Během neúspěšné revoluce v roce 1905 bylo ruské Černomořské loďstvo sudem střelného prachu plným nespokojenosti. Ve válce s Japonskem utrpělo ruské námořnictvo strašlivou porážku u Cušimy, kde během dvou dnů zahynulo nebo bylo zajato více než 10 000 lidí. Morálka v celém Rusku prudce poklesla. V červnu pak došlo na bitevní lodi Potěmkin k jedné z nejslavnějších vzpour v moderních dějinách.

Příprava na vzpouru začala již několik měsíců předtím, kdy bylo mnoho zkušenějších důstojníků z Černomořského loďstva převeleno do Tichomoří kvůli rusko-japonské válce. Potěmkin tak zůstal obsazen převážně nováčky a nezkušenými důstojníky; nikoli starými mazáky, kteří loď znali a milovali. Aby toho nebylo málo, důstojníci neměli téměř žádný vztah k původním členům posádky. V životně důležitém řetězci velení byly trhliny.

22. ledna mezi ruskými dělníky vzkypěl hněv. Došlo k nepokojům. Měli pocit, že s nimi vláda špatně zachází, a stávky a nepokoje byly jejich jedinou obranou. Po celé zemi se stupňovaly střety s policií a armádou a rostlo také napětí v Černomořském loďstvu.

Psali jsme:Saigonská poprava 1968: Fotka, která pomohla k vítězství komunismu v jihovýchodní Asii

Foto: Bitevní loď Pantělejmon, bývalý Potěmkin (1906-1910) | Wikimedia Commons / Public domain

Přispěl k tomu i fakt, že stravování v Černomořském loďstvu bylo vždy podřadné. Námořníci často dostávali jen základní příděly a očekávala se od nich dlouhá a těžká práce. Ústřední výbor sociálně demokratické organizace Černomořského loďstva byl v podstatě tajným svazem námořníků uvnitř flotily, který chtěl zorganizovat rozsáhlé vzpoury s využitím probíhajících nepokojů. V červnu byli námořníci připraveni na revoluci, napětí pak vyvrcholilo 27. června. 

Bitevní loď Potěmkin, 115 m dlouhá loď s 18 důstojníky a 705 poddůstojníky, byla tehdy na cvičných manévrech. Posádce byl podáván boršč se zkaženým masem zamořeným červy. Námořníci, znechucení tímto jídlem, ho odmítli jíst. Zástupce velitele lodi, Ippolit Giliarovskij, začal vyhrožovat, že muže, kteří odmítnou jíst, zastřelí.

Povolal námořní stráž a zahnal nejhlasitější potížisty do kouta. Námořní pěchota před spiklence položila na palubu plachtu, aby ji ochránila před krví námořníků. Tato forma zastrašování se ale důstojníkům vymstila, protože vůdci vzpoury přesvědčili vojáky z námořní pěchoty, aby se k nim přidali. 

Psali jsme:Dva poslední německé U-Booty kapitulovaly až po válce v Argentině a přiživily fámy o Hitlerově úniku

Následně vypukla vzpoura a Grigorij Vakulinčuk, socialista a člen Centrály, se vrhl do zbrojnice a třiceti vzbouřeným námořníkům rozdal pušky. Začala střelba. Grigorij Vakulinčuk zabil poručíka Neupokojeva, mířil však na Giliarovského, který palbu opětoval a Vakulinčuka smrtelně zranil. Námořníci pod vedením dalšího revolucionáře Afanasije Matjušenka postupovali vpřed a nakonec zabili Giliarovského i kapitána Jevgenije Golikova. Sedm z osmnácti důstojníků na palubě bylo zabito a ostatní byli zavřeni v kajutě. Námořníci převzali velení lodi v čele s pětadvacetičlenným lidovým výborem. 

Poté, co vyvěsili červenou vlajku, kterou tehdy ukrýval Vakulinčuk, začali námořníci střílet z pušek na důstojníky na palubě nedalekého torpédového člunu Ismail. Torpédovka se pokusila o únik, avšak tři výstřely z Potěmkinových děl zničily komín lodi a kapitán se následně okamžitě vzdal. Za necelou hodinu tak měli revolucionáři pod kontrolou bitevní loď i torpédový člun. Následně se chtěli připojit k revoluci na břehu, která se městem Oděsa rychle šířila. Na místo dorazili ještě ten večer kolem 22:00.

Ve městě panoval chaos. V průmyslových a přístavních čtvrtích vypukly nepokoje, stávky a protesty. Policie a kozáci se zoufale snažili zvládnout situaci, ale stáli proti příliš velké početní převaze. Revoluční rada na Potěmkinu odmítla vysadit na břeh jakékoli zajatce, dokud se k nim zbytek Černomořského loďstva nepřipojí. Obávali se, že kdyby bitevní loď opustili, byla by zranitelná protiúderem lodí, jejichž posádky zůstávaly věrné carovi.

Následujícího dne, 28. června, se posádka zmocnila vojenské transportní lodi Vekha. Devětadvacátého se pak skupina námořníků vydala na břeh s Vakulinčukovým tělem. Obyvatelé Oděsy se uprostřed nepokojů sjeli na revolucionářův pohřeb.

Rozvinula se masová politická demonstrace, jejíž účastníci volali po revoluci a zničení monarchie. Demonstrace pak přerostla ve stále násilnější protesty. Armáda, která pomáhala policii potlačovat násilnosti ve městě, na demonstranty zaútočila. Potěmkin odpověděl vypálením dvou šestipalcových granátů na vojenské velitelství ve městě. Výstřely svůj cíl minuly, avšak sdělení bylo jasné: Potěmkin byl připraven revoluci podporovat.

Vděční obyvatelé Oděsy odpověděli podporou bitevní lodi. Posílali námořníkům veškeré potraviny, které mohli postrádat. Následně přišla zpráva, že ruská vláda vyslala do Oděsy dvě eskadry bitevních lodí. Jako první se přiblížily lodě Rotislav a Sinop. Potěmkin odpověděl tím, že mezi nimi vysokou rychlostí proplul. Velitelé rozkaz k palbě nedali.

Potěmkin poté zamířil vstříc další eskadře. Jedna z jejích lodí, Dvenadsat Apostolov, se měla pokusit revoluční bitevní loď taranovat, ale její posádka, neochotná zabíjet kolegy námořníky, odmítla rozkaz uposlechnout. Velící admirál Alexandr Krieger nařídil svým lodím, aby se stáhly, ale posádka bitevní lodi Georgij Pobědonosec se vzbouřila a připojila se k Potěmkinovi. Obě lodě nyní pluly zpět do Oděsy.

Následujícího rána, 1. července, došlo na lodi Georgij Pobědonosec k dalšímu převratu a tentokrát získali navrch carovi loajální námořníci. Ti s lodí najeli v oděském přístavu na břeh, zablokovali přístup a Potěmkin tak byl zázemí přístavu zbaven.

Během následujících šesti dnů posádka Potěmkinu hledala přístav, který by poskytl potřebné uhlí a sladkou vodu, ale přístup byl lodi neustále odpírán. Nakonec posádka uzavřela dohodu se starostou rumunského města Constanța. Souhlasili s tím, že jim bude poskytnut azyl výměnou za odzbrojení. Námořníci věděli, že nemají na vybranou.

Deset dní vzpoury bitevní lodi Potěmkin bylo krátkou, ale symbolicky důležitou součástí ruských dějin. Byla to jedna z prvních velkých vojenských vzpour v Rusku ve 20. století a působila jako předehra k revolucím v roce 1917, které nakonec vyústily ve svržení cara. Revoluce z roku 1905 byla sice v některých oblastech úspěšná, avšak celkově selhala. Příběh výše uvedené revoluce pak zvěčnil Sergej Ejzenštejn ve svém filmu Křižník Potěmkin.

Zdroj: warhistoryonline