Stalinovi kamikaze - zoufalí Sověti cvičili pro boj s německými tanky psy. Němci se jim smáli
V první světové válce vznikla jedna skutečně inovativní a velice účinná zbraň: tank. Začal se používat až ke konci války, ale jeho potenciál byl zřejmý. V meziválečných letech bylo vozidlo dále vyvíjeno, přičemž hlavním favoritem byl tank s otočnou věží. Tanky byly vyráběny ve stále odlišnějších typech a počtech všemi významnými státy světa, s lepšími zbraněmi, silnějším pancířem a propracovanějším podvozkem. Jak je ale ničit, jak proti nim bojovat?
Foto: Cyklistická jednotka psovodů při přehlídce na Rudém náměstí 1. května 1938 | autor neznámý / Wikimedia Commons / Public domain
Stejně jako mnoho jiných národů na začátku druhé světové války se i Sovětský svaz snažil přijít na kloub tomu, jak se s touto fenomenální zbraní vypořádat. Němci byli silnými zastánci tanku a použili jej se zničujícím účinkem ve svých polských a francouzských kampaních (září - říjen 1939, respektive květen - červen 1940).
Podle tehdejšího konvenčního myšlení bylo nejlepším způsobem, jak porazit tank, použití jiného tanku nebo protitankových děl. Od pěšáka se očekávalo, že bude používat ruční granáty nebo protitankové pušky, přičemž obojí se rychle stávalo čím dál méně účinným, protože pancíř tanků byl stále silnější. V roce 1941 se tomu Sovětský svaz pokusil čelit zavedením nové protitankové pušky PTRS-41 Simonov, která dokázala prorazit 40mm pancíř na vzdálenost asi 91,5 metrů.
Ve stejné době však Němci představili střední tank Panzer IV Ausf. E, který měl čelní pancíř 50 mm. To znamenalo, že tank mohl být napaden pouze na poměrně krátkou vzdálenost z boku nebo zezadu. Protitanková puška Simonov byla navíc obtížně ovladatelná, nespolehlivá a kvůli své hmotnosti téměř 21 kg se s ní těžko operovalo. Pušek byl také pouze omezený počet.
Sovětský svaz začal hledat inovativní řešení, jak doplnit chybějící protitankové schopnosti. Nakonec došlo k rozhodnutí nasadit psy nesoucí výbušniny, kteří by útočili na slaběji chráněné spodní části podvozku nepřátelských tanků. Nápad použít "protitankové psy" nebyl pro Sovětský svaz ničím novým. Touto možností se zabývali již na počátku 30. let a dali zbrani název "psí miny", německy "Hundminen".
Ačkoliv leckdo považoval myšlenku využití "protitankových psů" za nepraktickou, zvířata jako taková byla v mnoha minulých válkách celkem efektivně nasazována. Od válečných slonů, které používali Peršané ve 3. století př. n. l., až po poštovní holuby používané během první světové války pro komunikaci na velké vzdálenosti, přičemž obojí bylo velmi úspěšné.
V roce 1935 sovětská armáda zřizovala speciální jednotky protitankových psů. Výcvik psů byl jednoduchý: postupovalo se podle Pavlovovy teorie. Psy nejdříve vyhladověli a pak jim dali jídlo pod stojící tank. Časem se tak pes naučil instinktivně hledat potravu pod tanky. Původní myšlenka byla, že pes bude vybaven bombou, kterou bude možné odpálit pomocí časovače nebo dálkového ovládání a pes byl vycvičen k tomu, aby vběhl pod tank, kde by zuby odstranil popruh držící bombu a běžel by pak zpět ke svému psovodovi.
Při testech však bylo využití "protitankových psů" naprosto neúspěšné. Pokud byli psi konfrontováni s čímkoli jiným než s nejjednodušším scénářem, byli zmateni a nebyli schopni splnit svůj úkol. Často se vraceli ke svým psovodům se stále připevněnou atrapou bomby. Pokud by se tak stalo se skutečnou bombou s časovačem, výsledek by byl fatální pro psovoda i vojáky v okolí.
Po překvapivé německé invazi do Sovětského svazu v červnu 1941 (operace Barbarossa) však tehdy přišla vhod i improvizovaná obrana a Sověti začali nasazovat své psí jednotky s cílem zastavit příliv stále rostoucích počtů Němců, protože operace Barbarossa nabírala na obrátkách. V té době se již začínalo standardizovat používané vybavení a taktika. Používala se různá plemena psů, nejčastěji a vzhledem k cílům se však používal německý ovčák.
V té době byla bomba umísťovaná na psy již kontaktního typu a nepoužívala se již složitá a nespolehlivá verze s časovačem nebo dálkovým ovládáním. Psi tak nesli bombu s přibližně 11 kg výbušniny, která byla uložena v sadě vaků, po jednom na obou stranách zvířete. Psi pak byli vycvičeni, aby vběhli pod tank a předpokládalo se, že dno tanku pak bombu odpálí. Protože spodní pancíř tanku byl obvykle velmi slabý, doufalo se, že následná exploze tank alespoň vyřadí, pokud ho zcela nezničí.
Němci se použití psích jednotek vysmívali. Tvrdili, že sovětští vojáci se příliš bojí bojovat a místo toho musí do boje posílat své psy a "protitankové psy" považovali za velmi zoufalou a neúčinnou formu výzbroje.
Sověti se na druhou stranu chlubili úspěchy "protitankových psů". Tvrdili, že u Stalingradu (1942-43) "protitankoví psi" zničili celkem 13 tanků. U Kurska (1943) pak mělo být stejným způsobem zničeno dalších 16 kusů německých obrněnců. Tvrdili také, že během celé 2. světové války zničily psí jednotky celkem asi 300 nepřátelských tanků. Tehdy šlo spíše o propagandu a realističtější odhady hovoří asi o padesátce zničených nepřátelských tanků. Pravdu o skutečné efektivitě "protitankových psů" dnes zjistíme jen těžko.
Zdroj: warhistoryonline