Velkorážová děla – tj. děla s ráží převyšující běžná děla 155 či 152 mm – vždy dráždila lidskou představivost. A to nejen díky svým výkonům, ale i díky svým rozměrům, své monstrozitě. Velkorážová děla se přitom objevovala již od samotného vzniku děl – typickým příkladem je zepředu nabíjené ruské dělo „car-puška“. I širší veřejnosti je pak známá vize obřího děla z románu J. Verna „Ocelové město“. Nejde ale jen o historii či pouhé fantazie. Nejtěžším dělem historie se stalo německé dělo Dora ráže 800 mm o celkové hmotnosti 1350 tun, které bylo zkonstruováno za druhé světové války, tedy v době relativně nedávné.

Foto: Schwerer Gustav | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Společnost GDELS představí na Dnech NATO obrněné vozidlo ASCOD 42

Takováto obří děla přitom měla svou logiku. Pokud protivník disponuje dělem určité ráže, pak je samozřejmě lepší mít těžší dělo s větším dostřelem, a moci tak ostřelovat nepřítele, aniž by on dokázal ohrozit naše jednotky. Svou roli pak hraje i vysoká ničivost obřích děl, kdy jediný granát těžkého děla dokáže vyvážit i dlouhotrvající palbu běžných děl. Například zmíněné německé obří dělo Dora, resp. Gustav během obléhání Sevastopolu zasáhlo sovětský sklad munice, a díky své obrovské průbojnosti dokázalo probít jeho mohutnou ochranu. Něco takového se předtím nepodařilo nejen jiným německým dělům, ale ani německému letectvu.

Dělostřelecká současnost

V současnosti se světové armády soustřeďují především na samohybná děla ráže 155 mm, resp. 152 mm u děl ruských. Tato děla dosahují vysokého dostřelu 40-50 km, ale i značného účinku v cíli. K ostřelování vzdálenějších cílů, případně různých zodolněných objektů, se používá buď raketová technika, nebo údery letectva. Jenže i rakety a letectvo mají své limity, a nelze je použít všude. Proto ostatně armády i nadále ve velkém používají děla. Dělům ale při plnění některý úkolů nepostačuje jejich účinek v cíli, musí tedy vypálit větší množství munice. Ani tak ale mnohdy nelze dosáhnout patřičného efektu.

Někdy jsou proto místo děl používány salvové raketomety, např. ruské BM-21 a jejich klony, případně velkorážové raketomety, jako jsou americké HIMARS. Raketomety jsou nicméně určeny primárně pro boj proti velkoplošným cílům. Pokud raketomety mají zasáhnout bodové cíle, pak musí používat řízenou munici, a ta je drahá. Pro palbu na bodové cíle je proto lepší klasické hlavňové dělostřelectvo – ovšem s tím, že jeho účinek je někdy nepostačující.

Situaci dál komplikuje i fakt, že v moderních konfliktech již nelze jít cestou dlouhodobé palby, jak tomu bylo za druhé světové války. V současnosti může být dělo po zahájení palby rychle detekováno protivníkem, a stát se terčem jeho protiútoku. Dnešní dělostřelecká taktika proto spočívá v tom, že dělo uskuteční jen několik výstřelů, a následně opustí své palebné stanoviště, aby se tak vyhnulo protipalbě protivníka.

Psali jsme:Letadlová loď Antietam válku v Pacifiku nestihla. Jako první na světě ale dostala úhlovou letovou palubu

V případě moderních samohybných děl 155 mm navíc působí jeden další, neméně závažný faktor - již nelze příliš navyšovat jejich dostřel. Vysokého dostřelu bylo dosud dosahováno především neustálým prodlužováním hlavní. Zatímco ještě před několika desetiletími měla děla nejčastěji hlavně o délce 39 ráží a později 45 ráží, současná děla nejčastěji používají hlavně o délce 52 ráží. Ale i to přestává stačit. Začínají se proto objevovat 155 mm děla s hlavněmi o délce 58-60 ráží. Jenže takováto děla se potýkají s vysokým opotřebením a tedy snížením životnosti hlavně. Je tedy zřejmé, že jít cestou prodlužování hlavně nejde donekonečna. Situaci neřeší ani moderní munice s raketovým pohonem, protože ta je mnohem dražší než běžná munice. Možným řešením této situace je velkorážové dělo.

Současná velkorážová děla

Velkorážová děla se ostatně dosud používají, byť jde převážně o starší typy. Rozšířená jsou např. americká děla M-110 A2 ráže 203 mm, kterých dosud po světě slouží stovky kusů. Jejich uživatelé si je přitom ve výzbroji ponechávají nejen z ekonomických důvodů, ale i proto, že si u nich cení vysokého účinku jejich munice, mnohem většímu než u běžných 155 mm děl. Obdobně ve velkých počtech stále slouží sovětská těžká samohybná děla 2S7 Pion, resp. 2S7 M Malka o stejné ráži 203 mm. Tato samohybná děla jsou dnes používána v ukrajinskému konfliktu, a to jak ruskou, tak i ukrajinskou armádou. A nic nenasvědčuje tomu, že by se tyto armády chtěly těchto děl vzdát, přestože disponují modernějšími typy.

Velkou popularitu si pak získala severokorejská samohybná děla Koksan ráže 170 mm, která též byla nasazena v ukrajinském konfliktu. A i Severokorejci tato děla stále udržují ve výzbroji, a to i přesto, že Severní Korea dokázala vyvinout moderní samohybné dělo 155 mm.

Je tedy zřejmé, že i velkorážová děla mají stále svůj smysl a své místo ve výzbroji světových armád. A to paradoxně právě v návaznosti na čím dál vyšší rozšíření 155 mm děl. Jestliže např. obě strany v nějakém konfliktu disponují 155 mm děly o podobném dostřelu, pak ani jedna strana nemá potřebnou převahu. Jediným řešením je pak zvyšování počtu těchto děl. 

Typickým příkladem je Korejský poloostrov. Jižní Korea se již řadu let může pyšnit moderními 155 mm děly K 9 Thunder (která dosahují i značných exportních úspěchů). Ta jihokorejské armádě dávala převahu nad severokorejským dělostřelectvem, jehož děla převážně vycházela ze starších, méně výkonných sovětských typů. Jenže nyní i Severní Korea dokázala vyvinout moderní samohybné dělo 155 mm, a zjevně ho již i sériově vyrábí. Jižní Koreji tak nezbývá nic jiného než počty svých děl K-9 Thunder navyšovat – s tím, že stejným krokem odpovídá i Severní Korea. Jde tedy o patovou situaci, kterou nelze řešit konvenčním způsobem.

A podobných příkladů je ve světě víc. I proto se opět začínají objevovat vize velkorážových děl, která by dokázala vyvážit větší množství běžných 155 mm děl.

Dělostřelecká fantazie Artstation

Např. známá internetová platforma Artstation (ve které přitom působí i skuteční vývojáři vojenské techniky), známá svými grafickými vizemi vojenské techniky, nedávno představila svou vizi velkorážového děla. Na jejích stránkách tak můžeme spatřit uměle vygenerované „fotografie“, které zachycují samohybné velkorážové dělo ráže 300 mm.

Nutno říci, že jde jen o počítačovou grafiku, nejde o reálné návrhy, opírající se o skutečný vývoj. Přesto mají tyto vize svou hodnotu, protože nám ukazují na určité směry myšlení. Vize představené na platformě Artstation nám tak ukazují poněkud přerostlé samohybné dělo na kolovém podvozku v uspořádání 10x10. Ten poněkud připomíná běloruský těžký nákladní automobil MZKT-7930, který sloužil např. jako nosič raketového systému Iskander.

Na tento podvozek je pak umístěno dělo 300 mm, opatřené mohutnou úsťovou brzdou. Hlaveň je za pochodu stažena do prohlubně v kabině (toto řešení používá např. kubánské samohybné dělo Jupiter ráže 130 mm). Zjevně nejde o automaticky nabíjené dělo, je ale vybaveno pomocným systémem, tzv. semiautomatem. Pro zvládnutí zpětného rázu tohoto děla je pak podvozek vybaven výsuvnými plošinami, a mohutnou plošinou v zádi vozidla

I když jde pouze o počítačovou grafiku, stojí za pozornost, a to především pro svou kvalitu zpracování. Tyto „snímky“ nám nadto ukazují, že jejich autor má vedle fantazie i dobré technické myšlení. Tyto počítačové vize vyvolaly celou řadu diskusí – především na různých asijských, a příznačně nejvíc jihokorejských internetových fórech. Uměle vygenerované „fotografie“ se pak objevily na různých platformách, jako je Pinterest atd. 

Proč ráže 300 mm?

Určitou záhadou může být to, proč si autor pro své vysněné dělo zvolil ráži 300 mm. Ráže 300 mm totiž není (a ani nebyla) u klasických hlavňových děl použita. Je ovšem používána u řady raketometů, např. známého ruského BM-30. To implikuje, že pro konstrukci munice takového děla by bylo možno využít výrobní zařízení pro 300 mm rakety.

Použitá ráže 300 mm nám ale evokuje technicky a rozměrově blízkou ráži 305 mm. Tato ráže byla kdysi skutečně hodně používána, děla této ráže používala celá řada lodí, např. americké druhoválečné bitevní křižníky Alaska. Měla být použita ještě na sovětských poválečných bitevních křižnících Stalingrad. Jako zajímavost lze uvést, že různé studie 305 mm děl probíhaly v Sovětském svazu až do devadesátých let (!), byť se nedočkaly realizace. S ráží 305 mm tak jsou v dělostřelecké technice bohaté zkušenosti.

Zároveň nám ale tato ráže hojně používaná u námořních děl, implikuje další otázku. Nešlo by jít v těchto technických úvahách ještě dál? Nešlo by použít původně námořní dělo ještě větší ráže, a to pro konstrukci největšího samohybného děla? 

Hypoteticky se totiž nabízí použití děla ráže 406 mm. Také tato ráže byla u námořních děl hojně používána, 406 mm děla nesly známé americké bitevní lodě Iowa, které sloužily ještě v devadesátých letech minulého století. Dvě z hlavní těchto děl pak použil dělostřelecký expert. G. Bull v rámci projektu HARP pro zkonstruování děla, jehož cílem bylo vystřelovat družice na oběžnou dráhu. Tuto myšlenku se nepodařilo realizovat, nicméně i ta nám ukazuje na hodnotu 406 mm děl. Ta jsou navíc stále k dispozici, existuje i dokumentace k nim. Zkušenosti s nimi by bylo možno využít – pro zkonstruování samohybného děla ráže 406 mm.

Takové samohybné dělo 406 mm ostatně už existovalo. Krátce po druhé světové válce totiž bylo v Sovětském svazu zkonstruováno samohybné dělo 2A3 Kondensator. To používalo dělo SM-54, které vycházelo z 406 mm děl určených původně pro bitevní lodě Sovetskij Sojuz. Jako podvozek byl použit prodloužený podvozek tanku T-10 M.

Samohybná děla Kondensator se nedostala do sériové výroby, vznikla pouze v počtu 4 kusů. Bylo tomu především na základě rozhodnutí N. Chruščova, který preferoval raketovou techniku. Samohybná děla 2A3 Kondensator se navíc potýkala i se závažnými problémy. Ty ale působil především nevhodný podvozek, u kterého docházelo k praskání torzních tyčí atd. Střelecké zkoušky těchto děl ale dopadly kupodivu dobře, a prokázaly obrovskou ničivost 406 mm granátů. 

Nabízí se ale možnost zkonstruování moderního samohybného děla ráže 406 mm. Jako výzbroj takového samohybného děla by mohlo posloužit 406 mm dělo, které by představovalo modernizovanou variantu někdejším námořních děl. K těmto dělům existuje dosud dokumentace, nebyl by tedy problém jej zkonstruovat. Vzhledem k možnosti použít moderní technologie by to dokonce bylo snazší než v minulosti.

Coby nosič by pak místo nevhodného pásového podvozku děla 2A3 Kondensator mohl posloužit nějaký výkonný kolový podvozek, po vzoru samohybného 300 mm děla navrženého platformou Artstation. Takové podvozky ostatně existují – jde o nákladní automobily určené pro nesení balistických raket, jako jsou ruské typy MZKT – 79221 použité u balistických raket TOPOL-M atd. Takovýto podvozek by samohybnému dělu dal potřebnou pohyblivost.

Výhodou by bylo, že do takového samohybného děla by bylo možno zakomponovat moderní technologie, což se týká jak samotných děl, která by díky mohla být lehčí, tak i munice. Takové samohybné dělo by snadno mohlo dosahovat značného dostřelu, klidně i přes 100 km. Především by se ale vyznačovalo vysokým účinkem v cíli. Jedno jediné samohybné dělo 406 mm by dokázalo vyvážit hned celou řadu běžných samohybných děl běžné ráže 155 mm.

Je to jen fantazie, která leckomu může připadat jako absurdnost. Jenže žijeme v absurdním světě, a v absurdní době. Pro současnou dobu je totiž příznačné, že v různých zemí vládnou totalitní režimy vedené diktátory, jako je severokorejský vládce Kim-čong-un a další. Historická zkušenost s diktátory typu A. Hitlera či J. Stalina nám říká, že takoví lidé tíhnou k různým obřím zbraňovým systémům. Nejde navíc jen o Severní Koreu, ale i o vojenské mocnosti, jako je Rusko nebo Čína

I v demokratických zemích se pak k moci dostávají excentričtí politici, jako je D. Trump, leckdy vládnoucí spolu s ambiciózními miliardáři (E. Musk). Také takoví lidé tíhnou k ambiciózním projektům – jako je třeba projekt obřího děla. Vedle toho navíc existují státy, které doslova překypují bohatstvím, plynoucím z těžby ropy či zemního plynu (SAE, Katar). I představitelé těchto zemí mají své ambice, a přitom pro ně není problémem sehnat dostatek financí, které by byly potřebné na konstrukci a výrobu takového samohybného děla. Nějaké takové obří samohybné dělo se tedy může snadno brzy objevit.

Zdroj: weaponsystem.net, ArtStation.com