V armádách NATO existují různé přístupy k organizaci pozemních sil, což odráží historické tradice, geografická specifika a vojenské potřeby jednotlivých států. Na jedné straně najdeme země, které stále používají starší formace, jako je pluk, zatímco jiné upřednostňují modernější brigádní struktury. Zajímavým a klíčovým rozdílem je i začlenění podpůrných jednotek, zejména dělostřelectva, do těchto formací.

Foto: Nejpoužívanější německý tank Leopard  2 | Bundeswehr / CC BY 2.0

Prapor

Jedinou armádou v rámci NATO, jejímž „frontovým“ jádrem je prapor, je v současnosti armáda Černé Hory, respektive její pozemní část.  Jedná se oficiálně o pěší prapor, skládající se z tří rot motorizované pěchoty, jedné roty horské pěchoty, podporované dělostřelectvem a dalšími týlovými jednotkami.

Psali jsme:Zbrojní spolupráce na vzestupu: Polsko a Slovensko posilují obranu střední Evropy

Pluk

V současnosti je pluk jako formace vnímána v rámci členských armád NATO jako zastaralý koncept a upřednostňuje se brigádní struktura. Výjimkou je však Albánie, tato malá a hornatá země spoléhá na dva pěší pluky jako hlavní frontovou sílu svých pozemních sil. U jiných západních armád jsme zvyklí na brigádní formace, které se dále člení na prapory, a právě na takové případy se nyní podíváme.

Brigáda

Brigádní struktury mohou mít z pohledu zakomponování podpůrných jednotek v zásadě dvě podoby. V tomto textu se zaměříme konkrétně na situaci dělostřelectva jako rozhodujícího ukazatele. Tedy zda se jedná o brigády s integrovanou dělostřeleckou podporou nebo nikoliv. Členské země, které kategoricky do svých „frontových“ brigád nezařadili dělostřelectvo, jsou primárně tři – Česká republika, Slovensko a Lotyšsko. Situace v AČR je taková, že její pozemní složka disponuje 7. mechanizovanou a 4. brigádou rychlého nasazení. Dělostřelectvo je organizováno „samostatně“ v rámci 13. dělostřeleckého pluku. Stejná situace panuje také u slovenské armády. Případ Lotyšska se však odlišuje, tamní ozbrojené síly nedisponují prakticky žádným dělostřelectvem. Skládají se z jedné mechanizované brigády a čtyř brigád národní gardy.

Výčet zemí, které kladou důraz na začlenění dělostřelectva do struktur „frontových“ brigád zahrnuje: Severní Makedonii, Chorvatsko, Belgii, Estonsko, Holandsko, Norsko, Portugalsko a Slovinsko.

Zajímavou situaci můžeme nalézt v zemích, jejíž pozemní síly kombinují oba předchozí modely. Jedná se o Bulharsko, Dánsko, Finsko, Maďarsko a Itálie. Bulharské pozemní síly disponují čtyřmi mechanizovanými brigádami. Dvě z nich (2. a 61.) jsou tvořeny třemi „frontovými“ prapory a jedním dělostřeleckým praporem. Další dvě z nich (3. a 5.) se mohou všeho všudy „pochlubit“ pouze dvěma mechanizovanými prapory. Vedle těchto formací disponují také dělostřeleckým plukem. Lehce odlišná situace panuje v maďarských ozbrojených silách, které tvoří primárně 3 „frontové“ brigády. Součástí první z nich (1. obrněná) jsou dva mechanizované, jeden tankový a jeden dělostřelecký prapor. Zbývající dvě brigády se musí obejít bez dělostřelecké podpory, protože maďarská armáda žádnou samostatnou dělostřeleckou jednotkou nedisponuje (pouze oním jedním praporem samohybného dělostřelectva v rámci 1. obrněné brigády).

Psali jsme:Polsko přebírá raketomety Homar-K, domácí variantu jihokorejského K239 Chunmoo

Divize

Budeme-li pokračovat v hierarchii jednotek dále, tak přichází na řadu divize. Ty můžeme rozdělit na tři možné typy podle vnitřního zapojení dělostřeleckých formací jako jedny z nejdůležitějšího typu podpůrných jednotek. V první řadě se jedná o uspořádání, kdy dělostřelectvo je součástí jednotlivých brigád, ale zároveň i velení divize disponuje vlastními jednotkami palebné podpory. Toto schéma bychom našli v armádách Rumunska, Litvy, Kanady a Švédska. Z velké části se to týká také Polska (12., 16., 18. mechanizované a 11. obrněné jízdní divize). Výjimkou je 1. legionářská pěší divize, která je tvořena jednou tankovou, dvěma mechanizovanými a jednou motorizovanou brigádou bez vlastního dělostřelectva. Podpůrné síly divize se skládají z dělostřelecké brigády, protitankového, protileteckého, logistického a ženijního pluku.

Dalším typem uspořádání by se dalo nazvat divize à la sbor. Taková divizní formace se dělí na jednotlivé „frontové“ brigády, které disponují vlastními podpůrnými jednotkami, včetně dělostřelectva. Divizní velitelství však vlastními podpůrnými útvary nedisponuje (nebo jen ve velmi omezené míře), proto divize připomíná spíše sbor zastřešující několik jinak samostatných jednotek. Popsané uspořádání můžeme najít v armádách Španělska a Francie.

V případě Německa bychom našli do jisté míry kombinovanou strukturu divizí. Zatímco 10. tanková divize svojí organizací odpovídá modelu Rumunska a dalších, druhá německá divize (1. tanková) z tohoto modelu vybočuje tím, že dvě z jejich brigád postrádají vlastní dělostřelectvo (9. tanková a 41. pancéřových granátníků). Velká Británie je druhou zemí s asymetrickým přístupem k organizaci pozemních sil. 1. divize je složena ze 4 „frontových“ brigád, které až jednu výjimku (19. brigádu) mají vlastní dělostřelecké jednotky (na divizní úrovni nejsou přítomny). V případě druhé (3.) britské divize je situace zcela odlišná. Její dvě „frontové“ brigády dělostřelectvo postrádají, které je však přítomno v podobě kompletní brigády podřízené 3. divizi.

USA

Pozemní část armády spojených států je tvořena brigádami v rámci jednotlivých divizí, které jsou dále podřízeny sborům či polním armádám. Samotné pozemní „frontové“ brigády můžeme rozdělit na tři typy: pěchotní (motorizovaná pěchota), Stryker (mechanizovaná pěchota), obrněné (MBT a pásové BVP/OT). Součástí amerických divizí je také útočná letecká brigáda. Důležitým specifikem divizní struktury je, že i podpůrné jednotky jsou v nich zastoupeny „samostatně“ v podobě brigád. Mluvíme o dělostřeleckých a podpůrných. Zastoupení podpůrných jednotek (primárně dělostřelectva) v sestavě jednotlivých brigád je však proměnlivé, a nedá se jednoznačně vymezit. Tedy zjednodušeně řečeno u všech tří typů „frontových“ brigád se dělostřelectvo může, ale také nemusí vyskytovat.

Turecko

Pozemní složka ozbrojených sil Turecka je tvořena čtyřmi armádami: 1., 2., 3. a Anatolijská. První až třetí armáda se dále dělí na sbory: 1. armáda (2., 3., 5.), 2. armáda (4., 6., a 7.), 3. armáda (8. a 9.). V případě 1. armády je důležité zmínit, že do její přímé podřízenosti spadá 15. pěší divize (není tedy podřízena žádnému sboru). Zajímavostí je, že „frontové“ brigády v turecké armádě můžeme nalézt jak samostatně, tak jako součást divizí (1 obrněné, 2 pěší, 2 mechanizovaná pěší). Brigády se typově dělí na: obrněné (9x), samostatné motostřelecké (16x), samostatné motostřelecké (2x), dělostřelecké (2x) a horské pěchoty (21x). Podpůrné (včetně dělostřeleckých) jednotky jsou zpravidla brigádní struktury v podobě dělostřeleckého oddílu. Ve většině případů se nachází dělostřelecký pluk v sestavě sboru. Přítomnost podpůrných jednotek na úrovni divize je méně časté. Z toho vyplývá, že turecké pozemní síly kladou důraz na „samostatnou“ brigádní strukturu.

Řecko

Velmi zajímavým (asymetrickým) případem struktury ozbrojených sil v rámci NATO je jednoznačně řecká armáda, jejíž podobu utváří několik faktorů. Prvním z nich je plnění obranných závazků vůči NATO, dále je to velmi různorodé prostředí potenciálních bojových operací. Od horských oblastí po shluky malých i větších ostrovů. V neposlední řadě je to schopnost se bránit svému tradičnímu „aliančnímu nepříteli“, tedy Turecku. Největšími formacemi jsou: 1. armáda a 4 de facto sbory (3. a 4. armádní sbor, dále ASDEN - Vrchní vojenské velitelství vnitrozemí a ostrovů a ASDYS - Vrchní velitelství vojenské podpory). První armáda se dělí na dvě divize (1. pěší a 2. mechanizovaná pěší), které se dále skládají z brigád. 2. divize má kompaktní strukturu jedné obrněné, dvou mechanizovaných brigád (všechny tři brigády disponují podpůrnými jednotkami včetně dělostřelectva) a divizního velitelství dělostřelectva (na úrovni pluku), disponující jedním těžkým dělostřeleckým praporem a baterií PVO. Oproti tomu 1. pěší divize svoji strukturou připomíná sbor složený z rozličných brigád: velitelství speciálních operací (brigádní struktura), 32. námořní pěchoty, 71. letecká pěší, 1. výsadková a 1. armádní letecká (bitevní vrtulníkové letectvo). Struktura 3. armádního sboru je značně specifická. Součástí sboru jsou tři brigády (3. signální, 8. a 9. mechanizovaná) a tři pluky (1., 10. a 15. mechanizovaný. Ovšem 1. a 15. pluk jsou podřízeny 9. brigádě, která také disponuje jedinou dělostřeleckou jednotkou sboru, a to 106. praporem samohybného dělostřelectva. Čtvrtý armádní sbor disponuje 3 divizemi, které se člení na 7 brigád, přičemž další dvě brigády se nacházejí mimo divizní strukturu a jsou podřízeny velitelství sboru. Dělostřelecké jednotky se nacházejí jak na brigádní, tak na divizní a sborové úrovni velení. Sborové uskupení ASDEN není přímo tvořeno brigádami (s výjimkou 5. aeromobilní) a šesti velitelstvími na brigádní úrovni, přičemž pět z nich spadají pod národní gardu. Všechna tato velitelství lze pokládat ze nadstandardně vybavené brigádní struktury s tankovými, pěšími, mechanizovanými, dělostřeleckými a dalšími podpůrnými prapory. Poslední sborový útvar (ASDYS) nedisponuje fakticky žádnými frontovými jednotkami.

Struktura pozemních sil v rámci NATO ukazuje na pestrou paletu přístupů, které se liší nejen z hlediska historických a geografických faktorů, ale i operačních potřeb. Některé armády, jako je ta Černohorská, stále preferují malé, flexibilní prapory, zatímco jiné, jako Spojené státy, mají vysoce rozvinuté brigádní struktury s proměnlivým zastoupením podpůrných jednotek. Klíčovým faktorem ve všech případech zůstává schopnost rychlého přizpůsobení se dynamickým bojovým podmínkám a zajištění efektivní palebné podpory, která je nezbytná pro úspěch na moderním bojišti. Vojenské struktury NATO se tedy neustále vyvíjejí, kdy každá země si volí ten nejvhodnější model pro své specifické operační potřeby.

Zdroj: NATO.int, Ministerstvo obrany ČR, Ministerstvo obrany SR, Ministerstvo obrany Francie, Bundeswehr