V roce 1957 vstoupil do služby u francouzské armády pásový obrněný transportér AMX-VCI, vytvořený na základě lehkého tanku AMX-13. Stroj již od samého počátku armádě v řadě důležitých parametrů příliš nevyhovoval. Žíznivý benzínový motor poskytoval dojezd maximálně 400 km, vozidlo neumělo plavat a také mu chyběl systém ochrany proti zbraním hromadného ničení. Již pár let po zahájení dodávek těchto strojů začala francouzská armáda vážně uvažovat o jejich náhradě.

Foto: AMX-10R | Rama / CC BY-SA

Soubor požadavků na zcela nový obrněný transportér byl francouzskou armádou připraven v říjnu roku 1965. Nový lehký obrněnec měl dostat vznětový motor o výkonu nejméně 250 koní, měl mít dojezd v cestovním režimu aspoň 500 km, disponovat systémem ochrany proti zbraním hromadného ničení a mít schopnost překonávat vodní překážky plaváním bez použití pomocných prostředků. Stroj měl pojmout tři členy osádky a až deset vojáků. Měl být vyzbrojen automatickým kanónem kalibru 20 mm a spřaženým kulometem kalibru 7,62 mm.  Elevační úhel výzbroje měl zajistit možnost střelby na nízko letící vzdušné cíle a horní patra budov. Měla existovat možnost dodatečné montáže protitankového raketového systému. Požadavky na pancéřovou ochranu nebyly přesně specifikovány, ale předpokládalo se, že bude maximální možná při plnění všech dalších požadovaných vlastností vozidla.

Psali jsme:Legenda na čtyřech kolech aneb zrození Jeepu

V dubnu roku 1966 byly požadavky schváleny s tím, že požadovaný počet přepravovaných pěšáků bude snížen z deseti na šest, ale v lednu 1967 byl počet zase zvýšen na osm. V té době už bylo zcela jasné, že výsledkem vývoje nebude tradiční obrněný transportér, ale kvalitativně nové obojživelné bojové vozidlo pěchoty - VCAI (Vehicule de Combat Amphibie d'Infanterie).

Vývoji francouzského BVP se věnovala projekční kancelář Atelier de Construction d'lssy-les-Moulineaux (známější pod zkratkou AMX), která byla součástí státního zbrojního koncernu GIAT. První dva prototypy vozidla byly připraveny poměrně rychle, již v roce 1968. Pak ale následovalo zdlouhavé dolaďování. Na strojích byly testovány zejména různé možnosti výzbroje: věže T20-13 a TN20 s 20mm kanóny a alternativně i věž S470 s kulometem kalibru 12,7 mm. Nakonec byla vybrána věž TN20. Měla být původně osazena kanónem M621, ale ten se ukázal jako nepřesný. Koncern GIAT proto připravil pokročilejší kanón M693. Během testů se také ukázalo, že oddíl pro výsadek je příliš stísněný a bude nutné ho zvětšit. V roce 1971 vznikly dva nové prototypy upravené podle požadavků.

Foto: AMX-10R | Ministerstvo obrany Francie

Zkoušky ještě nebyly zdaleka dokončeny, ale francouzské ministerstvo obrany již v roce 1970 objednalo první várku osmdesáti vozidel – 67 ve verzi BVP AMX-10P a 13 ve verzi velitelsko-štábní AMX-10PS. Výroba vozidel probíhala v závodě Atelier de Construction Roanne. První tucet sériových AMX-10P vstoupil do 7. mechanizované brigády v roce 1973. O tři roky později dosáhly nové BVP plné bojové připravenosti. AMX-10P má klasické uspořádání BVP: v přední části vpravo je motorový prostor, vlevo – prostor řidiče s ovládacími prvky. Následuje prostor s dvoumístnou bojovou věží pro velitele a střelce, která je  posunuta mírně vlevo od podélné osy vozidla a dále záď s místy pro výsadek. Řidič má ve střeše korby příklop pro přístup na své pracoviště. Před příklopem jsou nainstalovány tři hranolové periskopy zajišťující pozorování prostoru před vozidlem, přičemž prostřední lze rychle vyměnit za zařízení pro noční vidění (infrapřístroj) CN2. Velitel a střelec mají svá pracoviště ve věži. Vstup na ně zajišťují dva příklopy ve střeše věže.

Psali jsme:Bitevní lodě třídy Richelieu – francouzští konstruktéři odvedli vynikající práci

BVP veze ve své zadní části osm vojáků. Jejich nasedání a vysedání je zajištěno elektricky sklopnou zadní rampou s dvojicí integrovaných dveří se střílnami pro ruční zbraně. Ve střeše oddílu pro výsadek jsou dva obdélníkové příklopy. Korba BVP je svařena z plátů z hliníkové slitiny. Ve své čelní části poskytuje ochranu proti projektilům kanónů ZU-23-2 ráže 23 mm ze vzdálenosti nad 500 m, nebo proti projektilům kulometů kalibru 14,5 mm, na bocích proti projektilům kulometů kalibru 12,7 mm, a v zadní části proti projektilům kulometů kalibru 7,62 mm. Bojová věž vozidla je ocelová a má podobnou odolnost jako čelo korby. 

BVP je vybaveno vidlicovým osmiválcovým vznětovým motorem RVI HS-115 s výkonem 280 koní při 3000 ot./min. Převodovka obsahuje hydrokinetický hlavní převodový stupeň s blokovací elektromagnetickou spojkou, mechanickou převodovku se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním stupněm pro jízdu vzad, pneumatické ovládání, mechanismus řízení a hřídel pro pohon vodometů. Motor a převodovka jsou spojeny ve velmi kompaktní jednotku, kterou lze v terénu vyměnit za cca dvě hodiny. Podvozek je na každé straně tvořen pěti pogumovanými pojezdovými koly, třemi nosnými kladkami, napínacím kolem vzadu a hnací rozetou vpředu. Odpružení pojezdových kol je řešeno pomocí torzních tyčí, přičemž první a páté pojezdové kolo má hydraulický tlumič. Pohyb vozidla ve vodě zajišťují dva vodomety umístěné v jeho zadní části. Vozidlo je vybaveno sklopným vlnolamem a dvěma čerpadly pro vyčerpávání vody z korby.

Na AMX-10P se nachází bojová věž TN20 (Tukan II) s 20mm kanónem M693 a 7,62mm kulometem AA NF1. Kanón M693 střílí rychlostí až 740 ran/min. Má oboustranný systém zásobování municí: z jedné strany je zásobník na 65 průbojných nábojů, z druhé strany zásobník na 260 trhavě-zápalných nábojů. Celkově je ve vozidle vezeno 800 nábojů pro kanón. Pro spřažený kulomet je vezeno 2000 nábojů, z nichž 300 je připraveno k použití. Palbu ze zbraní vede střelec i velitel. Na věži se také nacházejí čtyři 80mm vrhače dýmových granátů. Některá vozidla vezou přenosný protitankový raketový systém Milan.

Zaměřovací systém zbraní byl vyvinut společností SOPELEM. Střelec má k dispozici binokulární periskopový zaměřovač OV-40, který je mechanicky spojen se zbraňovou lafetou. Zaměřovač má denní kanál s šestinásobným a noční kanál s pětinásobným zvětšením. Velitel používá jako hlavní monokulární denní zaměřovač M371 s jednonásobným a šestinásobným zvětšením a při střelbě na nízko letící cíle pomocný kolimátorový zaměřovač (k jeho použití se musí otevřít příklop velitele). Vedle kanónu má své místo světlomet RN-9A pracující ve viditelném a infračerveném spektru. Významnou nevýhodou zbraňového komplexu je absence stabilizátoru, takže mířená palba je možná pouze ze zastávek.

BVP AMX-10P je vybaveno krátkovlnnou radiostanicí TRVP-13. V případě potřeby je možno doinstalovat i středovlnnou radiostanici TRVP-213 nebo TRVM-134. Vozidlo je vybaveno automatickým protipožárním systémem, automatickým systémem ochrany před zbraněmi hromadného ničení a nezávislým topením.
AMX-10P má délku 5,78 m, šířku 2,78 m, bojovou hmotnost 14,2 t, maximální rychlost na silnici 65 km/h, maximální dojezd 600 km a rychlost plavby 7 km/h. Na základě bojového vozidla pěchoty AMX-10P byla postupně postavena dlouhá řada  speciálních vozidel jako jsou např. vozidla velitelsko-štábní, dělostřelecké pozorovatelny, různá průzkumná vozidla, nosiče minometů, vyprošťovací vozidla apod.

Od druhé poloviny 70. let se bojová vozidla pěchoty AMX-10P stala hlavním prostředkem pro přepravu motorizované pěchoty ve francouzských ozbrojených silách. V roce 1979 bylo v armádě 520 vozidel této rodiny, a v roce 1990 jejich počet dosáhl vrcholu – 960 kusů. Pak začal počet klesat. V roce 2015 francouzská armáda vyřadila BVP AMX-10P z výzbroje a nahradila je novými kolovými vozidly VBCI, ale vozidla pokročilých speciálních verzí jsou stále ve službě. Prvním zahraničním kupujícím AMX-10P bylo Řecko, které v roce 1974 objednalo 105 vozidel (včetně několika vozidel speciálních verzí). Dodávky proběhly v letech 1976 až 1977. V současnosti jsou tato vozidla již vyřazena. Vozidla rodiny AMX-10P se stala celkem populárními na Blízkém východě. Pořídily je ozbrojené síly Saúdské Arábie, Kataru, SAE a Iráku.

Vozidla AMX-10P se stala jedněmi z prvních klasických bojových vozidel pěchoty na světě. Sloužila více než čtyři desetiletí a nikdy nebyla výrazněji modernizována. Byla považována za snadno udržovatelná a měla dobrou mobilitu. Jejich zbraňový komplex nebyl ani zdaleka ideální, chyběla především stabilizace. Vozidla se nedočkala integrace systémů PTŘS, takže možnosti boje s tanky byly omezené. 

Zdroj: Military Review, encyclo.co.uk