Když se mluví o vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce, na prvním místě se vždy objeví jméno Georgije Konstantinoviče Žukova. Tvrdý, neústupný a obávaný maršál, který dokázal porazit Němce u Moskvy, v Kurském oblouku i před branami Berlína. Jenže v jeho stínu stál další muž, Ivan Stěpanovič Koněv, rovněž maršál, energický a neméně ctižádostivý muž, který sehrál klíčovou roli v mnoha ofenzivách Rudé armády. Mezi oběma vznikla rivalita, jež byla částečně osobní, ale především pečlivě živená Stalinem, jenž mistrně využíval soutěžení svých velitelů k dosažení vlastních cílů.

      Foto: Maršál Sovětského svazu Georgij Žukov (vpravo), maršál Polska Konstantin Rokossovskij (uprostřed) a maršál Sovětského svazu Ivan Koněv (vlevo) se účastní varšavské konference evropských zemí za mír a bezpečnost v Evropě | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Supermarine Spitfire. Vyhýbala se placení daní, ale bez jejích 100 tisíc liber by nikdy nevzlétl

Tvrdý Žukov, pružný Koněv

Žukov byl známý svou neústupností a tvrdostí vůči vlastním vojákům. Typickým příkladem byla bitva o Moskvu v zimě 1941, kdy nařídil bezohledné protiútoky i přes vyčerpání a mráz. Během celé války mu bylo jedno, zda ztratí tisíce mužů, pokud to vedlo k výsledku. V roce 1945 při útoku na Seelowské výšiny nechal své tanky postupovat přímo přes minová pole, jen aby prorazil německou obranu. Cena, kterou za to zaplatil životy svých vojáků, byla strašlivá, ale cíl byl splněn.

Koněv měl jinou povahu. Byl stejně bezohledný, pokud šlo o Stalinovy rozkazy, ale často dokázal improvizovat a hledat rychlejší a méně krvavou cestu k vítězství. V lednu 1945, během Viselsko-oderské operace, prosadil manévr hlubokým průlomem německých linií, místo aby se pouštěl do frontálního mlýna na mrtvoly, jak měl v oblibě právě Žukov. Koněvovy jednotky postupovaly obrovským tempem a za pouhé tři týdny urazily přes 500 kilometrů, čímž se ocitly až na Odře.

Vztah obou mužů přitom byl na začátku kolegiální a dokonce Koněv vděčil Žukovovi za svou kariéru a zřejmě i záchranu života. Na podzim roku 1941, během katastrofy u Vjazmy, byla Koněvova vojska obklíčena Wehrmachtem a prakticky zničena. Stalin zuřil a byl připraven Koněva nechat zatknout a postavit před vojenský tribunál, což by znamenalo jistý konec, a nejspíš i smrt. Do věci se ale tehdy energicky a dost riskantně vložil právě Žukov, tehdy zastávající pozici vrchního velitele západního směru. Osobně Stalina přesvědčil, aby Koněv dostal druhou šanci. Stalin nakonec po jeho naléhání ustoupil a Koněv byl pouze převelen. Díky tomu mohl o pár měsíců později znovu dokázat své schopnosti a stát se jedním z hlavních sovětských maršálů.

Závod o Berlín

Z kolegiality se ale postupem času stala rivalita, která vyvrcholila na jaře 1945, když Stalin postavil oba maršály do role soupeřů o největší kořist války – hlavní město Třetí říše Berlín. Žukov velel 1. běloruskému frontu, Koněv 1. ukrajinskému. Stalin záměrně nevybral jednoho, ale nechal je závodit.

Psali jsme:Plk. Vojtěch Koziol: Musíme být vždy o krok napřed

Psali jsme:„Gerasimovova doktrína“ jako mýtus ruské hybridní války

Psali jsme:Wargame: Česko aneb jak by naše země obstála ve válečné hrozbě?

Žukov zahájil útok 16. dubna 1945 přes Seelowské výšiny. Boj trval tři dny a jak jsme uvedli na začátku, proměnil se v krvavá jatka. Žukovova vojska sice nasadila obrovskou masu dělostřelectva a tanků, ale Němci se i tak bránili tvrdě a měli vybudované silné pozice. Žukov osobně přikázal útočit neustále bez ohledu na ztráty. Výsledkem byly desítky tisíc padlých.

Koněv na jihu postupoval rychleji. Jeho tankové armády prorazily německou obranu a valily se nezadržitelně k Labi. Stalin jej dokonce povzbudil pobídkou, že se může pokusit dobýt Berlín z jihu, pokud bude dostatečně rychlý. To byla ovšem jasná hrozba pro Žukova. Pokud by zaváhal, slávu vítěze by si připsal jeho rival.

Nakonec to byl ale Žukov, jehož jednotky pronikly do centra Berlína a obsadily Reichstag. Asi nemusíme dodávat, že to bylo za strašlivých ztrát. Vítězství bylo formálně Žukovovo a na ničem jiném nezáleželo. Koněv se musel spokojit s obsazením Drážďan a posléze Prahy, kde jeho vojska přijala kapitulaci posledních německých sil ve střední Evropě. V Praze byl vítán s otevřenou náručí, což byla pro maršála jistá malá osobní satisfakce.

Rivalita i po válce

Po skončení války se soupeření obou maršálů dále prohlubovalo. Žukov byl mezi lidmi symbolem vítězství, na což Koněv žárlil. Horší bylo, že Žukovovu popularitu nesl těžce sám Stalin, který v něm viděl potenciálního soupeře pro politické vedení Sovětského svazu. Proto jej v roce 1946 sesadil z vysokých funkcí a poslal do ústraní. Koněv naopak zůstal loajálním a poslušným vykonavatelem vůle Kremlu. Byl to právě on, kdo velel potlačení maďarského povstání v roce 1956. Žukov se do nejvyšších funkcí krátce vrátil až za Chruščova. Vztah Koněva a Žukova ale až do konce zůstal chladnou rivalitou.

Dva muži, jedno vítězství

Příběh Žukova a Koněva ukazuje, že vítězství Rudé armády nebylo jen výsledkem vojenského umění, ale i politických intrik a osobních ambicí. Stalinova taktika rozděl a panuj přiměla oba maršály k maximálním výkonům, ale zároveň mezi nimi vytvořila napětí, které přetrvalo i po válce. Žukov zosobňoval tvrdost a brutální sílu, Koněv rychlost a dravost. Dohromady však tvořili dvojici, která přispěla obrovskou měrou k porážce nacistického Německa.

Zdroj: Jiří Fidler: Stalinovi maršálové