Při pohledu na německé tanky z druhé světové války jste si možná všimli zvláštní textury pokrývající většinu povrchů jejich pancíře. Ačkoli to vypadá jako nějaký zajímavý druh kamufláže, ve skutečnosti se jedná o speciální nátěr, který Němci vymysleli, aby omezili magnetické vlastnosti pancíře tanku a snížili tak možnost umístit na vozidlo magnetickou minu. Speciální nátěr se jmenoval Zimmerit a jeho aplikace byla obtížná a časově náročná. Nakonec se ukázalo, že je zbytečný, protože paradoxně Německo bylo jediným účastníkem druhé světové války, který magnetické miny ve významném množství používal.

Foto: Detailní pohled na speciální pastu Zimmerit aplikovanou na německém těžkém tanku Tiger II | Hohum, CC BY 3.0

V roce 1942 Německo zavedlo protitankovou magnetickou minu Hafthohlladung, která obsahovala bojovou hlavici s tvarovanou náloží a tři silné magnety, které zařízení udržely na pancíři tanku. Její obsluha byla jednoduchá: přiběhnout k tanku, upevnit minu na libovolný magnetický povrch, zatáhnout za pojistný kolík a utéct do krytu. Tvarovaná nálož pak vystřelila proud roztaveného kovu skrz až 140 mm pancíře. Magnety zajišťovaly, že zařízení bylo ve správné vzdálenosti od pancíře, aby se paprsek správně zformoval.

Psali jsme:Císař Friedrich I. Barbarossa – a něco o jeho odkazu

Protože bylo zařízení magnetické, odstranilo veškeré výhody získané skloněním pancíře, výbuch na rozdíl od vystřelovaných projektilů směřoval vždy kolmo proti zvolenému plátu, tedy ideálním směrem. Pro uživatele to však byla nebezpečná práce, vystavovala ho nepřátelské palbě a obraně samotného tanku. Němci se obávali, že zbraň brzy okopírují Spojenci a použijí ji proti nim, a proto začali pracovat na protiopatřeních pro případ, že by se tak stalo. 

Zimmerit byl hlavní německou obranou proti magnetickým minám. Sloužil jako fyzická bariéra mezi pancířem a magnetickou minou, aby zabránil jejímu upevnění, přičemž se spoléhal na princip, že magnetostatické pole rychle klesá se vzdáleností. Ačkoli nečinil tank zcela antimagnetickým, výrazně snižoval schopnost miny se na vozidle udržet.
Vyráběl se smícháním krystalů pryskyřice, benzenu, síranu barnatého, sulfidu zinečnatého, borových pilin, PVA lepidla, okru a prachu z oblázků. Směs podobná tmelu se na vozidla nanášela stěrkou a každé vozidlo, na které měla být aplikována, mělo určená konkrétní místa a způsob, kam přesně se má nanášet. Vrstva Zimmeritu byla silná 6 mm a musela zaschnout do tvrdosti kamene, než mohlo být vozidlo odesláno na frontu.

Foto: Tank Panzer V pokrytý Zimmeritem | Stahlkocher / CC BY-SA 2.0

Aby se ušetřil čas a materiál, nanášela se pasta hlavně na plochy vozidla v hypotetickém dosahu pěších vojáků nepřítele. Na vozidla se začal nanášet v továrnách v srpnu 1943. Mohl být aplikován i na vozidla, která již byla nasazena.

Psali jsme:Němečtí conquistadoři v Novém světě a jejich pozdější ideový odkaz

Dělníci nejprve nanesli 2mm vrstvu Zimmeritu a nechali ji čtyři hodiny zaschnout. Po uplynutí této doby se použila letovací lampa, aby se rychle spálila přebytečná vlhkost a nátěr ztvrdl. Poté byla nanesena druhá 4mm vrstva Zimmeritu, vzorována a vypálena.

Přebytečný benzen při použití letlampy často vzplál, což byl pro pracovníky poměrně nebezpečný proces. Nebylo však vyhnutí, protože Zimmerit jinak přirozeně schnul osm dní. Na potažení jednoho Tigeru I bylo zapotřebí 200 kg Zimmeritu.

Nátěr se dodával v několika různých vzorech, které se obvykle lišily mezi továrnami, které jej aplikovaly. Nejběžnějším vzorem bylo hřebenování, ale některá vozidla, jako například StuG-III, měla Zimmerit nanesen ve "vaflovém" vzoru. Nešlo samozřejmě o design ani módu. Vyvýšené plochy vzorů zvětšovaly vzdálenost mezi magnety a pancířem, aniž by zvyšovaly hmotnost.

Zimmerit se používal až do září 1944, kdy se začaly šířit zvěsti, že povlak může při zásahu dopadajícími střelami vzplanout. Němci tuto teorii testovali a zjistili, že není pravdivá, ale Zimmerit již pak aplikován nebyl. Hlavním důvodem byla jeho zbytečnost. Jak se ukázalo, spojenci magnetické miny nepoužívali. Německo v té době zoufale potřebovalo tanky a prodlužovat výrobní dobu tanku o dny kvůli ochraně před neexistující zbraní bylo jednoduše nepřijatelné.

Po válce provedli Britové zkoušky podobného materiálu na tancích Churchill a Cromwell a v Kanadě byly provedeny zkoušky s podobným materiálem na samohybných dělech, ale k jejich realizaci nedošlo. Na poválečných tancích se podobný materiál nepoužíval, protože rozšířené používání přenosných střel HEAT, jako je Bazooka, a modernějších protitankových zbraní učinilo magnetické miny zastaralými a zbytečnými.

Zdroj: warhistoryonline