Zapomenutý sokol Luftwaffe: Letoun, který mohl změnit válku

 25. 05. 2025      kategorie: Vojenská historie      8 komentářů

Od poloviny 30. let se v mnoha zemích světa objevila myšlenka zkonstruovat a zařadit do výzbroje letectva silně vyzbrojený dvoumotorový stíhací letoun s dlouhým doletem, který by mohl být vybaven i pumovnicí či pumovými závěsníky a plnit tak širokou škálu úkolů. Samozřejmě i v Německu se objevily návrhy takových strojů, které dostaly neoficiální označení Zerstörer, tedy „ničitel“. K nejznámějším těžkým stíhacím letounům 2. světové války bezesporu patřil výrobek společnosti Messerschmitt, nesoucí označení Bf 110. Kromě své primární role těžkého stíhacího letounu byl nasazen také jako noční stíhač, bitevní stroj či lehký bombardér. Právě „sto desítka“ se stala vítězem soutěže na nový dvoumotorový těžký stíhač Luftwaffe, v níž mimo jiné porazila i dílo konstruktéra Kurta Tanka ze společnosti Focke-Wulf.

Focke-Wulf_Fw_187_(15083509087)        Foto: Focke-Wulfu Fw 187 | Wikimedia Commons / Public domain

Tento geniální konstruktér začal na svém těžkém dvoumotorovém stíhači pracovat již v roce 1935, a to bez jakéhokoliv zadání či objednávky německého letectva. O rok později již představil svůj projekt během výstavy nových zbraňových systémů v továrně firmy Henschel, kde se mu dostalo sympatií samotného Adolfa Hitlera. Zájem vyšších míst však tímto končil – Technický úřad nadšení nesdílel a o těžký stíhač neprojevil zájem. Tank se proto obrátil přímo na plukovníka Wolframa von Richthofena, tehdejšího šéfa vývojového oddělení, který následně zadal objednávku na tři prototypy. Na jaře roku 1937 pak spatřil světlo světa první prototyp letounu Focke-Wulf Fw 187 V1.

Elegantní dvoumotorový jednomístný stroj měl být původně poháněn dvojicí motorů Daimler-Benz DB 600, ale nakonec obdržel pohonné jednotky Jumo 210Da o výkonu 500 kW každý. Do vzduchu se stroj V1 poprvé vznesl v rukou vedoucího zalétávacího pilota firmy Focke-Wulf, flugkapitän inženýra Hanse Sandera, který ve výšce 4 000 metrů dosáhl maximální rychlosti 525 km/h. Kladně hodnotil i další výkony a letové vlastnosti letounu. Právě vysoká rychlost stála za vznikem přezdívky Falke (Sokol).

V létě 1937 zahájil letové zkoušky druhý prototyp V2. Technický úřad však vydal nařízení, že těžký stíhač musí mít minimálně dvoučlennou osádku. Dosavadní stísněný jednomístný kokpit, jehož některé palubní přístroje musely být umístěny na vnitřních stranách motorových gondol – podobně jako u později vyráběného bitevního Henschelu Hs 129 – byl přepracován na dvoumístný.

Na jaře 1938 tak vznikl výrazně upravený prototyp V3. Kromě zvětšení pilotní kabiny, kde nyní vzniklo místo pro radistu/navigátora sedícího v tandemu za pilotem, byl prodloužen trup. Naopak gondoly pohonných jednotek, nyní motorů Jumo 210G, byly zkráceny. Dozadu byla posunuta trupová palivová nádrž. Výzbroj, tvořená původně dvěma kulomety ráže 7,92 mm, byla posílena o dva kanony MG FF ráže 20 mm, umístěné v přední části stroje pod kabinou osádky. Bohužel prototyp V3 byl těžce poškozen již během jednoho z prvních letů, když mu za letu vzplál pravý motor. O několik dní později byl ztracen i prototyp V1, při jehož nehodě zahynul zkušební pilot Bauer.

Přestože původně měly vzniknout pouze tři prototypy, výkony Focke-Wulfu Fw 187 se jevily natolik nadějně, že v létě 1938 byly dokončeny další dva stroje – V4 a V5, oba postavené podle upraveného vzoru V3 – a navíc také stroj V6, vybavený motory Daimler-Benz DB 600 o výkonu 735 kW. Problémy s chlazením těchto motorů však vedly k rychlému vyřazení prototypu z testů. V4 a V5 byly testovány ve zkušebním středisku Erprobungsstelle Rechlin. Testovací piloti hodnotili stroje velmi pozitivně, a tak bylo rozhodnuto postavit tři předsériové stroje. Fw 187 A-01 až A-03 byly dokončeny v předvečer vypuknutí druhé světové války, v létě roku 1939.

Tato trojice Sokolů, nyní poháněná motory Jumo 210Ga o výkonu 537 kW, dosahovala maximální rychlosti 518 km/h. Stroj o vzletové hmotnosti 5 000 kg dokázal vystoupat až do výšky 10 000 metrů a doletět na vzdálenost 1 200 kilometrů. Výzbroj byla doplněna o další dvojici kulometů MG 17. Přestože měl Focke-Wulf Fw 187 skvělé výkony a výborné letové vlastnosti, velení Luftwaffe rozhodlo, že jediným těžkým Zerstörerem bude Messerschmitt Bf 110. Hlavním důvodem bylo, že Fw 187 postrádal zadního střelce a nebyl tak schopen obrany proti útoku stíhačů.

Falke se později stal jedním z „tajemných“ typů letounů – tedy takových, které byly záhadou pro spojenecké rozvědky. Němci se pokusili Spojence zmást tím, že vytvořili dojem zařazení nového těžkého stíhače s výjimečnými výkony do služby. Vznikla tak série snímků a filmových záběrů, na nichž Sokoly vzlétají proti nepříteli. Trojice předsériových strojů byla opatřena číselným označením, které mělo navodit dojem, že Luftwaffe používá alespoň sedm těchto Zerstörerů. Skutečnost však byla jiná. Všechny tři letouny byly v roce 1940 vráceny do továrny Focke-Wulf v Brémách.

V té době byly nad několika důležitými továrnami a zbrojními podniky zřízeny tzv. Industrie–Schutzstaffel – letecké jednotky složené z testovacích pilotů a vybraných zaměstnanců továren, jejichž úkolem byla obrana podniků proti náletům spojeneckých bombardérů. S tímto nasazením souvisejí i neověřené zprávy o údajných sestřelech spojeneckých letounů testovacím pilotem inženýrem Mehlhornem, i když oficiální záznamy to nepotvrzují.

Není známo, kdo vydal rozkaz, ale v zimě 1940/1941 byly všechny tři předsériové Sokoly odeslány do Norska, kde vytvořily 13. těžkou stíhací letku u Jagdgeschwader JG 77. Zde však sloužily jen krátce, protože Říšské ministerstvo letectví vydalo příkaz k jejich návratu do Brém. Další osudy Fw 187 jsou nejasné. Jisté je pouze to, že letoun Fw 187 A-0 byl v létě roku 1942 odeslán do letecké školy v dánském Verlose. Na konci války měly tyto stroje sloužit k testům a zkouškám souvisejícím se vznikem nového nočního stíhacího letounu Focke-Wulf Ta 154 Kurta Tanka.

Zdroj: Wehrmacht History, Plane-Encyclopedia

Komentáře

Jaro

23. 06. 2025, 10:40

FW, výrobně, byli nejlepší. Na rozdíl od kokkurence se FW vyráběli v malých firmách, často u zámečníků. Díky tomu netrpěly dodávky WF na rozdíl od Messků a další konkurence

Radek

27. 05. 2025, 08:03

Když to shrnu, s motory Jumo to byl letoun horší než Bf-110 - pomalejší, slabějí vyzbrojený, nepohodlný kokpit. S motory řady DB600 by to byl letoun lepší než Bf-110, ale úzký trup neumožňoval variabilitu jako Bf-110, který už byl zavedený a osvědčený. Manévrovací schopnosti byly také nejspíš horší než jednomístné stíhačky. Dolet by se jim hodil nad Anglií i SSSR, ale s tím malým kokpitem by pilot byl rychle vyčerpaný, a Němci neměli dost paliva ani pro pořádný výcvik stíhačů na levných Bf-109 (hlavně po roce 1941). Takže škoda, že se nevyčerpávali zavedením dalšího letounu, který by nic nezměnil.

Czertik

27. 05. 2025, 10:11

zvetsit kokpit by bylo to nejjedodusi, i beze ztrat vykonu s vykonejsimi motory, ktere nemci meli , ale z nejakeho duvodu na fw je nechteli dodavat.
a jak ukazal ligting od amiku - i dvoumorak mzuze byt manevrovatelny jak jednomotorak.

a kdyz se podivame na to, jak uspesne a lepsi konstrukce mel fw nez me, tak kdyby lital tento stoj misto me 110, tak by spojenci meli o neco tezsi zivot.

Radek

28. 05. 2025, 07:17

Jednoduché to není, jinak by to udělali. Zhorší se aerodynamika a změní těžiště - musíte přesunout agregáty a udělat nové zalétání a zkoušky. Motorů neměli dost, proto se některé konstrukce do série nedostali. Němci měli omezené zdroje od začátku do konce.

Czertik

28. 05. 2025, 12:25

radek

tak prodlouzit trup aby si vyrovnal posun teziste tezsimi motory ci kabinou je t nejjednodusi.
a pokud by se do toho nechtelo, tak by se proste narvalo zavazi do ocasu jako u pozdejsich me 110 kdy se potrebaly poprat s cim dal tezsi kabinou diky vice pancerovani a tezsi vyzbroji a predelavat konstrukci kvuli plynulosti vyroby nechteli.

i kdyz vezmeme to ze nemeli nikdy tolik motoru co by chteli...tak vybavit stejmymy motory jak 110 tak i 187 a postavit je proti sobe a pak motory davta vitezi je to nejjednodusi.

proc je pro tebe tak tezke prijmout fakt ze i v nacistickem nemecku byla korupce a kamaradsaft ?

Pepík Knedlík

26. 05. 2025, 19:40

Německa doktrina vyžadoval sekundární kulomet s obsluhou.
Trump byl tak úzký, že některý budíky byly na vnitřní straně motorových gondol. Do kabiny se nevešly podobně jako Me 110 a na radar určitě ne.
Finální prototyp, Fw 187 V6, dosáhl v roce 1939 rychlosti 395 mil za hodinu (635 km/h), což z něj v té době dělalo nejrychlejší německý stíhače.
Během války byly jeho výkony prekonaný například Ju 88.

Bradley

26. 05. 2025, 18:43

"Zapomenutý sokol Luftwaffe: Letoun, který mohl změnit válku"....:thinking:
Je fakt nutné dávat sem takové bulvárně bombastické titulky? Tenhle letoun, jako celá řada, jiných by sami o sobě válke zcela jiste změnit válku nemohl.

Czertik

25. 05. 2025, 10:31

a jak nam ukazal ligting, jednomistny dvoumotorovy stihac muze fungovat a zadni kulomet nepotrebujes.