Wolfsschanze (Vlčí doupě) bylo dosažitelné několika způsoby. Jedna cesta vedla automobilem, šlo zde přistát letadlem či dojet vlakem. Železniční vlečka probíhala celým střeženým úsekem. Právě vlakem Adolf Hitler do Wolfsschanze cestoval nejčastěji. Z hlediska bezpečnosti bylo celé FHQ „Wolfsschanze“ rozděleno do tří strážních okrsků nazvaný Sperrkreise. Nejvíce střežená pak byla oblast Sperrkreis III.

Tato zóna byla doslova nacpaná strážemi, bunkry, protileteckými nebo protitankovými pozicemi, strážními věžemi nebo několikačetnými ploty, které obklopovaly celý prostor Vlčího doupěte. Okolo celé oblasti se ještě táhlo 10 km dlouhé a 1,5 km široké minové pole. Třetí zónu bylo možné projít pouze trojicí kontrolních bodů. Dva na každém konci železniční trati a třetím se procházelo na nedaleké letiště. Kromě běžných kasárenských staveb se zde nacházely také ubikace Vůdcova doprovodného komanda. Tato zóna tvořila jakousi hlavní obrannou výspu celého objektu.

Foto: Ruiny Hitlerova bunkru ve Wolfsschanze | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Polské tankové eso Roman Orlik

Pokud jste touto oblastí na základě speciální propustky prošli, následovala další zóna, nazvaná Sperrkreis II s celkem 21 objekty. Můžeme ji nazvat provozní částí. Byla též silně střežena, avšak již méně nežli předešlá zóna. Zde se nacházely hlavní provozní objekty, kasárenské stavby, ale také kasino nebo spojovny Kriegsmarine a Luftwaffe. Kromě nich zde stál i bunkr vedení Organization Todt. Až do atentátu v roce 1944 zde pak měla kasárna Vůdcova doprovodná skupina, která byla následně přeložena do III. zóny k posílení tamní obrany.

A konečně se dostáváme do oblasti Sperrkreis I. Jestliže jste se dostali až sem, museli jste mít opravdu velmi blízko k samotnému Hitlerovi. Zde totiž leželo samotné srdce Vlčího doupěte. Zde se nacházel Hitlerův bunkr a další objekty nejvyšších představitelů OKH a nejužšího vedení nacistického státu.

Foto: Pohled zevnitř na bunkr ministerstva zahraničních věcí | Wikimedia Commons / Public domain

Otázkou pak bylo, jak celý tento prostor efektivně zamaskovat. Přeci jen…tak obrovská plocha byla na zamaskování velice složitá a její utajení před slídivým zrakem nepřátelského letectva bylo dost náročné a technicky obtížné, avšak Vlčí doupě bylo zamaskováno téměř dokonale.

Psali jsme:Operace Compass - „blitzkrieg“ na britský způsob

Riziko prozrazení hrozilo již během stavby. Nad staveništěm Vlčího doupěte se nacházel koridor Aeroflotu tehdy ještě spřáteleného SSSR. Sovětští civilní letci se však dolů buď nedívali nebo je staveniště jednoduše nezajímalo.
Fritz Todt v rámci maskování kontaktoval stuttgartskou společnost Seidenspinner, která se zabývala zahradničením a zahrádkářskými potřebami. Zahradníci tak brzy začali vytvářet umělé bakelitové stromky, sázeli kilometry mechových polí a připravovali stropnice bunkrů k pokrytí trávou. Některé stavby byly natírány speciální směsí pro snadné uchycení popínavé vegetace a maskovacími barvami. Kromě toho se natahovalo neuvěřitelné množství maskovacích sítí nad silnicemi a vedlejšími cestami.

Přestože vizuální krytí bylo téměř dokonalé, jednu věc Němci podcenili – faktor obyčejného vojáka. V rámci rotace jednotek SS mezi zázemím a frontovou linií totiž padlo nemalé množství vojáků do zajetí. V roce 1944 tak nad Vlčím doupětem přelétávaly sovětské letouny, které místo pum shazovaly letáky se jmény vojáků či zaměstnanců zařazených ke službě ve Wolfsschanze. To se však dělo již v době, kdy Adolf Hitler Vlčí doupě nadobro opouští.

Zdroj: Druhá světová válka