EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Bitevní křižníky: Pochybný námořní experiment první světové války

 05. 10. 2021      kategorie: Vojenská historie      10 komentářů
Přidat na Seznam.cz

První světová válka byla obdobím velkých změn také v námořním válčení. Moderní, těžké, dobře chráněné a těžce vyzbrojené dreadnoughty nově nahrazovaly starší a zranitelnější lodě. Odhlédneme-li od různých experimentů, na bojištích 1. světové války se také poprvé objevily ponorky, a předvedly svou efektivitu. V souvislosti s výše uvedenými změnami stavěla námořnictva obou bojujících stran bitevní křižníky - nový typ lodí, který se však ukázal být od základu chybný.

Bitevní křižníky, které vytvořil britský admirál John Fisher, byly v letech bezprostředně před válkou zcela novou myšlenkou. Byly větší než tzv. pancéřové křižníky a měly kombinovat rychlost těchto lodí s těžkými zbraněmi dreadnoughtů. Původně se jim říkalo rychlé pancéřové křižníky, v roce 1912 se jim pak v Británii začalo říkat bitevní křižníky. Jejich kombinace rychlosti a palebné síly znamenala, že v případě střetu s dreadnoughty mohly využít své rychlosti k úniku, nebo v případě střetu s hůře vyzbrojenými loděmi je mohly ničit svou těžkou výzbrojí.

SMS_Seydlitz_damageFoto: U Jutska těžce poškozený německý křižník Seydlitz | Wikimedia Commons / Public domain

Bitevní křižníky měly plnit tři hlavní role. Mohly spolupracovat s dreadnoughty v hlavní bitevní flotile a dodávat jim tak další palebnou sílu. Mohly tvořit jádro menších eskader nebo mohly působit samostatně, jejich rychlost a palebná síla jim totiž umožňovaly operovat bez podpory ostatních lodí.

V roce 1909 zařadilo Královské námořnictvo bitevní křižníky do služby jako první. Důvěra, kterou Britové do těchto lodí vkládali, se odrazila v jejich jménech - HMS Indomitable (Nezdolný), Inflexible (Neústupný) a Invincible (Nepřemožitelný). Lodě měly výtlak 17 250 tun, podobně jako původní HMS Dreadnought, avšak měly slabší pancéřování umožňující větší rychlost. Každý bitevní křižník disponoval osmi dvanáctipalcovými děly, což bylo jen o málo méně než deset 12palcových (305mm) děl, která nesla většina dreadnoughtů.

Po první várce výše zmíněných bitevních křižníků následovala další sada tří lodí nesoucích podobné zbraně. Poté začal proces jejich zdokonalování, kdy se konstruktéři snažili vybavit je větší palebnou silou. HMS Tiger, unikátní bitevní křižník postavený v roce 1912, nesl osm 13,5palcových (343mm) děl. Křižníky Renown a Repulse, spuštěné na vodu na vrcholu války v roce 1916, pak měly jen po šesti dělech, avšak jednalo se o výkonné 15palcové (381mm) zbraně.

Do roku 1917 postavilo Královské námořnictvo celkem 12 bitevních křižníků, tedy více než kterýkoli jiný stát. První britské bitevní křižníky byly navrženy a zahájeny v tajnosti, během námořních závodů ve zbrojení. Ne každý národ se však do napodobování Fisherovy inovace hrnul. Na začátku války měly bitevní křižníky ve výzbroji pouze Británie, Německo a Japonsko.

První německý bitevní křižník byl dokončen v roce 1910 a v následujících letech bylo vyrobeno ještě několik dalších. Němci se sice drželi obecných parametrů stanovených Fisherem, ale přesto přinesli poněkud odlišný přístup. Kladli menší důraz na rychlost a palebnou sílu a místo toho své bitevní křižníky vybavili lepším pancéřováním než Britové. Jejich první bitevní křižníky nesly 11,1palcová (281mm) děla, ačkoli později postavené lodě měly 12palcová (305mm) děla, s nimiž začínali Britové.

Japonci si nemohli dovolit vyrábět tolik lodí jako jiné mocnosti, a proto se rozhodli zaměřit se na kvalitu před kvantitou. Jejich bitevní křižníky třídy Kongo měly odlišnou konstrukci, která zahrnovala 14palcová (356mm) děla. Měly také o něco těžší pancéřování než britské lodě. První japonský bitevní křižník byl postaven v Británii v době, kdy byly obě země spojenci; ostatní lodě stejné třídy již byly postaveny v Japonsku.

Zpočátku byly bitevní křižníky úspěšné. V bitvě u Helgolandské zátoky v srpnu 1914 zvrátily průběh bitvy ve prospěch Britů, když potopily tři německé lehké křižníky. Během služby na Falklandách koncem roku 1914 pak potopily HMS Inflexible a Invincible dva méně výkonné německé křižníky, čímž potvrdily svou roli ničitelů lehkých lodí.

Německé křižníky byly vyslány na několik úspěšných samostatných výprav. Bombardovaly města na britském východním pobřeží, což u britské veřejnosti vyvolalo obavy, zdali dokáže Královské námořnictvo dostatečně chránit mateřské ostrovy. Němci předali bitevní křižník SMS Goeben Osmanské říši. Loď pak přispěla k zapojení Turků do války a pomohla jim v boji proti britskému a ruskému loďstvu.

Úspěchy však byly kompenzovány problémy ohledně samotné konstrukce bitevních křižníků. Jedním z největších problémů bylo, že kapitáni lodí je považovali za vhodné řadové lodě. Díky jejich velkým rozměrům, těžké výzbroji a působivému označení se je velitelé mylně snažili používat v přímých soubojích proti dreadnoughtům a jiným bitevním křižníkům. Jejich pancéřování, snížené kvůli zvýšení rychlosti, však nebylo navrženo tak, aby odolalo dělům, jaké tyto lodě nesly.

Bitva u Jutska v květnu 1916 pak byla ohledně pověsti bitevních křižníků fatální. Ukázalo se, že jediná salva stačí k potopení tří britských křižníků Indefatigable, Invincible a Queen Mary. Každý z nich byl rozmetán na kusy a poslán do hlubin. Na německé straně byl potopen Lützow a další křižníky byly v bitvě silně poškozeny. Jen kombinace skvělých námořnických dovedností a opatření zavedených k omezení explozí munice při zásahu zabránila dalším ztrátám.

U bitevních křižníků se tak v rámci výše zmíněné velké bitvy odhalily jejich hlavní slabiny. Naštěstí se na scéně objevil další stroj, který částečně nahradil úlohu bitevních křižníků. Rozvoj námořního letectva vytvořil alternativní způsob, jak zajistit efektivní průzkum. Během první světové války pak již nebyly ztraceny žádné bitevní křižníky, protože obě strany se z bitvy u Jutska poučily a lodě následně využívaly vhodným způsobem.

Po válce byl o stavbu bitevních křižníků stále zájem, i když s odlišnou konstrukcí. Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 ale zastavila závody ve zbrojení a zájem o bitevní křižníky se vytratil. V době, kdy námořní síla začala opět růst, již konstruktéři dávali přednost jiným řešením – byť výchozí ideu rychlé a silně vyzbrojené lodě schopné uniknout silnějšímu protivníkovi a účinně působit proti slabším lodím splňovaly například německé pancéřové/kapesní bitevní lodě (těžké křižníky) třídy Deutschland, bitevní lodě třídy Scharnhorst a svým způsobem i americké velké křižníky třídy Guam.

Zdroj: warhistoryonline

 Autor: Petr Žák

Komentáře

Brum

15. 10. 2021, 08:01

takze sa tu zhodneme ze ziadna trieda guam neexistuje?!

Jaro

21. 06. 2023, 11:17

Proč sem strkáte lodě z 2.sv. války?

d@rkWolf

07. 10. 2021, 13:36

Jeff: jo a nakonec většinu těch Japonských těžkých křižníků, díky až absurdní neschopnosti vedení protiponorkového boje, potopily Americké ponorky, eventuelně pak letadla.

Podstatu bitevního křížníku je třeba hledat v ceně, cílem bylo vymyslet způsob, jak postavit nebezpečeného strašáka, který ale bude levnější než další dreadnought... Angličani na to šli s rychlostí a velkými děly, aby je pak díky těm velkým dělům použili v liniovém boji se stejnými soupeři, proti kterým ale neměli pancéřování(a tak vylítaly do luftu). Takže v té situaci se dá říct, že koncepčně slavilo úspěch Vilémovské Německo. Pokud je použily k tomu, k čemu je postavily, byly úspěšné(Falklandy třeba, s Scharnhorstem a Gneisenau si mohli dělat co chtěli, byli rychlejší, měli lepší výzbroj s větším dostřelem, kočka s myší je odpovídající termín...).

U Německa to bylo ještě více to šetření a taky snaha získat víc děl rychleji, protože v laufech proti Royal Navy Hochseeflotte pořád výrazně zaostávala, takže jakákoliv velká liniová bitva nemohla realisticky skončit v jejich prospěch.

A u Japonců bůh ví, postavili si něco mezi bitevním křižníkem a bitevní lodí, následně to několikrát přestavěli, aby to nakonec klasifikovali jako rychlá bitevní loď a pak to posílali po nocích(a po jednom) dělama bombardovat Guadalcanal, přitom s reálnou vyhlídkou, že neexistovala možnost, aby jedna jednotka třídy Kongó vyšla z dělového souboje s bitevními loděmi USA, co byly tou dobou v jižním Pacifiku, vítězně... Vlastně si myslím, že by ani 2 nebyly proti Washingtonu s dělostřeleckým radarem úspěšné. Ale možná by se do toho Amíci tak po hlavě nehnali, jako proti jediné lodi.

Jeff

06. 10. 2021, 16:08

Milovníci lodí měli bitevní křižníky vždycky rádi. Byly to krásné a elegantní lodě. Renown a Repulse, Hood, Dunkerque a Strasbourg (obě dle původní klasifikace) i "large cruisers" Alaska a Guam. Poslední jmenovaná třída měla být původně zhoubou pro japonské těžké křižníky, k nimž měli Spojenci velký respekt.

Jirka

06. 10. 2021, 14:46

YT, Drachinifel pro bezedny zdroj informaci.

Pro prvni sv.valku byl koncept pomerne vhodny, navic prostredky, ktere vynakladala VB na sve lodstvo primo vybizely k vymysleni variaci dreadnoughtu, ktere by plnily odlisne (a potrebne) role. Ztraty na lodich byly dany jak jejich vystavenim situacim, na ktere nebyly stavene (Invincible, Indefatigable) nebo nebezpecnou praxi nakladani s prachovymi naplnemi (Queen Mary, malem Lion, drive malem Seydlitz). S technickym rozvojem a vyznamne rostoucim vykonem lodnich pohonu se ukazalo, ze je mozno postavit bitevni lod s rychlosti bitevniho krizniku (Hood). Coz uz v zasade znamenalo konec bitevniho krizniku jako uzitecneho konceptu, ale zasadni rana do vazu byla az Washingtonska konference. Pokus o nejake oziveni ve forme Alasky uz byla z meho pohledu znovu spise snaha najit nejake vyuziti pro nepredstavitelnou hromadu prostredku, ktere mela USN alokovanu ;-)

Koncept byl nicmene zcela platny a pro potreby dvou hlavnich lodstev, ktere je jako prvni vyuzivaly, byl zaroven i velmi vhodny.

liberal shark

06. 10. 2021, 08:19

Souhlasím s Luďkem a Jožkou. Bitevní křižník byl dobrý koncept na průzkum, rychlé výpady, ochranu námořních tras, podporu lehkých sil a boj s lehkými silami nepřítele. Jediná chyba byla nasazení bitevních křižníků v bitvách proti bitevním lodím. Možná se jim nemělo říkat bitevní.

Jeff

05. 10. 2021, 19:40

Jožka má pravdu. Příklady tragických přímých konfrontací - Bismarck vs. Hood, Duke of York vs. Scharnhorst, Washington vs. Kirishima. Koncepce bitevního křižníku inspirovala i tvůrce
projektu "nesmrtelných" lodí třídy Iowa - viz srovnání s předchozí třídou South Dakota.

Jožka

05. 10. 2021, 18:52

Hloupost, bitevní křižníky byly skvělá koncepce, smrtonosná pro všechny slabší kategorie plavidel, jak ukázalo střetnutí u Helgolandu i bitva u Falkland. Překonávaly je pouze dreadnoughty, se kterými se v přímém střetnutí prostě měřit nemohly. Navíc německé bitevní křižníky, sice pomalejší než britské, ale důkladněji pancéřované, opakovaně prokázaly tuhý kořínek.

Luděk

05. 10. 2021, 14:48

Mysím, že autor pouze opsal článek z vnějšího zdroje, aniž by skutečně rozumněl problematice. Bitevní křižníky nebyly špatný nápad, správně použité fungovaly velice dobře. Jejich ústup ze slávy rozhodně nezpůsobil masakr u Jutska, ale nástup rychlé bitevní lidi, jejíž první vlaštovkou (v té době) byly např. Queen Elizabeth.

David

05. 10. 2021, 14:04

Ty německé bitevní křižníky z první světové byly úspěšné - křižníky jako Seydllitz a další prokázaly nejen slušnou odolnost, ale měly i značnou palebnou sílu. Takže chybná nebyla ani tak samotná koncepce bitevního křížníku, ale pouze britské typy