Od poloviny 30. let se v mnoha zemích světa objevila myšlenka zkonstruovat a zařadit do výzbroje letectva silně vyzbrojený dvoumotorový stíhací letoun s dlouhým doletem, který by mohl být vybaven i pumovnicí či pumovými závěsníky a plnit tak širokou škálu úkolů. Samozřejmě i v Německu se objevily návrhy takových strojů, které dostaly neoficiální označení Zerstörer, tedy „ničitel“. K nejznámějším těžkým stíhacím letounům 2. světové války bezesporu patřil výrobek společnosti Messerschmitt, nesoucí označení Bf 110. Kromě své primární role těžkého stíhacího letounu byl nasazen také jako noční stíhač, bitevní stroj či lehký bombardér. Právě „sto desítka“ se stala vítězem soutěže na nový dvoumotorový těžký stíhač Luftwaffe, v níž mimo jiné porazila i dílo konstruktéra Kurta Tanka ze společnosti Focke-Wulf.

        Foto: Focke-Wulfu Fw 187 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Operace Magistrála - krvavá bitva o kótu 3234 během sovětské války v Afghánistánu

Tento geniální konstruktér začal na svém těžkém dvoumotorovém stíhači pracovat již v roce 1935, a to bez jakéhokoliv zadání či objednávky německého letectva. O rok později již představil svůj projekt během výstavy nových zbraňových systémů v továrně firmy Henschel, kde se mu dostalo sympatií samotného Adolfa Hitlera. Zájem vyšších míst však tímto končil – Technický úřad nadšení nesdílel a o těžký stíhač neprojevil zájem. Tank se proto obrátil přímo na plukovníka Wolframa von Richthofena, tehdejšího šéfa vývojového oddělení, který následně zadal objednávku na tři prototypy. Na jaře roku 1937 pak spatřil světlo světa první prototyp letounu Focke-Wulf Fw 187 V1.

Elegantní dvoumotorový jednomístný stroj měl být původně poháněn dvojicí motorů Daimler-Benz DB 600, ale nakonec obdržel pohonné jednotky Jumo 210Da o výkonu 500 kW každý. Do vzduchu se stroj V1 poprvé vznesl v rukou vedoucího zalétávacího pilota firmy Focke-Wulf, flugkapitän inženýra Hanse Sandera, který ve výšce 4 000 metrů dosáhl maximální rychlosti 525 km/h. Kladně hodnotil i další výkony a letové vlastnosti letounu. Právě vysoká rychlost stála za vznikem přezdívky Falke (Sokol).

V létě 1937 zahájil letové zkoušky druhý prototyp V2. Technický úřad však vydal nařízení, že těžký stíhač musí mít minimálně dvoučlennou osádku. Dosavadní stísněný jednomístný kokpit, jehož některé palubní přístroje musely být umístěny na vnitřních stranách motorových gondol – podobně jako u později vyráběného bitevního Henschelu Hs 129 – byl přepracován na dvoumístný.

Na jaře 1938 tak vznikl výrazně upravený prototyp V3. Kromě zvětšení pilotní kabiny, kde nyní vzniklo místo pro radistu/navigátora sedícího v tandemu za pilotem, byl prodloužen trup. Naopak gondoly pohonných jednotek, nyní motorů Jumo 210G, byly zkráceny. Dozadu byla posunuta trupová palivová nádrž. Výzbroj, tvořená původně dvěma kulomety ráže 7,92 mm, byla posílena o dva kanony MG FF ráže 20 mm, umístěné v přední části stroje pod kabinou osádky. Bohužel prototyp V3 byl těžce poškozen již během jednoho z prvních letů, když mu za letu vzplál pravý motor. O několik dní později byl ztracen i prototyp V1, při jehož nehodě zahynul zkušební pilot Bauer.

Psali jsme:V boji zničila tři německé Tigery a u Kurska sama vedla své tanky do boje

Přestože původně měly vzniknout pouze tři prototypy, výkony Focke-Wulfu Fw 187 se jevily natolik nadějně, že v létě 1938 byly dokončeny další dva stroje – V4 a V5, oba postavené podle upraveného vzoru V3 – a navíc také stroj V6, vybavený motory Daimler-Benz DB 600 o výkonu 735 kW. Problémy s chlazením těchto motorů však vedly k rychlému vyřazení prototypu z testů. V4 a V5 byly testovány ve zkušebním středisku Erprobungsstelle Rechlin. Testovací piloti hodnotili stroje velmi pozitivně, a tak bylo rozhodnuto postavit tři předsériové stroje. Fw 187 A-01 až A-03 byly dokončeny v předvečer vypuknutí druhé světové války, v létě roku 1939.

Tato trojice Sokolů, nyní poháněná motory Jumo 210Ga o výkonu 537 kW, dosahovala maximální rychlosti 518 km/h. Stroj o vzletové hmotnosti 5 000 kg dokázal vystoupat až do výšky 10 000 metrů a doletět na vzdálenost 1 200 kilometrů. Výzbroj byla doplněna o další dvojici kulometů MG 17. Přestože měl Focke-Wulf Fw 187 skvělé výkony a výborné letové vlastnosti, velení Luftwaffe rozhodlo, že jediným těžkým Zerstörerem bude Messerschmitt Bf 110. Hlavním důvodem bylo, že Fw 187 postrádal zadního střelce a nebyl tak schopen obrany proti útoku stíhačů.

Falke se později stal jedním z „tajemných“ typů letounů – tedy takových, které byly záhadou pro spojenecké rozvědky. Němci se pokusili Spojence zmást tím, že vytvořili dojem zařazení nového těžkého stíhače s výjimečnými výkony do služby. Vznikla tak série snímků a filmových záběrů, na nichž Sokoly vzlétají proti nepříteli. Trojice předsériových strojů byla opatřena číselným označením, které mělo navodit dojem, že Luftwaffe používá alespoň sedm těchto Zerstörerů. Skutečnost však byla jiná. Všechny tři letouny byly v roce 1940 vráceny do továrny Focke-Wulf v Brémách.

V té době byly nad několika důležitými továrnami a zbrojními podniky zřízeny tzv. Industrie–Schutzstaffel – letecké jednotky složené z testovacích pilotů a vybraných zaměstnanců továren, jejichž úkolem byla obrana podniků proti náletům spojeneckých bombardérů. S tímto nasazením souvisejí i neověřené zprávy o údajných sestřelech spojeneckých letounů testovacím pilotem inženýrem Mehlhornem, i když oficiální záznamy to nepotvrzují.

Není známo, kdo vydal rozkaz, ale v zimě 1940/1941 byly všechny tři předsériové Sokoly odeslány do Norska, kde vytvořily 13. těžkou stíhací letku u Jagdgeschwader JG 77. Zde však sloužily jen krátce, protože Říšské ministerstvo letectví vydalo příkaz k jejich návratu do Brém. Další osudy Fw 187 jsou nejasné. Jisté je pouze to, že letoun Fw 187 A-0 byl v létě roku 1942 odeslán do letecké školy v dánském Verlose. Na konci války měly tyto stroje sloužit k testům a zkouškám souvisejícím se vznikem nového nočního stíhacího letounu Focke-Wulf Ta 154 Kurta Tanka.

Zdroj: Wehrmacht History, Plane-Encyclopedia