EXCALIBUR
CZUB - 4M
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Středoevropské tažení maršála Torstenssona v poslední fázi třicetileté války

 21. 02. 2022      kategorie: Vojenská historie      9 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Od roku 1644 probíhala ve městech Osnabrück a Münster v německém Vestfálsku mírová jednání mezi zástupci habsburského císaře Ferdinanda III. na jedné a Švédska a Francie na druhé straně, která měla přinést konec vleklému a krvavému konfliktu ve střední Evropě, známému pak jako třicetiletá válka. Ten měl přesto v plné intenzitě pokračovat ještě celé čtyři roky. V severněji položených oblastech zatím proběhl švédsko-dánský konflikt, jenž byl do srpna 1645 (mír v Brömsebro) dovršen v neprospěch Dánska, resp. tehdejšího dánsko-norského státu, a jeho dosavadních pozic na severu Evropy – a zároveň, v obecné atmosféře již po jedno desetiletí trvajícího otevřeného spojenectví Francie se Švédskem a Nizozemím v úsilí podlomit velmocenské postavení rakouských a španělských Habsburků v Evropě, švédské straně právě vestfálská diplomatická jednání zavdala impulz, aby se ještě pokusila vydobýt maximum ve svůj prospěch.

To se odrazilo i v invazi asi 15-tisícové armády maršála Lennarta Torstenssona do Čech v lednu 1645. Torstensson, od roku 1641 generalissimus švédských vojsk a současně generální guvernér Předních Pomořan v baltské části Německa (švédského územního zisku v důsledku angažovanosti v německém konfliktu), operoval už v předchozích letech ve Slezsku a na Moravě, kde mj. v roce 1642 obsadil Olomouc; a ještě předtím, než na něj připadla důležitá role ve vzpomenuté válce s Dánskem, porazil také počátkem listopadu 1642 habsburské, císařské síly ve druhé bitvě u saského Breitenfeldu. Jeho nový vpád do českých zemí z roku 1645 byl provázen představou postupu proti Vídni, a přitom se předpokládalo spojení s vojskem protihabsburského sedmihradského knížete Györgye I. Rákócziho, jež obsadilo oblast císařských Horních Uher.

tornsten_01
Foto: Lennart Torstensson (portrétovaný svým nizozemským současníkem D. Beckem, jenž v období kolem vestfálského míru působil na švédském dvoře královny Kristiny). Ještě před švédským zásahem do německé třicetileté války z roku 1630, Torstensson působil nějaký čas mj. ve švédském námořnictvu. V roce 1624 se zúčastnil tažení krále Gustava II. Adolfa v Livonsku, které tehdy Švédové vydobyli na polsko-litevském státě, a velel jednomu z regimentů při invazi do tehdy polských Prus v roce 1626. | Wikimedia Commons / Public domain

Jeho vojsko postupovalo nejprve oblastí západních Čech směrem na jih. Ke sklonku února došlo k omezenějšímu střetu s vojskem císařského maršála Melchiora von Hatzfelda u Horažďovic, kde znepřátelené síly od sebe dělil tok řeky Otava. Při dalším pohybu obou armád směrem na severovýchod, Hatzfeld se nakonec rozhodl zastavit švédský postup v kopcovité a lesnaté krajině poblíž Jankova na jihu středočeského prostoru. Významnou posilu pro Hatzfeldovu armádu, jež se celkovým počtem mužů té Torstenssonově přibližně vyrovnávala, představovala kavalérie maršála Johanna Götze, narychlo stažená z Uher, a bavorské oddíly generála Wertha. Švédové s sebou táhli 60 děl, více než dvojnásobek počtu děl v Hatzfeldových řadách.

Den před rozhodujícím střetnutím, k němuž mělo dojít 6. března 1645 (příp. 24. února podle juliánského kalendáře, tehdy dosud platného v protestantských zemích včetně Švédska), provedl švédský maršál průzkum zdejšího terénu, než byl pak následujícího rána přichystán udeřit, napříč prostorem posetým hladinami zamrzlých rybníčků, na levé, jižní křídlo habsburského vojska. Z toho vyrazili do protiútoku kyrysníci maršála Götze, kteří však uvízli pod dělostřelbou ze švédské strany v rokli, a při následném švédském postupu padl i sám Götz. Palba ze švédských děl posléze donutila k ústupu též pravé křídlo císařské armády.

Někdy po poledni císařské oddíly švédský postup zastavily, a bavorští jezdci spolu s částí císařské pěchoty vyrazili proti švédskému levému křídlu. Při probíhajícím boji přitom část habsburských vojáků dosáhla obchvatu švédských pozic a vnikla do švédského ležení, které začala plenit (tehdy se v jejich zajetí ocitla nakrátko i Torstenssonova žena Beata, doprovázející švédského velitele už kvůli jeho zdravotnímu stavu, poznamenanému dnou). Ovšem v situaci, kdy rabující žoldnéře ani jejich důstojníci nedonutili, aby pokračovali v útoku, Švédové zatím přeskupili své síly a s úspěchem zaútočili mj. i proti vojákům, obsadivším jejich tábor; a jejich následující čelní útok přiměl zbývající část habsburských vojsk k útěku. Do švédského zajetí padlo přes 4000 mužů, mezi nimi i kapitulující maršál Hatzfeld a 5 dalších císařských generálů. Rovněž asi 4000 dosáhl počet padlých, příp. prakticky smrtelně zraněných na císařské straně (oproti možná více než 2000 na straně švédské).

tornsten_02
Foto: Vyobrazení bitvy u Jankova z 6. března 1645 na dobové mědirytině. Krvavé střetnutí na jihu středních Čech, jímž se švédské armádě v podstatě otevřela cesta k Vídni, je vnímáno též jako zásadní vzhledem k uspíšení mírových rozhovorů, které už tehdy vedla habsburská strana (v případě Švédska) v Osnabrücku – jakkoliv situace bojů a příznačného pustošení měla ve střední Evropě přetrvávat ještě po více než tři roky. | Wikimedia Commons / Public domain   

Ustupujícím císařským vojákům je připisováno vypalování okolních vsí, i když pustošením nedalekých sídel v souvislosti s bitvou u Jankova prosluli i Švédové. Zatímco generál Werth se zbytkem svých vojáků prchal přes Tábor směrem k Bavorsku, pro samotného Ferdinanda III., jenž se v tu dobu zdržoval v Praze (a poté ji také hned opustil), znamenala tato porážka v podstatě likvidaci poslední bojeschopné armády, kterou momentálně disponoval. Naopak, vítěznému Torstenssonovi se vlastně otevřela volná cesta, přes Jihlavu a Znojmo, do Dolních Rakous.

Tam ještě v průběhu března 1645 dobyli Švédové vzájemně sousedící města Stein a Kremže na Dunaji, a v Torstenssonově držení se ocitla, ať formou reálného dobytí nebo jen pod dojmem hrozby, i další města, větší vesnice a hrady i kláštery v přilehlé oblasti, ležící západně od Vídně. K té jádro Torstenssonovy armády pokračovalo podél levého břehu Dunaje, přičemž se nakonec Švédové zmocnili i podunajského opevnění Wolfschanze, střežícího tehdy přístup k Vídni ze severu. Císařská rodina mezitím uprchla z Vídně do Štýrského Hradce.

Švédský plán útoku proti císařskému sídelnímu městu zůstal podmíněn koordinací se sedmihradskými Rákócziho oddíly, ale vzhledem k tomu, že ty nedorazily, a vzhledem k celkovému vyčerpání svého vojska a nedostatku zásob, obrátil se Torstensson opět na Moravu, byť v některých rakouských lokalitách zůstávaly švédské posádky. Jeho cílem se stalo ovládnutí Brna, v němž shledával důležitý bod na operační, zásobovací trase mezi Vídní a Olomoucí, resp. vůbec Švédy okupovanými částmi severní Moravy (přičemž s obléháním tohoto města měl sám poměrně nedávnou zkušenost ze září 1643). Navzdory jeho původní představě o snadném dobytí města, bráněného jen asi 500 habsburskými vojáky, obléhání Brna a hradu Špilberk, citadely předsunuté před městskými hradbami, se ale táhlo od počáteční fáze května až do druhé poloviny srpna 1645, a skončilo jeho nezdarem.

Klíčovou roli v obraně Brna sehrál plukovník Jean Louis Raduit de Souches, původem francouzský hugenot, jenž měl za sebou zkušenosti mj. právě i ze služby ve švédské armádě, jehož předtím císař Ferdinand III. jmenoval velitelem města, a jenž rozhodně odmítal Torstenssonovy výzvy ke kapitulaci. Zmíněnou císařskou posádku ve městě posílila zformovaná asi 1000-členná dobrovolná milice, domobrana z řad místního měšťanstva a studenstva – a to i když je na druhou stranu uváděn vzrůst obléhatelského vojska nakonec až na 28 tisíc mužů, s příchodem dalších švédských jednotek, a taktéž tisíců očekávaných sedmihradských jezdců, kteří se před Brnem objevili v červenci. Obléhání v průběhu převážně deštivého léta bylo provázeno ze švédské strany dělostřeleckým bombardováním Špilberku a městských hradeb, při němž byla nasazena i těžká děla, hloubením přibližovacích zákopů a podzemních chodeb (prvotně s cílem podminování Špilberku), a naproti tomu protiúdery početně slabších obránců, při kterých docházelo k bojům zblízka muže proti muži, a rovněž údery nepočetných oddílů císařské kavalerie proti jednotlivým jednotkám obléhatelů. Už v červnu se jednomu takovému oddílu podařilo i posílit obranu města o několik set mužů a novými zásobami střelného prachu.

tornsten_03Foto: Veduta, znázorňující švédské obléhání Brna od května do srpna 1645. Brno představovalo z Torstenssonova pohledu významný bod, ležící mezi Vídní a oblastmi severní Moravy, tehdy Švédy prakticky okupovanými už po asi tři roky. Jestliže však vytáhl proti tomuto městu poté, co rezignoval na pokus o okamžité dobytí samotné Vídně, pak vlastně zase toto neúspěšné obléhání přivedlo takový záměr k definitivnímu konci. | Wikimedia Commons / Public domain

Poté, co byl během 15. srpna odražen Torstenssonův pokus o generální útok proti městu, vedený několika směry, a poté, co jeho spojenec Rákóczi uzavřel s Ferdinandem III. předběžný mír (potvrzený pak v prosinci 1645 definitivním mírem v Linci), švédský polní maršál se do 23. srpna od Brna stáhl. Jestliže si tyto téměř čtyřměsíční střety vyžádaly v řadách obránců asi 250 padlých a 150 zraněných, hovoří se o asi 8-tisícových ztrátách ve švédských, příp. sedmihradských řadách. Kromě bojových akcí se na takovém počtu podílely nemoci (konkrétně je zmiňováno šíření moru). Obléhatelé, jejichž množství několikanásobně převýšilo tehdejší počet obyvatel obléhaného města, čelili strádání, což sotva mohlo zažehnat jejich plundrování v okolním kraji. Příznačným problémem švédského vojska se ale staly též dezerce.

Bez ohledu na připomínané následné vypalování přilehlých jihomoravských vesnic frustrovanými Švédy, projekt na pokoření Vídně vzal prakticky za své. Zatímco sám Torstensson, stižený dnou již do takové míry, že obvykle velel upoután na lůžku, ke konci roku 1645 rezignoval na velení a poté se vrátil do Švédska, habsburská strana mezitím dokázala, po katastrofické porážce u Jankova, sestavit a zorganizovat novou poměrně početnou armádu, i za odvodů stanoveného podílu mužů v rakouských a českých zemích. Do konce srpna 1646 byly vytlačeny poslední švédské oddíly z dolnorakouského Podunají.

Samozřejmě, Torstenssonovým odchodem švédský vojenský tlak vůči středoevropskému habsburskému impériu, příp. jeho bavorským spojencům ještě zdaleka nekončil. Jeho nástupce generál Carl Gustaf Wrangel tažením na jih Německa výrazně podmínil dočasné příměří, uzavřené v březnu 1647 bavorským kurfiřtem Maxmiliánem I. se Švédskem a Francií – v situaci, kterou poté v roce 1648 zase definitivně zvrátil postup císařské armády pod velením Octavia Piccolominiho do Bavorska. Nakonec, při dalších švédských vpádech do Čech, připomeňme obléhání a částečné obsazení pražských měst mezi červencem a říjnem 1648, kde pak velení převzal švédský následník trůnu (později, v letech 1654-60, král Karel X. Gustav) a které ukončila až zpráva o konečném uzavření míru v Osnabrücku.

Lennart Torstensson působil ve švédské armádě již v dobách jejích organizačních reforem za krále Gustava II. Adolfa. To se časově překrývalo i s válkou ve východním Pobaltí let 1617-29, kdy Švédové dobyli na Polácích Livonsko (velkou část dnešního Lotyšska, příp. Estonska)¨- a tedy ještě předtím, než jmenovaný panovník v roce 1630 zasáhl jako rozhodující aktér do dění ve Svaté říši římské na straně německých protestantů a proti Habsburkům. Roku 1629 byl Torstensson v hodnosti plukovníka jmenován velitelem švédského dělostřelectva. Poté, co v Norimberku upadl do bavorského zajetí, byl v letech 1632-33 vězněn v Ingolstadtu. Přezdíván pro ráz svých pozdějších tažení svými krajany „Blixten“ („Blesk“), v roce 1651 zemřel ve věku nedožitých 48 let ve Stockholmu.

Vestfálský mír prakticky potvrdil pozici Švédska jako jedné z evropských velmocí; a jestliže se už před svou intervencí ve středoevropské třicetileté válce Švédsko změnilo v rozhodující mocenský faktor v oblasti Baltu, jeho vojensko-politická role se zásadním způsobem projevovala rovněž v kontextu konfliktů v severních a východních částech Evropy během dekád po roce 1648.

S dnešním odstupem, kdy se po uplynulá dvě století švédský stát kontinuálně držel v podstatě mimo válečné konflikty a mezinárodní konfrontace, jistě se nám může podsouvat obraz Švédska jako mocensky nepříliš výrazného státu, sledujícího tradičně kurz neutrality. Zde přitom asi můžeme poukázat mj. opět na vývoj v obdobích bezprostředněji po vestfálském míru, kdy konfrontace nakonec zejména se sílícím Ruskem se pro tehdejší švédskou imperiální politiku stala osudnou. Lze zdůraznit dopad velké severní války let 1700-21, vrcholící porážkou a ústupem Švédska před ruským impériem Petra I. A nakonec, z doby ještě o další století pozdější, lze upozornit na švédsko-ruský konflikt let 1808-09, kdy švédské impérium ve prospěch impéria ruského přišlo o Finsko (mimochodem, i finské regimenty vytvářely specifičtější součást švédské armády při jejích taženích za třicetileté války).

Každopádně ale především 17. století bylo érou nápadného mocenského vzepětí této skandinávské země; a tažení maršála Torstenssona do českých a rakouských zemí z roku 1645, s rozdrcením habsburských sil v bitvě u Jankova a následným ohrožením Vídně, představovalo iniciativu, která byla pro takový kurz příznačná.

Zdroj: britannica.com

Komentáře

Roman Kratochvíl

06. 03. 2022, 22:43

Jo jo
Tvoje články budu sledovat.

Roman Kratochvíl

Petr Hertel

06. 03. 2022, 15:38

Čau,

tak jsem rád, že jsi se ozval, když už jsme se tam včera zrovna při téhle příležitosti potkali...

Petr Hertel

Roman Kratochvíl

06. 03. 2022, 08:08

Ahoj
Zdravím známého z 90-tek...
Bitva u Jankova byla velká....

Roman Kratochvíl

Czert

22. 02. 2022, 02:15

Mira
A ten kolonialismus, nemel jen negativa.
Podivej se na africany, co si tam u nich postavili od dob nezavislosti a co vsechno jim tam postavili zli kolonizatori.

Da se rict ze vetsina africanu bez kolonizace by si mohla nechat o nezavadne vode a fungujici doprave jen nechat zdat.

Czert

22. 02. 2022, 02:12

Mira/petz
To co je moralni a legalni se holt meni casem.
Otroctvi driv bylo taky koser, a kdo vi, teeba jednou bude v mode zas.
Co bude brzo znovu povoleno bude pedofilie, vse v ramci ochrany citu a pzdu chudacku pedofilu, dle jejich obhajcu.

Czert

22. 02. 2022, 02:09

JinMy slovy, svedum se darilo v dobach kdy se pocitala kvalita, protoze pocty vojska byly nizke, jakmile zacaly rust pozadavky na pocty, svedove stahly ocas, protoze proste nemelinlidi.

Vaclav Flek

22. 02. 2022, 00:40

Hezky clanek, shrnujici zaverecna tazeni Tricetilete valky. Nicmene bitva u Jankova je v clanku popsana neprilis prehledne, jakkoliv prave v tomto stretu hral manevr dulezitou roli. Jankovske bojiste jsem navstivil nekolikrat, vzdy v obdobi, kdy se odehrala bitva. Nekdy byly cesty umrzle, a to se pak to bojiste prochazelo hezky, jindy ovsem jiz nastoupila obleva a z mist boju se staly baziny.

Dekuji autorovi za pripominku teto vyznamne bitvy na nasem uzemi. My jsme obcas ponekud fascinovani bitvou na Bile hore (ktera byla proti bitve u Jankova pouhou sarvatkou).

Veritas vincit

21. 02. 2022, 13:13

Velmi poutavé čtení. :thumbsup:
Pikantní na tom je, že třicetiletou válku zahájila vzpoura českých "stavů" pražskou defenestrací 23. května 1618. :-)

Petz

21. 02. 2022, 12:32

Je neuvěřitelné, co všechno dokázali Švédové v Čechách zničit, ukrást, vyvraždit a vydrancovat. A ještě neuvěřitelnější je to, že to bylo z hlediska tehdejšího práva naprosto legální a normální !