Pro piloty amerického letectva byla jedním z nejnebezpečnějších míst pro boj s nepřítelem během korejské války tzv. Alej MiGů. Bylo to místo prvních rozsáhlých vzdušných soubojů proudových letounů s americkými F-86 Sabre, kde komunistické síly využívaly sovětské MiGy-15, které, jak se ukázalo, byly z velké části pilotovány veterány ze SSSR.

Před začátkem korejské války byli sovětští piloti, kteří bojovali ve druhé světové válce, vysláni do Číny, aby zde vycvičili nově vzniklé letectvo Lidové osvobozenecké armády. Obě země později neoficiálně poskytly podporu a dodávky Severní Koreji, jakmile v roce 1950 zahájila útok proti Jihu. Když Severokorejci zahájili válku, měli k dispozici jen malý počet sovětských letadel, která v oblasti zanechala po druhé světové válce Rudá armáda. Jejich piloti však byli nezkušení, a jakmile OSN nasadila do konfliktu moderně vyzbrojené letecké jednotky, vzdušná převaha okamžitě přešla do ruskou spojenců.

Foto: MiG-15 s nímž na americkou stranu přelétl severokorejský pilot | Wikimedia Commons / Public domain

Většina sovětských pilotů absolvovala předběžný výcvik na základnách v sovětském Námořním vojenském okruhu. Nakonec se 64. stíhací letecký sbor sovětského letectva připojil k Severokorejcům v rámci 1. spojené letecké armády. Ve stejný den, kdy byl 64. sbor připojen k 1. spojené letecké armádě, se sovětští piloti létající nad Severní Koreou zapojili do prvních soubojů s letouny OSN. Proti stíhačkám P-51 si vedli dobře, jejich proudové MiGy-15 nad nimi měly jasnou převahu, a Sověti tak donutili americké piloty přejít na nové letouny F-86 Sabre.

Ačkoli bylo dlouho veřejným tajemstvím, že Sovětský svaz poskytl své piloty pro boj po boku čínských a severokorejských sil, teprve otevření jeho archivů prokázalo, že dlouho popíraná skutečnost je pravdivá. Ve snaze utajit svou identitu byli sovětští piloti nuceni nosit civilní oblečení nebo severokorejské uniformy. Jejich stíhačky byly pokryty čínskými, nebo severokorejskými znaky a při komunikaci přes rádio měli nařízeno mluvit pouze korejsky. Sovětští vládní představitelé také veřejně popírali, že by se jejich piloti účastnili přímých bojů v Koreji.

Navzdory těmto opatřením byli Sověti nakonec odhaleni. Piloti letounů F-86 Sabre hlásili, že v kokpitech letounů MiG-15 viděli neasijské letce, a v březnu 1951 zachytila 1. mobilní rádiová letka ruské pozemní dispečery komunikující s komunistickými letouny. Zanedlouho byli sovětští piloti rovněž přistiženi, jak hovoří rusky. Síly OSN si také všimly, že severokorejští a čínští piloti jsou mnohem méně zkušení než Sověti, což vedlo k tomu, že zkušení piloti dostali přezdívku "Hončo" – japonsky "šéf".

Alej MiGů vznikla z obav sovětského diktátora Josifa Stalina, že by jeho letouny MiG-15 mohly být ukořistěny jednotkami OSN. Obával se následků, které by takový incident mohl způsobit, a proto nařídil svým pilotům, aby nelétali příliš daleko na jih. Jen zřídka se tak dostali jižně od řeky Čchunčchon. Primární základna MiG-15 se nacházela hned za řekou Jalu v provincii Antung v Mandžusku. Byla obklopena dalšími základnami, kde byly rovněž rozmístěné stíhací jednotky, a dohromady tvořily tzv. Antungský komplex.

Sovětské síly zajistily, aby základny byly vybaveny nejmodernějšími obrannými technologiemi. Ty zahrnovaly světlomety, radarová zařízení, protiletadlová děla a pozemní řídicí systémy. Umístění základen také umožňovalo představitelům rotovat jednotky MiG-15, což teoreticky umožňovalo neustále nasazovat dobře odpočaté piloty a snižovat ztráty. Umístění základen na čínské straně hranice bylo pro komunistické síly důležité, protože bylo proti mezinárodnímu právu, aby piloti OSN překročili řeku Jalu a zaútočili. Tím vznikl poměrně úzký prostor pro vzdušné souboje, což činilo boje mezi piloty obzvláště nebezpečnými – a obtížnými.

Hned zpočátku se MiGy-15 jevily jako lepší letouny. Nesly jeden 37mm kanon Nudelman N-37 a dva 23mm kanony Nudelman-Suranov NS-23. Přes relativně nízkou kadenci šlo o efektivní zbraně. Jejich úspěšnost závisela především na kvalitách pilota – a v roce 1953, kdy již většinu nasazených letounů MiG-15 pilotovali piloti z Číny a Severní Koreje, se poměr ztrát velmi vychýlil ve prospěch západních spojenců.

Hlavní základny pro letouny F-86 Sabre amerického letectva byly v Suwonu a v Kimpo. F-86 byl moderní americký stíhací letoun, vybavený šesti kulomety Browning M3 ráže 12,7 mm, měly vysokou kadenci, ale způsobovaly při zásahu výrazně méně škody než sovětské kanony. Letoun také nebyl tak obratný, nemohl létat tak vysoko ani stoupat tak rychle jako nepřátelské letouny, ale vynahrazoval to svou aerodynamikou, radarovým zaměřovačem a rychlostí ve střemhlavém letu. A zdaleka především zkušenostmi a vycvičeností pilotů.

K soubojům docházelo prakticky okamžitě, jakmile letadla OSN vstoupila do vzdušného prostoru Aleje MiGů. Na mandžuské straně hranice piloti MiGů-15 vyčkávali, a jakmile spatřili nepřátelské letouny, snesli se z velkých výšek k útoku. Když se dostali do potíží, odletěli zpět do Číny. Přestože síly OSN měly technicky zakázáno překročit hranici, mnoho pilotů k tomu využilo výjimku tzv. „horkého pronásledování“, přičemž oficiálně se o takových situacích nehovořilo. Přestože měli komunističtí piloti v Aleji MiGů výhody, lépe vycvičeným pilotům amerického letectva konkurovat nemohli. Celkový poměr ztrát nakonec dosáhl počtu 8:1 ve prospěch Američanů.

Ze soubojů v Aleji MiGů vzešla v průběhu korejské války řada leteckých es. Nejúspěšnější letci byli na sovětské straně, přičemž Nikolaj Vasiljevič Suťagin si měl připsat nejvíce sestřelů – uvádí se 21, nebo 22 sestřelů. Dalšími významnými sovětskými piloty byli Jevgenij Georgijevič Pepeljajev s 19 sestřelenými letadly a Lev Kirillovič Ščukin se 17 sestřely. Na straně OSN byl nejlepším stíhacím esem kapitán Joseph C. McConnell Jr., který sestřelil 16 letounů MiG-15, z toho tři během jednoho dne. Bohužel zahynul krátce po návratu domů v roce 1954, kdy se jím testovaný F-86H zřítil kvůli závadě ovládání.

Druhým nejúspěšnějším esem byl současně prvním esem na straně OSN v soubojích proudových letounů, major James „Jabby“ Jabara. Před válkou v Koreji létal na letounech P-51 Mustang v Evropě během druhé světové války a zaznamenal nad Němci 1,5 vzdušného vítězství. V Koreji sestřelil patnáct MiGů. Třetím nejúspěšnějším americkým stíhačem v tomto konfliktu byl Frederick Corbin „Boots“ Blesse, který během dvou bojových turnusů v Koreji sestřelil devět MiGů-15. Celkem absolvoval 35 misí na Lockheedu F-80 Shooting Star, 67 misí s P-51 a 121 misí na F-86.

V průběhu korejské války bylo údajně za nepřátelskými liniemi sestřeleno 30 pilotů F-86. Jejich osudy nebyly nikdy řádně zjištěny. Ti, kteří přežili a byli později po uzavření příměří repatriováni, uváděli, že byli vyslýcháni korejskými, čínskými a sovětskými představiteli, což dále dokládá veřejné tajemství o zapojení SSSR do konfliktu.

Zdroj: warhistoryonline.com