Zimu 1862-1863 trávila Konfederační armáda Severní Virginie v zimních táborech u Fredericksburgu. Zimní vojenské tábory tehdy připomínaly vesnice, kterými křižovaly cesty, byly tam kostely i několik obchodů. Kvůli sněhu a zabláceným cestám byly takové tábory často odříznuté od okolního světa a vojáci byli odkázáni sami na sebe. Jak to už bývá během válek té doby, v táborech zuřily nemoci, které pak často zabily více vojáků než nepřátelské střely. Mohly za to špatné hygienické podmínky, špatné odklízení odpadu a nedostatek kvalitních zdrojů pitné vody. Kromě těchto neduhů trápil vojáky ještě jeden problém - obrovská nuda.

Vojáci si sice během zimních měsíců odpočinuli a mnohým se zahojily zranění, ale vojáky bylo taky třeba nějak zabavit. Nešlo jen o nudu, ale také o to, aby muži celé měsíce jen nepoléhávali ve stanech a trochu si udržovali kondičku. Důstojníci se to snažili vyřešit tím, že se pokoušeli své muže nějak zaměstnat a vyhledávali jim různé práce. Takováto stále se opakující činnost však byla únavná a vojákům vadila. Proto se důstojníci snažili své vojáky zabavit i jinými způsoby, jako byly společné modlitby, hraní karet, psaní dopisů a nebo vyprávění veselých příběhů z války. V únoru 1863 pak jeden z konfederačních důstojníků vymyslel zcela unikátní zábavu, na kterou pak všichni vzpomínali po celou válku.

Foto: Po sněhové bitvě u Fredericksburgu se sněhové bitvy staly součástí zimních táborů a bojující jednotky pořádaly opravdové manévry. (ilustrační foto) | Pixabay / Public domain

Psali jsme:Největší vítězství polského válečného loďstva ve 20. století

Tehdy 19. února údajně napadlo 20 cm sněhu a o dva dny později dokonce 22 cm sněhu. 25. února se pak počasí zlepšilo, začalo svítit sluníčko a trochu se oteplilo. Toho rána pak několik oddílů ze Severní Karolíny zaútočilo proti části tábora, kde byli ubytováni vojáci z Georgie. Útočníci byli ozbrojeni sněhovými kulemi a mezi útočníky byli nejenom pěšáci, ale i opěšalí kavaleristé a dělostřelci. Napadení muži byli útokem zaskočeni a vojáci ze Severní Karolíny tak snadno pronikli do jejich tábora. Hluk z bitvy se rychle šířil táborem a na pomoc bojujícím mužům přicházely další a další jednotky.

Útočící brigádu ze Severní Karolíny tehdy vedl generál Joseph Kershaw, bránící se brigádě z Georgie pak velel plukovník Stiles a nakonec se do bitvy zapojilo přes 10 000 mužů. Sněhové koule v obrovských počtech nemilosrdně prořezávaly vzduch a každý zásah byl odměněn jásotem vojáků z jiných jednotek, kteří boji přihlíželi. Do bitvy se zapojili i důstojníci, kteří se buď aktivně zapojili do bitvy, nebo aspoň ze zálohy povzbuzovali své muže voláním, aby bojovali do poslední sněhové koule a neudělali svému státu ostudu. Protože se vojáci ze Severní Karolíny ocitli na nepřátelském území a do bitvy se postupně zapojili všichni vojáci z napadaného tábora, jako byli i písaři, kuchaři nebo muži od trénu, byli nakonec útočníci přečísleni a vyhnáni z tábora.

Poražená armáda se následně vrátila do svého tábora a pod dozorem generála Kershawa začali vojáci plánovat další postup. Ale ani vítězové nezaháleli a rozhodli se pro odvetu. Celá brigáda z Georgie se seřadila do vojenské formace a vedena plukovníkem Stiles napochodovala k táboru brigády ze Severní Virginie. Brigádě hrála do pochodu vojenská hudba a vojáci z jiných útvarů příslušníky brigády podporovali svým rebelským kvílením. Celý konfederační tábor už byl na nohách napjatě sledoval sněhovou bitvu. Boji dokonce přihlíželi i generálové Lee, Longstreet a Jackson i se všemi důstojníky svých štábů.

Když pak vojáci plukovníka Stilese dorazili do tábora Severních Karolíňanů, čekalo je nemilé překvapení. Vojáci z Georgie si stačili vytvořit obrovské zásoby munice, naskládali stovky sněhových koulí do pyramid a dalšími koule si nacpali do svých toren. Takže když se k nim pak Severní Karolíňané přiblížili, měli obránci obrovskou palebnou převahu, protože nemuseli „nabíjet“ a měli dostatečnou zásobu munice. Útočníci tak byli brzy zastaveni a vyhnáni za pokřiku přihlížejících z nepřátelského tábora. Pamětníci vyprávěli, že se do bitvy tehdy zapojili i muži z jiných jednotek, dokonce i důstojníci ze štábu generála Jacksona. Jackson, Lee ani Longstreet se bitvy sice přímo nezúčastnili, avšak všichni tři prý schytali několik sněhových kulí a určitě nešlo o náhodu.

Psali jsme:Genmjr. Petr Svoboda: Jedinec je důležitý, ale tým republika je víc

Psali jsme:Polsko, Finsko, Německo: Evropské programy F-35 vstupují do nové fáze

Psali jsme:Osobní zkušenost z působení českého kontingentu v operačním velitelství EUNAVFOR MED IRINI v Římě v první polovině roku 2026

Sněhové bitvy se následně staly součástí zimních táborů a bojující jednotky pořádaly opravdové manévry. V bitvách se brali zajatci, každý zasažení voják musel odejít do zajetí, ze kterého se musel vykoupit. Úsměvnou dohru pak měla první sněhová bitva pro generála Jamese Longstreeta. Tu zimu se v nedalekém Frederickburgu ubytovala jeho manželka a Longstreet, když to počasí umožňovalo, jí tam navštěvoval. To se pochopitelně některým vojákům, kteří měli své ženy daleko, nelíbilo a tak vždy, když Longstreet na svém koni opustil tábor, si na generála počíhali a zasypali ho salvou sněhových koulí. Nejdříve to „Starý Pete“ nebo „Holanďan“, jak mu vojáci říkali, velkoryse ignoroval, ale pak ho to začalo štvát a učinil tomu přítrž. Jeden den se na místě přepadení zastavil a než vojáci stihli hodit koulí, velmi tiše jim řekl: „Jen si hoďte. Ale jestli mě trefí jediná koule, nebude mít žádný muž z vaší brigády dovolenou.“

Zdroj: historynet.com