Výsledek bitvy o Británii nebyl zázrakem – Němci tahali za kratší konec provazu
Bitva o Británii byla jednostrannou záležitostí. Jedna strana byla v té době mnohem silnější a modernější, disponovala pokročilými integrovanými detekčními technologiemi, vynikající logistikou a zpravodajstvím, výborným řízením stíhacího letectva a mnohem lepšími výrobními zařízeními, která chrlila mnohem více důležitého vybavení. Druhá strana byla zaostalá, létala z podstatně hůře vybavených základen, operovala s vážnými handicapy ve zpravodajství, s omezením doby, kterou mohli piloti trávit v oblasti bojů. Zkrátka neměla pro dosažení vytčených cílů odpovídající technologie a nedokázala plně využít svou průmyslovou základnu. Silnější stranou byla Velká Británie a zaostalými outsidery byli Němci.
Otázka zní, zdali mohli Němci v bitvě o Británii vůbec uspět. Klíčová fáze bitvy trvala pouze několik týdnů, během nichž se německé ztráty staly neúměrně vysokými a Luftwaffe se musela uchýlit k naprosto neúčinnému, byť zdánlivě dramatickému, nočnímu bombardování Londýna a dalších britských měst. Když počátkem září vstoupila bitva o Británii do této „bleskové“ fáze, znamenalo to pro Němce v podstatě přiznání, že nad Velkou Británií nemohou létat ve dne, a proto také nemají šanci ve Velké Británii cokoli významně poškodit.
Foto: Piloti československé 310. peruti před svým Hurricanem | Wikimedia Commons / Public domain
Všeobecně je v rámci bitvy o Británii rozšířen rozšířený mylný názor že Británie spoléhala na to, že ji proti drtivé přesile Luftwaffe a nacistického Německa ochrání hrstka statečných. Tento mýtus se začal vytvářet ještě předtím, než bitva o Británii skutečně vyvrcholila, a přetrvává dodnes. Slavný projev Winstona Churchilla o tom, že "Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým," zazněl 20. srpna 1940, ačkoli bitva o Británii dosáhla svého vrcholu až ve dvou týdnech mezi 24. srpnem a 6. zářím.
V tomto smyslu byla Churchillova burcující věta proroctvím, nikoliv analýzou - a bylo to proroctví založené na nedostatku informací či nepochopení toho, jak silná (ne)byla v té době Luftwaffe a Německo jako takové. Což bylo ostatně na Západě problémem již v roce 1936 při remilitarizaci Porýní nebo 1938 při anšlusu Rakouska a během mnichovské krize. Churchill se domníval, že Luftwaffe je dvakrát silnější a že Německo vyrábělo dvakrát více letadel než ve skutečnosti.
A ve skutečnosti spojenci vyhráli bitvu o Británii, protože byli v klíčových oblastech silnější než nacistické Německo. Británie nestála osamoceně, ale bojovala s podporou celosvětové sítě prostředků. Porazit ji bylo v konečném důsledku mimo německé schopnosti. Němci to vytušili, a pokusili se zlomit britskou morálku. Ani v tom neuspěli.
Měli jednu výhodu, se kterou do bitvy vstupovali - počet letadel, která měli k dispozici. Nicméně i tato početní výhoda byla částečně irelevantní, protože německé bombardéry byly malé, pomalé dvoumotorové stroje jako He 111 a Do 17, a pro zadaný úkol nedostatečné. Slavné střemhlavé bombardéry Stuka byly ještě pomalejší a pro britské stíhače představovaly snadnou kořist.
Nadto mělo britské letectvo k dispozici radar, který dokázal zahlédnout blížící se Němce a poskytl RAF čas na přípravu. Mohlo létat nad oblastmi bitvy mnohem déle ze svých základen v jižní Anglii než Němci ze svých základen ve Francii a mohlo také zachránit většinu svých pilotů, kteří vyskočili z poškozených či sestřelených stojů, zatímco Němci končili v takovém případě v britských zajateckých táborech. RAF každým dnem sílilo, zatímco Němci slábli.
V širším smyslu měla Velká Británie mnohem více výhod. Královské námořnictvo, jehož podíl na vítězství se obvykle přehlíží, si udržovalo kontrolu nad mořem ve vodách kolem Spojeného království a v severním Atlantiku; Británii podporovalo její rozlehlé impérium; a Britové mohli čerpat z velmi důležitých zdrojů, jako byli evropští piloti vyhnaní ze svých zemí německou okupací.
Kdyby se Němci kdykoli v roce 1940 pokusili napadnout Velkou Británii, jejich slavná operace Seelöwe (Lvoun, plán nacistického Německa na invazi do Velké Británie) by skončila debaklem historických rozměrů. Relativně snadné vítězství Británie v bitvě o Británii, aniž bychom chtěli snižovat nasazení, odhodlání a hrdinství pilotů, bylo jednoznačné. Velká Británie zdaleka nebyla odvážným outsiderem, který by byl nucen lstí a odvahou soupeřit s děsivě silným nacistickým Německem, ale po celou dobu války si držela pozici mocnosti Německu v letecké a námořní síle nadřazené. Předstihla Němce ve vývoji a konstrukci nejvyspělejších a nejdůležitějších technologií, které uváděla, což je zásadní, do sériové výroby. I bez účasti USA by například Spojené království bylo v roce 1943 schopno rozpoutat proti nacistickému Německu takovou bombardovací kampaň, o jaké si Němci v roce 1940 mohli nechat jen zdát.
Odvážným obráncům nejen z řad stíhacího letectva patří plným právem nehynoucí vděk a sláva. V bitvě bylo několik kritických okamžiků, kdy RAF nasazovalo prakticky veškeré síly a nedisponovalo zálohami. Situace se však zlepšovala a Němcům chyběly prostředky jak pro efektivní vzdušnou ofenzívu, tak pro samotnou invazi na ostrovy, a ty, které měly, jim rychle docházely.
Zdroj: thecritic.co.uk