Na přelomu 50. a 60. let 19. století se mohlo zdát, že Španělsko nastupuje kurz částečné obnovy svých někdejších mocenských pozic. V zemi pod vrchní autoritou královny Isabely II., poznamenané v předchozích obdobích vážnými vnitropolitickými rozbroji, se známkou relativní stability stala tzv. „dlouhá vláda“ generála Leopolda O´Donnella v letech 1858–63. K hospodářské prosperitě země, jinak celkově zaostávající vzhledem k západoevropským poměrům doby průmyslové revoluce, přispěly i dopady krymské války, když se do původně rusko-tureckého konfliktu zapojily roku 1854 Velká Británie a Francie, na něž byla španělská monarchie (aniž by se sama do konfliktu zapojila) nápadně vázána obchodně i politicky.

Foto: Španělští námořníci na ostrovech Chincha. Tyto ostrůvky měly pro Peru strategický a tehdy, pro svá ložiska guana, především značný ekonomický význam. Jejich okupace Španěly představovala formu nátlaku Španělska vůči peruánské vládě, a současně zvedla vlnu odporu proti bývalé koloniální metropoli ve velké části Jižní Ameriky | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Německá okupace neutrální Belgie v letech 1914 až 1918 a válečné zločiny Němců

Relativní vnitřní stabilita a hospodářský rozvoj do jisté míry podmínily vnější aktivity, naznačující tendence k uvedenému kurzu. Účast Španělska na tzv. kočinčínské expedici let 1858–63, kdy Francie položila základ svého koloniálního panství ve Vietnamu, sice odrážela jeho faktické zastínění Francií císaře Napoleona III., ačkoliv důležitý faktor pro tuto akci představovala dosavadní španělská svrchovanost na Filipínách. Vlastní a vojensky úspěšnou iniciativou Španělska byla v letech 1859–60 válka s Marokem, prakticky severoafrickým sousedem. Jakkoliv byly potenciální výsledky tohoto tažení zase limitovány britskými zájmy v oblasti Gibraltarské úžiny, patřilo k nim mj. rozšíření a upevnění hranic španělské enklávy Ceuta.

Určitým specifikem pak byly akce, jež v těchto letech podnikli Španělé na úkor republik v hispánské Americe, které ještě o zhruba čtyři dekády dříve tvořily součást jejich obrovské zámořské říše. Španělsko, stále vládnoucí na západní polokouli nad ostrovy Kuba a Portoriko, se spolu s Francií a Velkou Británií podílelo na intervenci v Mexiku od přelomu let 1861/62, a to třebaže ta se zvrhla opět v ryze francouzský podnik – tedy po brzkém stažení Španělů a Britů, v postup Francouzů do mexického vnitrozemí a instalaci rakouského arcivévody Maxmiliána Habsburského na mexický císařský trůn. Ale ještě o něco dříve, v první polovině roku 1861, došlo k obnově španělské moci nad Santo Domingem (Dominikánskou republikou). Zde rozhodující úlohu sehrály iniciativa samotného tehdejšího prezidenta Dominikánské republiky generála Santany a obavy, po zkušenostech z uplynulých let, z nové expanze sousedního Haiti. Španělé tady však narazili na ozbrojené povstání místních sil, které s tímto aktem nesouhlasily, a do poloviny roku 1865 tuto ostrovní zemi zase opustili. Přitom za významnou skutečnost na pozadí celkové situace na západní polokouli můžeme vnímat situaci v USA, neskrývajících tendence k roli vůdčí síly amerických kontinentů a vyslovujících se proti pronikání evropských mocností do nezávislých států jižně od svého území a břehů, avšak které se zrovna nacházely ve stavu vlastního hlubokého rozkolu a občanské války. Nakonec, vždyť v období po kapitulaci Konfederace v dubnu 1865 projevily USA jasné náznaky tlaku právě i proti Francouzům, dosud přítomným v Mexiku.

Do takové atmosféry zapadala i námořní expedice, vypravená Španělskem ke břehům států bývalé španělské Ameriky. Výprava měla mít i ryze vědecký účel, týkající se oblasti přírodních věd. Ovšem jejím fakticky prvořadým cílem bylo demonstrovat tamním republikám (byť třeba i vlastně přátelským způsobem) sílu či potenciál, jakými bývalá koloniální metropole, prezentovaná dosud často jako „Madre Patria“ („Matka Vlast“), disponuje. 10. srpna 1862 opustila výprava přístav v Cádizu. Její součástí byly parní fregaty Resolución a Triunfo a škuner Vencedora. Resolución byla vlajkovou lodí velitele eskadry, admirála Luise Hernándeze Pinzóna. Jeho gloriolu podpořilo, že byl potomkem Martína Alonsa Pinzóna, Kolumbova společníka z doby, kdy Španělé objevili tzv. Nový svět ke sklonku 15. století.

Foto: Výjev z tzv. bitvy u Papuda, tedy zajetí španělského škuneru Covadonga chilskou korvetou Esmeralda (vpravo) v listopadu 1865. Tato událost, k níž došlo za Španěly vyhlášené blokády chilských přístavů, přivedla tehdejšího velitele španělské eskadry ve zdejších vodách, admirála Pareju, k sebevraždě |  Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Třetí atomová bomba určená pro Japonsko nakonec zabíjela Američany – vědec „lechtal dračí ocas“ šroubovákem

Po překonání Atlantiku se expedice zastavila v Rio de Janeiru, kde bylo její vedení přijato brazilským císařem Pedrem II. Následně se dočkalo oficiálního přijetí v Uruguayi a Argentině, což už byly bývalé španělské kolonie. V uruguayském Montevideu, v oblasti La Platy, kde Španělsko dosáhlo práva využívat vlastní námořní základnu, posílil eskadru škuner Covadonga. Kolem mysu Horn vpluly lodě do Tichého oceánu, kde také s oficiálním přijetím navštívily chilské Valparaíso, a v přátelské atmosféře se nesla i následná návštěva peruánského Callaa. Odtud pokračovaly dále na sever, k pobřeží Ekvádoru, Panamy (tehdy součástí Kolumbie) a nakonec až do kalifornského San Franciska, na západním pobřeží USA.

Jenže, a vlastně od začátku, nad celou výpravou visel stín jaksi nedořešeného a po verbální (diplomatické a propagandistické stránce) až poněkud napjatého vztahu mezi Španělskem a Peru. Madrid dosud plně neuznal nezávislost této země (na rozdíl od tehdy už většiny dalších hispanoamerických republik), a dalo se hovořit o formálně přetrvávajícím válečném stavu mezi oběma státy, v návaznosti na války za nezávislost, kde v případě Peru je za vrcholný okamžik vnímána bitva u Ayacucha z prosince 1824. Španělská strana shledávala problém ve finančních pohledávkách, vycházejících právě z dob války za nezávislost, případně v otázce ochrany vlastních občanů či poddaných v této jihoamerické zemi. A třebaže se ve Španělsku už v roce 1863 předpokládalo, že Pinzónova eskadra bude z Pacifiku stažena (a nabízela se alternativa jejího přemístění do Karibiku, v reakci na protišpanělské povstání v Santo Domingu), s dalším vývojem měla být využita právě jako nástroj tlaku vůči peruánské vládě.

S obratem eskadry z Kalifornie zpátky na jih se k ní v listopadu 1863 připojil v mexickém Acapulku španělský agent Eusebio Salazar y Mazarredo. Ten měl sehrát za španělskou stranu s jejími požadavky, a to i během jeho následných cest z Peru do Španělska a pak zase rychle zpět, klíčovou diplomatickou roli v rýsující se napjaté situaci. Počátkem srpna 1863 došlo na haciendě Talambo v severní části Peru k incidentu mezi místním statkářem a jeho lidmi na jedné a dělníky ze španělského Baskicka na druhé straně. Nejspíš jeden z dotyčných Basků byl zabit a další čtyři zraněni. Případ nebyl peruánskými orgány ignorován, ale neshody v jednání, které v jeho souvislosti zahájili admirál Pinzón a Salazar y Mazarredo s peruánskou vládou prezidenta Josého Antonia Pezeta po opětném příjezdu fregaty Resolución do Callaa ke sklonku roku 1863, vedly k roztržce. 14. dubna 1864 obsadila španělská flotila ostrůvky Chincha při jižnějším úseku peruánského pobřeží, významný zdroj guana. Těžba těchto ptačích exkrementů přitom představovala v této době hlavní, a velmi lukrativní, ekonomický zdroj peruánského státu.

Násilná, byť nekrvavá akce (bez odporu místní nepočetné peruánské posádky a jedné válečné lodi), a mimochodem, až dodatečně schválená přímo z Madridu, stála na počátku mezinárodní krize. V atmosféře, kdy na Španělsko padala obvinění, že usiluje o reconquistu svých bývalých kolonií, s Peru se solidarizovala veřejná mínění a vlády v řadě dalších jihoamerických států, a vůbec v první řadě v Chile. Již v červenci 1864 dorazilo do Callaa 152 chilských dobrovolníků, připravených podpořit Peruánce v očekávaném konfliktu se Španěly, a to přestože tito „dělostřelci“ a „námořníci“ byli prakticky neozbrojeni. A jestliže se španělská strana prostřednictvím své diplomacie snažila přesvědčit i vládu ve Washingtonu, že jí nejde o územní požadavky a že tudíž nestojí v rozporu s Monroeovou doktrínou USA, na přelomu let 1864/65 byl v Limě pořádán kongres diplomatů z několika jihoamerických států, v jehož podání představoval španělsko-peruánský spor „celoamerický“ problém.

I z rozhodnutí madridské vlády, vedené tehdy (zdaleka nikoliv poprvé) předákem umírněných liberálů generálem Narváezem, vystřídal Pinzóna v čele eskadry admirál José Manuel Pareja; eskadru posilovaly i další lodě. I když fregata Triunfo padla u ostrovů Chincha za oběť náhodnému požáru, do počátku května 1865 dorazily fregaty Blanca, Berenguela a Villa de Madrid, parník Marqués de la Victoria a především pancéřová fregata Numancia. Mezitím, 27. ledna 1865, se dospělo ke smlouvě, jíž u přístavu v Callau podepsal admirál Pareja se zástupcem peruánské vlády generálem Vivankem. Peruánská strana se, za slib vyklizení Chinchas Španěly a vlastně i za uznání nezávislosti bývalou koloniální metropolí, rozhodla prakticky vyhovět španělským požadavkům. To se týkalo i splátky vysokého „odškodného“. Podrobení se takovému nátlaku se ovšem střetlo s odporem nejen v Peru, ale i v dalších zemích bývalé španělské Ameriky, zejména v Chile. V Peru spěl vývoj k otevřenému konfliktu, když proti Pezetově vládě zahájil z Arequipy na jihu země povstání, v duchu patriotismu a nacionalismu, plukovník Mariano Ignacio Prado. Jeho revoluční vystoupení, podpořené liberály, se těšilo jasným sympatiím z chilské strany.

V Chile se množily případy odmítnutí poskytnout zásoby lodím španělské eskadry (ostatně, už předtím na chilsko-peruánské straně existoval koncept jejího odříznutí od možností zásobování potravinami, vodou a uhlím, a jejího „vyhladovění“ na Chinchas, skalnatých ostrůvcích bez zdrojů pitné vody). Při proklamované solidaritě se severním sousedem schválila jeho vláda prodej koní do Peru a verbování Chilanů do peruánského námořnictva. Členové španělské královské rodiny se staly terčem hrubých urážek chilského tisku. Když se za nastalé diplomatické roztržky mezi Chile a Španělskem admirál Pareja nedočkal od Chilanů požadované satisfakce, a proto vyhlásil blokádu chilských přístavů, vyhlásila naopak chilská vláda prezidenta Josého Joaquína Péreze 25. září 1865 Španělsku válku. V Peru v listopadu 1865 povstalecké oddíly nyní už generála Prada, čítající dohromady asi 12 tisíc mužů, vstoupily do Limy. Svržený prezident Pezet opustil zemi.

Osm Parejových válečných lodí představovalo dostatečnou sílu oproti celkové námořní síle, jakou disponoval chilský (anebo i peruánský) stát, ale málo na realizaci blokády celého dlouhého chilského pobřeží. 26. listopadu 1865, když škuner Covadonga, nejmenší z jeho lodí (s pouhými 2 děly a se 125člennou posádkou), směřoval od přístavu Coquimbo k Valparaísu, byl napaden chilskou korvetou Esmeralda. Ta, s 22 děly a asi 200 muži na palubě, se k němu přiblížila pod maskou britské lodi, žádající pomoc. V následném střetu byla posádka Covadongy po utrpění vlastních ztrát přemožena, a poškozený škuner se stal chilskou kořistí. Pareja, jenž se sám narodil v Limě a jehož otec zahynul v roce 1813 v royalistických, prošpanělských řadách za chilské války za nezávislost, byl asi poznamenán nějakými osobními reminiscencemi, a zajetí jeho lodi Chilany v něm zjevně vzbudilo pocit potupy. Když se o události dozvěděl, 29. listopadu se ve své kajutě zastřelil. Na postu velitele eskadry jej nahradil dosavadní velitel Numancie, Casto Méndez Núñez. Ten také omezil blokádu nakonec jen na Valparaíso, hlavní chilský přístav.

Foto: Kresba, znázorňující bitvu u Callaa 2. května 1866. Podle představ španělského velitele, admirála Méndeze Núñeze, měl být tento přístav „potrestán“ podobně jako předtím chilské Valparaíso, ovšem zde jeho lodě narazily na efektivní reakci peruánského dělostřelectva na pobřeží. Po tomto střetu se španělská flotila od tichomořských břehů Jižní Ameriky stáhla, byť až po řadě dalších let měl být válečný stav ukončen v diplomatické rovině | Wikimedia Commons / Public domain

Triumf ozbrojeného povstání v Peru vytvořil podmínky pro zrod chilsko-peruánské aliance, a k tomu, že 14. ledna 1866 rovněž Peru vyhlásilo válku Španělsku. A odpor proti někdejší koloniální metropoli způsobil, že následně tentýž krok učinily také Bolívie a Ekvádor (a to bez ohledu na původně jasný postoj ve prospěch Španělska, a v neprospěch Peru, jaký choval ekvádorský konzervativní prezident García Moreno). V dané situaci, kdy v přilehlých vodách operovala relativně silná španělská flotila, ovšem jejíchž asi 3 tisíce námořníků by sotva byly schopny podniknout nějakou efektivní vyloďovací akci na pobřeží, mohlo být podstatné, že dva posledně jmenované státy vůbec nedisponovaly válečným loďstvem. Na druhou stranu se této flotile uzavřely možnosti logistického využívání a zásobování na celém jihoamerickém pobřeží Pacifiku jižně od Kolumbie.

Přes jinak spíše nedobré vztahy mezi Chile a Peru (a může se tu nabízet odkaz na válku Chile s peruánsko-bolívijskou konfederací z let 1836–39), společné nepřátelství proti Španělsku vedlo ke spojení skromných válečných loďstev obou států. Když se peruánsko-chilská flotila pohybovala při jihochilském souostroví Chiloé, již 7. února 1866 se španělské fregaty Villa de Madrid pod velením Claudia Alvargonzáleze a Blanca pod velením Juana Bautisty Topeteho střetly v úžině u Abtao s eskadrou, v níž byly vedle peruánské fregaty Apurímac zastoupeny korvety América a Unión, a dále Covadonga (tedy škuner, ukořistěný v předchozím roce Chilany). Této eskadře velel kontradmirál Manuel Villar, ale mezi jejími posádkami se nacházel též Manuel Grau, jenž předtím zajistil pro Peru výzbroj ve Velké Británii (a později měl jako peruánský námořní velitel zahynout za tzv. ledkové války právě proti Chile). Po asi dvouhodinovém dělostřeleckém souboji obě španělské lodě, na jejichž straně však byla převaha 92 děl nad 57 děly lodí peruánských a chilských, ustoupily z ústí úžiny, které měly pod kontrolou. V následujících týdnech pak Méndezova flotila pátrala po nepřátelských lodích ve vodách kolem Chiloé; a zatímco Peruánci a Chilané se dalšímu střetu vyhýbali, sama se začínala potýkat s všeobecným vyčerpáním. Ranění postrádali možnost náležité péče, lodě potřebných oprav.

31. března 1866 španělské lodě udeřily na chilské Valparaíso, přičemž o tomto záměru byl jeho guvernér varován samotným španělským velitelem se čtyřdenním předstihem. Tři hodiny trvající námořní bombardování přístavního města, jehož obyvatelstvo se stačilo evakuovat do blízkých kopců a z jehož strany nezazněl ani jeden odvetný výstřel, si vyžádalo pouze dva životy, ovšem značné materiální škody (z valné části byly poškozeny též majetky cizinců, tj. nikoli Chilanů).

Počátkem května pak mělo být španělskou flotilou podobně „ztrestáno“ peruánské Callao. Tam se ale na opětovné Méndezovo varování reagovalo přípravami na obranu, na níž se podílel sám prezident Prado. Proti španělským lodím, dorazivším k blízkému ostrovu San Lorenzo, stála obrana pevnosti Santa Rosa, s opancéřovanými věžemi a děly, zakoupenými nedávno peruánskou vládou od Francie. 2. května 1866 se tak odehrálo finální a zároveň asi největší střetnutí této války, dělostřelecký souboj mezi španělskou eskadrou a peruánskými pobřežními bateriemi. Boj si vyžádal na obou stranách desítky padlých. V peruánských řadách k nim patřil i ministr války plukovník José Gálvez, jenž zahynul v důsledku exploze jedné z věží pevnosti Santa Rosa. Na španělské straně byl vážně zraněn sám admirál Méndez Núñez. Nakonec se španělské lodě od Callaa postupně stáhly (jako poslední k 5. hodině odpolední Numancia). Zatímco Peruánci oslavovali střet jako své velké vítězství, Španělé ještě na ostrově San Lorenzo pohřbili vlastní padlé a učinili nejnutnější opravy lodí, poškozených peruánskou dělostřelbou, než opustili vody znepřátelených států.

Část eskadry odplula směrem k Filipínám, na protilehlé straně Pacifiku, a Numancia, vrátivší se do Španělska přes Indický a Atlantský oceán, je označována za první opancéřovanou loď v dějinách, jež obeplula zeměkouli. Tři z lodí, jež se vrátily do Atlantiku kolem Ohňové země, pobývaly až do roku 1867 v Rio de Janeiru, kde byly opravovány a zásobovány. Za to byla Brazílie (mimochodem, v té době angažována v krvavé válce s Paraguayí) vystavena protestům za „porušení neutrality“ ze strany Peru, Chile i Bolívie, argumentujících s obavami, že se španělské lodě k jejich břehům ještě vrátí.

Pacifická válka a její vztah k dalšímu vývoji

V napětí a konfliktu při tichomořském pobřeží Jižní Ameriky z let 1864–66 hrály v podstatě hlavní úlohu záležitosti prosté prestiže. Jakkoliv třeba peruánský ministr Gálvez krátce před střetnutím z 2. května 1866 psal o misi jako o součásti záchrany „svobody Peru a nezávislosti Ameriky“, ze španělské strany to dokládá např. výrok admirála Méndeze Núñeze, ze dnů před bombardováním Valparaísa, o preferenci „cti bez lodí“ před „loděmi bez cti“. Španělsko sotva mohlo něco zásadního zvrátit na statu quo, vytvořeném v Jižní Americe s válkami za nezávislost před několika desetiletími. Příznačný byl ale přetrvávající nepřátelský poměr mezi ním a jihoamerickou aliancí, který se kupř. v Peru obrátil proti tam usazeným Španělům, nazíraným jako potenciální nástroj obávané „restaurace“ koloniální vlády Madridu (a těm, kteří tam přišli od roku 1850, bylo nařízeno zemi opustit). V dubnu 1871, po diplomatickém úsilí USA, uzavřely Španělsko a s ním znepřátelené jihoamerické státy příměří. Definitivně byl konflikt dořešen teprve mírovými smlouvami Španělska s Peru v roce 1879 a s Chile v roce 1883, nemluvě o mírových smlouvách rovněž s Bolívií a Ekvádorem.

Mezitím se ale projevily výrazné posuny na obou zúčastněných stranách. Po tendencích k poměrně ambiciózní vnější politice Španělska, jejíž produktem byl i tento konflikt, následovala nová vnitřní krize v zemi. Revoluce z roku 1868 svrhla vládu Isabely II. a země se ocitla v novém kole vnitřních zmatků, rozbrojů a stavu občanské války. Vzhledem k ideji panamerikanismu, na níž bazírovala jihoamerická aliance, bylo podstatné, že v tom roce vypuklo také povstání na Kubě, počátek první desetileté války za nezávislost. Ta byla v roce 1878 ukončena kompromisem, a Španělsko si svou přítomnost na ostrově uchovalo. Změnu měla přinést až další kubánská válka za nezávislost a na ni navazující intervence USA z roku 1898.

Ironické ale rovněž mohlo být, že konflikt byl formálně a definitivně ukončen za stavu, kdy bývalí jihoameričtí spojenci válčili mezi sebou, tedy za ledkové války mezi Chile a peruánsko-bolívijskou aliancí. Ta vypukla v první polovině roku 1879 primárně kvůli sporům o využívání bohatých nalezišť ledku v pobřežních oblastech pouště Atacama; a vrcholila námořním a vojenským vítězstvím Chilanů, kteří obsadili i peruánskou Limu, a mj. odříznutím Bolívie, jež si předtím nárokovala přístup k Tichému oceánu v úseku mezi chilskými a peruánskými břehy, od mořského pobřeží. Prakticky byla ukončena v letech 1883/84, ovšem řešení jejího dědictví se ve vztazích Chile s Bolívií a Peru táhlo ještě v průběhu prvních tří dekád 20. století.

Pokud jde o předchozí válku těchto států se Španělskem, asi se nám může vnucovat obraz poněkud zvláštního a zbytečného konfliktu – a to bez ohledu na to, že z jihoamerické strany byla vysvětlována v přímé návaznosti na vlastní války za nezávislost, a k jejím důsledkům ostatně patřilo výrazné navýšení válečných výdajů Peru a Chile. Možná nebude od věci připomenout i tehdy rozšířenou spekulaci, že Španělé zase chtěli využít zdrojů, jež jim slibovala okupace Chinchas, k získání prostředků ke zpětnému nabytí Brity ovládaného Gibraltaru při vlastním pobřeží.

Zdroj: Historia General de España y América. Tomo XIV. Madrid 1983; Cerda Catalan, A. La Guerra Entre España y las Repúblicas del Pacífico 1864–1866. Santiago de Chile 2009; Humberto Delgado, L. Estampas de la guerra. Epopeya del Callao 2 de mayo de 1866. Lima 1965