Není to tak dávno, co jsme u nás zveřejnili článek o britských tancích během bitvy o Moskvu, kde jich sice nebojovalo mnoho, ovšem tyto tanky dosáhly významných úspěchů. V tomto článku se podíváme, jak si vedly první americké tanky, které Sovětský svaz obdržel.

První britské tanky poslané do SSSR jako vojenská pomoc dorazily na podzim roku 1941, jednalo se o tanky Matilda III a Valentine II. Tyto tanky se následně  zúčastnily obranných bojů u Moskvy na přelomu listopadu a prosince 1941, kde jich kvůli nedostatku vycvičených osádek nebojovalo mnoho. Situace s americkými tanky byla podobná. První americké tanky do Sovětského svazu dorazily na konci prosince 1941 v podobě lehkých tanků M3 Stuart. Kvůli nedostatku munice a dalším problémům byl jejich bojový debut odložen až na květen 1942. 

Tanky M3 Stuart v sovětském sytému dostaly označení M3 Л, nebo M3 Легкий (Легкий znamená Lehký). Mýtus o tom, že tanky M3 byly více než špatné, se slabým pancířem a ještě horší výzbrojí, se začala šířit až po konci druhé světové války, kdy si Sovětský svaz nechtěl připustit přínos americké vojenské pomoci. Špatná pověst pochází ze zcela nelogického porovnávání tanku M3 Stuart a středního tanku T-34, jak to v Sovětském svazu dělávali, aby byl americký tank vykreslen co nejhůře. Samozřejmě, v porovnání lehkého tanku se středním vychází americký tank ve všech ohledech hůře, ovšem v porovnání se sovětskými lehkými tanky T-60, T-70 nebo T-80 americký Stuart hravě vítězí, ovšem to v Sovětském svazu nebylo žádoucí komunikovat. Tanky Stuart se navíc využívaly v hojných počtech až do konce války a ještě i po ní, což potvrzuje jeho kvality. V Sovětském svazu dokonce existoval rozsáhlý úsek fronty, který byl udržen pouze díky tankům Stuart.

Foto: Sovětský svaz obdržel více než 1670 tanků M3 Stuart | Wikimedia Commons / Public domain

I když většina vojenského transportu přicházela do Sovětského svazu přes severní přístav Murmansk, existovala i jižní cesta, a to přes Írán. Podle dohody uzavřené počátkem prosince 1941 se počínaje únorem 1942 stal Írán tranzitní zemí, přes kterou měly do Sovětského svazu procházet transporty s vojenským materiálem. Severní cesta byla sice vhodnější, ovšem přístav Murmansk byl v tu dobu zcela vytížen a ještě se potýkal s útoky německých ponorek a bombardérů. Sovětský svaz však potřeboval tanky ihned a v co největším počtu. V Íránu tak vzniklo několik dílen, kde byly tanky sestavovány (kvůli rychlejší přepravě byly tanky před jejich transportem z části rozebrány), přejímány a odesílány do Sovětského svazu. Situace se změnila koncem jara 1942, kdy Američané změnili priority transportů a zaměřily se na jižní cestu. Transporty přes Írán se tak zdvojnásobily. Na změnu priorit tras naléhali sami Sověti, kteří znali skutečnou situaci na frontě. Hlavním přístavem se stal Bandar Šáh, dnešní Bandar Torkman, odkud pluly tanky přes Kaspické moře do Baku. Původní plán spočíval v tom, že tanky dojedou samy do Tabrízu. Tam budou naloženy na železnici a odeslány do Stalingradu. Situace se na frontě ovšem dramaticky změnila, když se německá armáda nezadržitelně blížila ke Stalingradu. Němci navíc spustili operaci Edelweiss, jejíž cílem byl Kavkaz a ropná pole v Baku. Jižní front, který byl určený k obraně, byl na tom velice bídně. Sovětská výzbroj byla povětšinou zastaralá a nepočetná. Situace byla v létě 1942 kritická, celý Jižní front měl k dispozici pouze 1 tank Matilda III, 1 tank Valentine II, 25 tanků T-26 a 77 tanků T-60. To bylo vše! Na pomoc byl tak vyslán 126. samostatný tankový prapor, který dorazil na frontu začátkem srpna. Ten měl ve výzbroji 36 tanků T-26. Brzy se Jižnímu frontu dodaly i některé tanky BT-7, avšak i tak to bylo zoufale málo.

Foto: Americký tank M3 Stuart pojmenovaný "Suvorov" veze samopalníky do bitvy o Stalingrad | Wikimedia Commons / Public domain

Americké tanky znamenaly pro Jižní front doslova dar z nebes. Nově vytvořený Zakavkazský front (přejmenovaný Jižní front) obdržel obrovské množství spojeneckých tanků, kdy se jednalo především o americké lehké tanky M3L (M3 Stuart), M3S (M3 Lee) a kanadské Valentine VII. V červenci 1942 obdržel Zakavkazský front 40 tanků Valentine VII a 70 lehkých tanků M3 a v srpnu následovalo dalších 38 tanků Valentine VII a 60 M3. Aby se urychlil výcvik osádek, transport prováděla přímo posádka onoho tanku, během transportu se tak posádka s tankem sžila a mohla být odeslána ihned do boje, což se dělo na základě rozkazu NKO č. 0510 „O výcviku osádek tanků a řidičů automobilů“ zveřejněný 23. června 1942. Situaci na frontě stabilizoval i nevyčerpatelný přísun americké tankové munice, v červenci bylo pro tanky k dispozici 46 915 a v srpnu 67 805 kusů tankové munice ráže 37 mm. Sovětští tankisté tak mohli pálit v podstatě, jak se jim chtělo. 

Navzdory pošramocené reputaci se americké Stuarty staly nejdůležitějším tankem Zakavkazského frontu. Tanky M3 Stuart byly rychlé, ovladatelné, měly skvělou průchodivost terénem i odpovídající výzbroj. V Kavkazských horách se vedly tankové souboje maximálně na několik málo stovek metrů a na tuto vzdálenost byly americké Stuarty schopné spolehlivě vyřadit jakýkoliv tehdejší německý tank. Výhodou se také ukázal stabilizátor kanónu, který tanku propůjčoval schopnost přesné střelby za pohybu. 

Tanky byly vydávány jak novým, tak stávajícím jednotkám. Jako první se do bojů zapojil 249. tankový prapor, který se zúčastnil těžkých bitev jako podpora 62. střelecké brigády. 2. září vyrazila 62. střelecká brigáda, 8. a 9. gardová střelecká brigáda a  249. tankový prapor k útoku na vesnice Predmostnyj a Vozněsenskoje. Ty se podařilo osvobodit do 7. září, přičemž 249. prapor utrpěl ztráty v podobě 24 tanků (10 zničeno a 14 poškozeno), z toho bylo 5 tanků zničeno a poškozeno vlastní dělostřeleckou palbou. Brigádě se podařilo zničit celkem 12 německých tanků a 2 funkční tanky Panzer III se podařilo ukořistit.

Nejznámější se však stal 258. tankový prapor, který hojně fotografoval sovětský fotograf Chalip. Na fotografiích můžeme vidět sovětské tankisty oblečené v amerických tankových uniformách a přilbách na tancích Stuart jak v rukou drží americké samopaly Thompson. Tyto fotografie sumarizují situaci na frontě. 258. tankový prapor vyrazil do boje 8. září 1942, kdy se mu podařilo osvobodit vesnici Terskaja. Tu poté musel prapor bránit proti silnému německému protiútoku, včetně 45 tanků. Po úspěšném obranném boji vyrazil prapor znovu do útoku a do 11. září  si prapor nárokoval 32 zničených tanků, 21 děl a 400 mrtvých německých vojáků a důstojníků, přičemž ztratil 22 tanků, z toho bylo 11 zničených a 11 poškozených.

Foto: Sovětští tankisté v amerických uniformách, amerických tancích a s americkými zbraněmi během bojů o Kavkaz | tankarchives.ca

Díky tankům M3 Stuart se povedla také úspěšná operace bojové skupiny 13. tankové divize čítající 75 tanků. Ta vyrazila ráno 11. září pod vedením velitele Pavkina z Kizlyaru směrem na Malgobek. Zatímco většina tanků byla zaměstnána frontovými boji, třem tankům M3 Stuart, mezi nimiž i byl i Pavkinův tank, podařilo nepozorovaně německé pozice objet a vpadli jim do zad. Překvapení Němci nedokázali nastalou situaci vyřešit a nastal chaos, během kterého tři tanky Stuart zničily celkem 11 německých tanků, z toho 7 jich zničil přímo Pavkin. Za tuto bitvu obdržel Pavkin Leninův řád a stal se nejúspěšnějším tankovým esem sloužícím na lehkých tancích. 

Americké tanky M3 Stuart se staly nejrozšířenějším tankem Zakavkazského frontu a mělo je ve výzbroji mnoho jednotek. Celkem zde sloužilo 460 tanků M3 Stuart, které platily za nejpočetnější tanky až do dubna 1943, kdy je zde nahradily tanky Valentine VII. Americké Stuarty nicméně bojovaly úspěšně až do konce války, kdy jich u bojových jednotek Samostatné přímořské armády zůstalo 69 kusů. Nebýt tedy amerických tanků Stuart, je jisté, že by Zakavkazský front podlehl a zhroutil se. Tím by Němcům padl do rukou Kavkaz, ale hlavně i ropná pole u Baku, což by byla pro Sovětský svaz katastrofa.

Tanky M3 Stuart sice všeobecně nepatřily k nejlepším tankům 2. světové války, v letech 1941-42 se však jednalo o velice dobré stroje. Měly dobrou výzbroj, kdy jejich kanón mohl vyřadit všechny německé tanky, které se zúčastnily invaze do Sovětského svazu. Pancíř byl sice slabý, ovšem tank měl jiné přednosti, jako byl částečně stabilizovaný kanón, protiletadlový kulomet, či rádio, což se ukázalo jako jeden z nejdůležitějších aspektů. Sovětské tanky totiž rádia standardně neměly. Řidič měl pro svůj průzor k dispozici také stěrač, což se ukázalo jako velká výhoda během jízdy v bahně a sněhu. Jiné tanky totiž stěrače standardně neměly a při jízdě bahnem se řidič brzy stal kvůli špinavým průzorům a periskopům slepý a jízdu tak musel dirigovat velitel.

Foto: Tank M3 Stuart a část bombardéru Douglas A-20 Boston na cestě do Sovětského svazu. Sovětský svaz obdržel kromě jiného také 3 075 bombardérů Boston. | Wikimedia Commons / Public domain

Porovnání se středním tankem T-34, tak jak to dělají sovětští pamětníci a propagandisté, je samozřejmě zcela nesmyslné. V porovnání se sovětskými lehkými tanky, jako byly T-60, T-70, T-80, nebo třeba i BT-7, se jeví americký Stuart výrazně lepší a s trochou nadsázky ho můžeme označit jako „nejlepší sovětský lehký tank“.

Zdroj: Tank Archives