První světová válka byla obdobím velkých změn také v námořním válčení. Moderní, těžké, dobře chráněné a těžce vyzbrojené dreadnoughty nově nahrazovaly starší a zranitelnější lodě. Odhlédneme-li od různých experimentů, na bojištích 1. světové války se také poprvé objevily ponorky, a předvedly svou efektivitu. V souvislosti s výše uvedenými změnami stavěla námořnictva obou bojujících stran bitevní křižníky - nový typ lodí, který se však ukázal být od základu chybný.

Bitevní křižníky, které vytvořil britský admirál John Fisher, byly v letech bezprostředně před válkou zcela novou myšlenkou. Byly větší než tzv. pancéřové křižníky a měly kombinovat rychlost těchto lodí s těžkými zbraněmi dreadnoughtů. Původně se jim říkalo rychlé pancéřové křižníky, v roce 1912 se jim pak v Británii začalo říkat bitevní křižníky. Jejich kombinace rychlosti a palebné síly znamenala, že v případě střetu s dreadnoughty mohly využít své rychlosti k úniku, nebo v případě střetu s hůře vyzbrojenými loděmi je mohly ničit svou těžkou výzbrojí.

Foto: U Jutska těžce poškozený německý křižník Seydlitz | Wikimedia Commons / Public domain

Bitevní křižníky měly plnit tři hlavní role. Mohly spolupracovat s dreadnoughty v hlavní bitevní flotile a dodávat jim tak další palebnou sílu. Mohly tvořit jádro menších eskader nebo mohly působit samostatně, jejich rychlost a palebná síla jim totiž umožňovaly operovat bez podpory ostatních lodí.

V roce 1909 zařadilo Královské námořnictvo bitevní křižníky do služby jako první. Důvěra, kterou Britové do těchto lodí vkládali, se odrazila v jejich jménech - HMS Indomitable (Nezdolný), Inflexible (Neústupný) a Invincible (Nepřemožitelný). Lodě měly výtlak 17 250 tun, podobně jako původní HMS Dreadnought, avšak měly slabší pancéřování umožňující větší rychlost. Každý bitevní křižník disponoval osmi dvanáctipalcovými děly, což bylo jen o málo méně než deset 12palcových (305mm) děl, která nesla většina dreadnoughtů.

Po první várce výše zmíněných bitevních křižníků následovala další sada tří lodí nesoucích podobné zbraně. Poté začal proces jejich zdokonalování, kdy se konstruktéři snažili vybavit je větší palebnou silou. HMS Tiger, unikátní bitevní křižník postavený v roce 1912, nesl osm 13,5palcových (343mm) děl. Křižníky Renown a Repulse, spuštěné na vodu na vrcholu války v roce 1916, pak měly jen po šesti dělech, avšak jednalo se o výkonné 15palcové (381mm) zbraně.

Do roku 1917 postavilo Královské námořnictvo celkem 12 bitevních křižníků, tedy více než kterýkoli jiný stát. První britské bitevní křižníky byly navrženy a zahájeny v tajnosti, během námořních závodů ve zbrojení. Ne každý národ se však do napodobování Fisherovy inovace hrnul. Na začátku války měly bitevní křižníky ve výzbroji pouze Británie, Německo a Japonsko.

První německý bitevní křižník byl dokončen v roce 1910 a v následujících letech bylo vyrobeno ještě několik dalších. Němci se sice drželi obecných parametrů stanovených Fisherem, ale přesto přinesli poněkud odlišný přístup. Kladli menší důraz na rychlost a palebnou sílu a místo toho své bitevní křižníky vybavili lepším pancéřováním než Britové. Jejich první bitevní křižníky nesly 11,1palcová (281mm) děla, ačkoli později postavené lodě měly 12palcová (305mm) děla, s nimiž začínali Britové.

Japonci si nemohli dovolit vyrábět tolik lodí jako jiné mocnosti, a proto se rozhodli zaměřit se na kvalitu před kvantitou. Jejich bitevní křižníky třídy Kongo měly odlišnou konstrukci, která zahrnovala 14palcová (356mm) děla. Měly také o něco těžší pancéřování než britské lodě. První japonský bitevní křižník byl postaven v Británii v době, kdy byly obě země spojenci; ostatní lodě stejné třídy již byly postaveny v Japonsku.

Zpočátku byly bitevní křižníky úspěšné. V bitvě u Helgolandské zátoky v srpnu 1914 zvrátily průběh bitvy ve prospěch Britů, když potopily tři německé lehké křižníky. Během služby na Falklandách koncem roku 1914 pak potopily HMS Inflexible a Invincible dva méně výkonné německé křižníky, čímž potvrdily svou roli ničitelů lehkých lodí.

Německé křižníky byly vyslány na několik úspěšných samostatných výprav. Bombardovaly města na britském východním pobřeží, což u britské veřejnosti vyvolalo obavy, zdali dokáže Královské námořnictvo dostatečně chránit mateřské ostrovy. Němci předali bitevní křižník SMS Goeben Osmanské říši. Loď pak přispěla k zapojení Turků do války a pomohla jim v boji proti britskému a ruskému loďstvu.

Úspěchy však byly kompenzovány problémy ohledně samotné konstrukce bitevních křižníků. Jedním z největších problémů bylo, že kapitáni lodí je považovali za vhodné řadové lodě. Díky jejich velkým rozměrům, těžké výzbroji a působivému označení se je velitelé mylně snažili používat v přímých soubojích proti dreadnoughtům a jiným bitevním křižníkům. Jejich pancéřování, snížené kvůli zvýšení rychlosti, však nebylo navrženo tak, aby odolalo dělům, jaké tyto lodě nesly.

Bitva u Jutska v květnu 1916 pak byla ohledně pověsti bitevních křižníků fatální. Ukázalo se, že jediná salva stačí k potopení tří britských křižníků Indefatigable, Invincible a Queen Mary. Každý z nich byl rozmetán na kusy a poslán do hlubin. Na německé straně byl potopen Lützow a další křižníky byly v bitvě silně poškozeny. Jen kombinace skvělých námořnických dovedností a opatření zavedených k omezení explozí munice při zásahu zabránila dalším ztrátám.

U bitevních křižníků se tak v rámci výše zmíněné velké bitvy odhalily jejich hlavní slabiny. Naštěstí se na scéně objevil další stroj, který částečně nahradil úlohu bitevních křižníků. Rozvoj námořního letectva vytvořil alternativní způsob, jak zajistit efektivní průzkum. Během první světové války pak již nebyly ztraceny žádné bitevní křižníky, protože obě strany se z bitvy u Jutska poučily a lodě následně využívaly vhodným způsobem.

Po válce byl o stavbu bitevních křižníků stále zájem, i když s odlišnou konstrukcí. Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 ale zastavila závody ve zbrojení a zájem o bitevní křižníky se vytratil. V době, kdy námořní síla začala opět růst, již konstruktéři dávali přednost jiným řešením – byť výchozí ideu rychlé a silně vyzbrojené lodě schopné uniknout silnějšímu protivníkovi a účinně působit proti slabším lodím splňovaly například německé pancéřové/kapesní bitevní lodě (těžké křižníky) třídy Deutschland, bitevní lodě třídy Scharnhorst a svým způsobem i americké velké křižníky třídy Guam.

Zdroj: warhistoryonline