EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Bitva u Ayacucha: Pád španělské moci v Americe

 12. 01. 2022      kategorie: Vojenská historie      0 bez komentáře
Přidat na Seznam.cz

Rozpad obrovského španělského impéria na amerických kontinentech patří bezesporu ke stěžejním světovým událostem první poloviny 19. století. Po letech složitého revolučního a válečného vývoje se v tomto prostoru vytvořila řada nezávislých států. Už jenom předpoklady pro takový proces podmínil do jisté míry i vývoj jinde, mimo španělskou Ameriku (a příp. Ameriku portugalskou, kde bylo v roce 1822 vyhlášeno samostatné Brazilské císařství). Nabízí se určitá inspirace již v severoamerické  revoluci a válce USA za nezávislost let 1775-83, nebo dopady válek v Evropě v době po revoluci ve Francii, kdy se Španělsko od roku 1796 změnilo ve spojence republikánské a pak císařské Francie, a kdy britská námořní blokáda vážně narušila spojení jeho přístavů se španělskými „Indiemi“, tj. americkými koloniemi.

Francouzská okupace spojeneckého Španělska v roce 1808 (a pro níž prvotní podmínku naskytla invaze do Portugalska jako britského spojence) narazila na masivní odpor. Ve Španělsku vypukla osvobozenecká válka. Následně se v některých centrech španělské Ameriky začaly mj. též ustavovat místní junty, které sice také proklamovaly věrnost španělskému králi Ferdinandu VII., sesazenému a internovanému Napoleonem I., ale v praxi se jednalo o počátek otevřeného boje za nezávislost na Španělsku. V roce 1814, kdy se chýlilo k porážce napoleonské Francie, se Ferdinand VII. vrátil na trůn, a španělské síly, za významné účasti nových vojenských posil z metropole, dosáhly opětného ovládnutí části amerických povstaleckých území.

ayacucha_01Foto: Malba, znázorňující bitvu u Ayacucha, zjevně v její počáteční fázi. Bitva, jež se 9. prosince 1824 odehrála v nadmořské výšce přes 3000 m, se stala symbolem konečné vojenské porážky španělské Koruny v úsilí o udržení svého koloniálního panství vlastně v celé pevninské části amerických kontinentů. | Wikimedia Commons / Public domain

Situace se však začala obracet s realizací povstaleckých expedic z provincií La Platy (budoucí Argentiny), Španěly už nepodmaněných, a dále z Venezuely, kde byla v průběhu bojů vyhlášena v pořadí již 3. republika; a poté ji navíc zase zkomplikovaly dopady událostí v samotném Španělsku. Tam v lednu 1820 započala povstáním vojáků, určených právě k nalodění v Cádizu, aby vyrazili proti vzbouřeneckému Buenos Aires, liberální revoluce, která přinutila Ferdinanda VII. k přijetí ústavy. Až v roce 1823 byl konstituční režim v Madridu svržen, a za požehnání evropských absolutistických mocností tzv. Svaté aliance, vojenskou intervencí Francie, tentokrát pod restaurovaným režimem královské bourbonské dynastie; a Ferdinand VII. obnovil svou absolutistickou moc.

V Americe se zatím ale již v roce 1817 stalo tažení argentinského generála San Martína přes andské průsmyky předpokladem pro trvalou nezávislost Chile. Po opětném svržení koloniální správy v Nové Granadě (Kolumbii) v roce 1819 se tato část Jižní Ameriky spojila s Venezuelou v Republiku Velká Kolumbie, k níž byla v důsledku dalšího postupu tzv. osvobozeneckých, patriotických sil připojena oblast Quita (pozdějšího Ekvádoru). Na severu španělské Ameriky se v roce 1821 zhroutilo koloniální panství v místokrálovství Nové Španělsko (Mexiko), a nově vyhlášené (a jen krátce existující) Mexické císařství anektovalo, zase jen nakrátko, celé území zanikajícího generálního kapitanátu Guatemala na Středoamerické šíji.

Baštou a oporou španělské koloniální moci zůstávalo místokrálovství Peru při tichooceánském pobřeží Jižní Ameriky. Ohlas španělské revoluce z roku 1820 zde působil na nálady a postoje nejen mezi Španěly, ale i místními kreoly, a měl mj. za následek, že dosavadního místokrále Pezuelu nahradil v úřadu generál José de La Serna. Na druhou stranu, z iniciativy chilsko-argentinské expedice generála San Martína a původem britského námořníka Cochraneho, která se vylodila na peruánském pobřeží, došlo po různých průtazích v červenci 1821 k vyhlášení nezávislosti Peru v Limě. Španělský místokrál La Serna se svým vojskem ještě předtím město opustil, a později se usadil v andském Cuzku.

Jestliže okolnosti nenahrávaly tomu, aby samo Španělsko vysílalo za oceán další vojenské oddíly (leda s výjimkou posilování posádek na Kubě), zůstával peruánský prostor v podstatě posledním bojištěm latinskoamerických válek za nezávislost. Za situace, kdy v roce 1822 San Martín po osobní schůzce s kolumbijským presidentem Simónem Bolívarem rezignoval na své nabyté funkce a opustil Peru, a kdy mj. síly formujícího se peruánského státu neuspěly v kampaních proti La Sernovým vojákům, měnili se přitom ze severu přicházející Kolumbijci prakticky v rozhodujícího protivníka španělských či prošpanělských, royalistických sil v zemi. V únoru 1824 peruánský kongres dokonce jmenoval Bolívara ve své zemi diktátorem, vzhledem k celkovému chaosu, v němž byla pak i Lima znovu obsazena místokrálovskými oddíly, a kdy ale zase v peruánských vládnoucích kruzích narůstal zhruba takový pocit, že španělskou nadvládu nahrazuje kolumbijská okupace.

ayacucha_02
Foto: Důstojník regimentu Junínských husarů (Húsares de Junín). Jednotka, vytvořená v roce 1821, obdržela tento název z Bolívarovy iniciativy po vítězství independentistického, za nezávislost bojujícího vojska v bitvě u Junínu 6. srpna 1824, a podílela se poté i na vítězství nad španělským místokrálem u Ayacucha. Vzhledem k tomu, že kresba se vztahuje až k roku 1832, poznamenejme, že v té době zastával presidentský úřad v Peru maršál Agustín Gamarra, rovněž jeden z bývalých tzv. osvobozeneckých velitelů v bitvě u Ayacucha. Jako tzv. historická, existuje tato jednotka v rámci peruánské armády dodnes (a např. v letech 1987-2012 plnila roli presidentské stráže). | Wikimedia Commons / Public domain

Bolívar zřídil svoji základnu v Trujillu na severním úseku peruánského pobřeží. Tam za nákladů z Quita sestavil tzv. osvobozeneckou armádu, která se v květnu 1824 vyšplhala do And a postupovala na jih. Jednalo se o původně asi 9-tisícovou, vlastně jihoamerickou sílu (uvádí se v jejích řadách asi 6000 Kolumbijců, resp. Ekvádorců či Venezuelanů, 2000 Peruánců, 1000 Argentinců a Chilanů, ale, kromě dalších Hispanoameričanů, byli v ní i hlavně britští dobrovolníci). Ta se 6. srpna střetla s jezdeckým oddílem španělského generála Josého Canteraka u vysokohorského jezera Junín. Po prudkém španělském útoku nedlouhý boj, v němž došlo jen na využití šavlí a kopí, vrcholil bočním protiútokem Bolívarých jezdců a jejich vítězstvím. Poté přenechal Bolívar hlavní velení původem venezuelskému generálovi Josému Antoniovi de Sucre, a sám jen s částí vojska sestupoval k Limě - kterou royalisté zase vyklidili počátkem prosince 1824, byť španělská posádka setrvala v pevnosti Real Felipe v blízkém přístavním Callau.

Generál Canterac se zatím připojil přímo k vojsku svého velitele, místokrále La Serny, jenž v listopadu vytáhl vstříc Sucreho armádě. La Sernovo španělské vojsko o počtu více než 9000 mužů (přičemž ale jen několik set z nich bylo rodilými evropskými Španěly, a většinu představovali peruánští Indiáni) disponovalo 11 děly, kdežto pouze jedno dělo vlastnili Sucreho vojáci, nyní v počtu zhruba 6000. Mezi těmito většinou pěšáky a asi tisícovkou jezdců vytvářeli jisté specifikum tzv. montoneros, příslušníci oddílů, vedoucích předtím guerillovou formu boje. Pohyby obou přibližujících se armád charakterizovaly úhybné manévry, prozrazující rozpaky před svedením rozhodující bitvy. Tu možná pak uspíšilo i obecné vyčerpání, způsobené dlouhými pochody ve vysokohorském prostředí, nedostatkem  potravin a nočními mrazy. Ráno 9. prosince 1824 se obě vojska střetla na pampě v oblasti Ayacucho, nedaleko města Huamanga (jež právě krátce po následné bitvě mělo rovněž přijmout jméno Ayacucho).

Royalisté udeřili jako první. Útok jejich generála Valdése proti levému křídlu Sucreho vojska, peruánským batalionům pod velením generála Josého de La Mar, byl úspěšný. Rozhodující se ale stal protiútok, který na Sucreho rozkaz zahájilo jeho pravé, kolumbijské křídlo generála Josého Maríi Córdoby, a také regimenty pod velením anglického generála Williama Millera. V něm se vyznamenal především postup pod velením Córdoby, který sám sesedl z koně (podle jedné verze jej zabil), aby omezil případné pokušení vlastního útěku, a jehož muži s pokřikem na Bolívarovu počest, “!Viva al Libertador!” („Ať žije Osvoboditel!“), postupovali navzdory protivníkově střelbě, než se čelním bajonetovým útokem vrhli proti vojákům španělského plukovníka Rubína de Celis. Ti byli zároveň z boku napadeni Sucreho jezdeckými granátníky a husary. Rubín de Celis spolu s řadou vojáků a důstojníků ve svém okruhu padl; a při zmatku, jakým ústup části royalistů komplikoval další protiakce jejich spolubojovníků, zmocnili se Córdobovi vojáci španělské dělostřelecké baterie.

ayacucha_03Foto: Na obrazu peruánského malíře D. Hernándeze Morilla, díle až z pozdějšího období, podepisují 11. prosince 1824 v ayacuchské osadě Pampa de la Quinua kolumbijský generál Sucre (sedící u stolu vpravo) a španělský generál Canterac (stojící u stolu uprostřed) kapitulaci španělských vojsk v Peru. Akt, učiněný Canterakem za zajatého místokrále La Sernu, nebyl španělskou stranou všeobecně přijat. To ukázala hlavně resistence pevnosti Real Felipe v přístavním Callau, trvající do ledna 1826. I když už nedorazily žádné vojenské posily ze Španělska (což si právě obléhaní v Callau slibovali), zcela zamítavý postoj, jaký byl k prakticky dovršené nezávislosti amerických kolonií ještě dlouho zaujímán v samotném Madridu, byl zase další věcí. | Wikimedia Commons / Public domain

Royalisté ustoupili na svahy kopce Condorcunca, sloužící jim jako stanoviště ještě před začátkem bitvy. Tehdy padl do zajetí Sucreho kavaleristů místokrál La Serna, jenž se pokoušel reorganizovat rozvrácené řady svého vojska, a sám byl raněn několika lehčími zásahy šavlí a kulkou. V boji na španělské straně pokračovali ještě vojáci generála Valdése, kteří postupovali složitým terénem (roklemi) vlastně v boku ostřelujících je Sucreho jednotek, a kteří z počátku zjevně ani nevěděli o ústupu jádra svého vojska na otevřené pláni nalevo za nimi.

Po zhruba třech hodinách skončil boj vítězstvím jihoamerických patriotů. Na jejich straně padlo asi 300 mužů, raněných bylo asi 600. Ztráty royalistů činily asi 1400 padlých a 700 zraněných, zhruba 1000 jich padl do zajetí. Mezi zraněnými a zajatci se ocitl i jejich vrchní velitel, poslední španělský místokrál Peru generál La Serna. V noci se španělští důstojníci, nyní pod velením generála Canteraka, rozhodli nabídnout Sucremu kapitulaci. Nakonec, po dvou dnech vyjednávání, podepsali Sucre a Canterac dokument, jenž se fakticky rovnal rezignaci Španělska na vládu nad Peru.

Tato událost neznamenala ještě úplný konec válek za nezávislost. Sucre, povýšený nyní na maršála, pokračoval v tažení do Horního Peru proti tamnímu španělskému veliteli, generálu Olañetovi, který, přesvědčením absolutista, se předtím, pod vlivem dění v koloniální metropoli z roku 1823, vzbouřil proti La Sernovi jako konstitucionalistovi. Tak se vytvořily podmínky, aby byl v roce 1825 v Horním Peru vytvořen nový stát, který, v úctě k vrchnímu Osvoboditeli (původem rovněž Venezuelanovi), přijal název Republika Bolívie; a právě maršál Sucre se měl také stát jeho presidentem (ve funkci se udržel do roku 1828). Navíc, navzdory tomu, co bylo dojednáno Sucrem a poraženým Canterakem v Ayacuchu, teprve 22. ledna 1826, po dlouhém a strastiplném obléhání, kapituloval vyhladovělý zbytek španělské posádky v Real Felipe v Callau – a dodejme, že jenom několik dní poté, co se vzdaly španělské síly daleko na jih odtud, na jihochilském ostrově Chiloé, a také dva měsíce poté, co zase daleko na sever odtud rovněž teprve kapitulovala španělská posádka pevnosti San Juan de Ulúa u mexického Veracruzu.

Bitvu u Ayacucha možná nemusíme hodnotit jako přespříliš velké střetnutí z hlediska vojenského nasazení, pokud bychom to chtěli srovnávat třeba s realitou evropských napoleonských válek, časově se s první fází hispanoamerických válek za nezávislost překrývajících. Považována ovšem za poslední opravdu rozhodující bojové střetnutí těchto válek, stala se mezníkem nejen v peruánských, ale vůbec v latinskoamerických dějinách. Ve Španělsku se termín „ayacuchos“ (cosi jako „ayakučští“) ujal jako poněkud hanlivý výraz pro vojáky, kteří se v této době vraceli z Ameriky. Byl mezi nimi i bývalý místokrál La Serna, který po propuštění ze zajetí odešel z Peru už počátkem roku 1825, tak jako též jiní z velitelů, přímo u Ayacucha poražených, jako Canterac, Valdés, Monet...

Třebaže se na jednu stranu bortil sen Simóna Bolívara o hlubší jednotě nově nezávislých států hispánské Ameriky, na druhou stranu, jako jediná území na západní polokouli zbývaly v područí Madridu pouze ostrovní Kuba a Portoriko. Říše, u jejíhož zrodu stála tažení conquistadorů o tři století dříve, zmizela.

Španělsko, jakkoliv sotva mohlo něco efektivněji zvrátit (a nové státy se ostatně již dočkaly diplomatického uznání ze strany Velké Británie nebo ještě dříve USA), se dlouho odmítalo se vzniklým stavem smířit. Až od poloviny 30. let 19. století, již po smrti Ferdinanda VII., a znovu za liberalizačního posunu ve Španělsku, byl z jeho strany zahájen pomalý, postupný proces oficiálního uznávání jednotlivých republik bývalé španělské Ameriky, který až také učinil, aspoň po formální stránce, za válkami za nezávislost definitivní konec. Zrovna v případě Peruánské republiky došlo přitom k takovému kroku teprve v roce 1879, a ještě tomu v 60. letech 19. století předcházel španělsko-peruánský námořní konflikt. V tom nakonec (v letech 1865-66) proti španělské eskadře, operující tehdy v Pacifiku, aktivně vystoupilo též Chile - byť zase v jeho případě šlo o stát, Madridem už od roku 1844 uznávaný. 

Zdroj: britannica.com

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář