Ofenzíva ruských armád v létě 1916, směřovaná pod velením generála Alexeje Brusilova proti Rakousku-Uhersku v Haliči a Bukovině, nejenže opět částečně a dočasně vychýlila ve prospěch ruského impéria situaci na východoevropských bojištích, ale stala se důležitým mezníkem v celkovém průběhu Velké války. Připravena v souladu mezi Ruskem a jeho západoevropskými spojenci, na druhé straně vojenská pomoc, poskytnutá svému ustupujícímu rakousko-uherskému spojenci Německem, podmínila snížení intenzity německého tlaku na západoevropských bojištích u Verdunu a na Sommě.

Ruský postup v Bukovině zároveň posloužil jako impuls, aby se v srpnu 1916, dva roky od počátku války, zapojilo do konfliktu v bloku Dohody, a s jasnými válečnými cíli znovu na úkor Rakouska-Uherska, jižněji položené Rumunské království. Tomu v tajné smlouvě ze 17. srpna dohodové mocnosti (Velká Británie, Francie, Rusko, Itálie) slibovaly v případě svého vítězství zisk Sedmihradska (Transylvánie) a dalších přilehlých uherských oblastí, jakož i Bukoviny (toto dnes zčásti ukrajinské území bylo součástí rakouské, tzv. předlitavské části habsburské monarchie). V noci z 27. srpna následovalo rumunské vyhlášení války Rakousku-Uhersku, a vpád tří rumunských polních armád do Sedmihradska. Krátce nato zase Rumunsku vypověděly válku Německo a také Bulharsko.

Foto: Situace na rumunské frontě do října 1916. Přerušované tmavé čáry znázorňují předválečné státní hranice, tj. včetně hranic mezi Rumunskem a Rakouskem-Uherskem, resp. uherským Sedmihradskem (Transylvánií) v oblasti tzv. karpatského oblouku. Plná modrá čára vlevo ukazuje mez postupu rumunských armád do sedmihradského vnitrozemí zhruba v září 1916, přerušovaná modrá čára naopak jejich ústup pod náporem Falkenhaynovy protiofenzívy (červené šipky a přerušované čáry) do 25. října 1916. Samozřejmě, v pravém dolním rohu mapky je zachycen časově paralelní postup Centrálních mocností proti Rumunsku z jihu  (z Bulharska), v horní části mapky zase pozice ruských a rakousko-uherských armád v Bukovině. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Operace Linebacker II – masivní bombardovací kampaň, která přinesla Vietnamu mír

Rumunský stát, který se zformoval po roce 1859 sjednocením knížectví Valašsko a Moldavsko, a do roku 1878 dosáhl úplné nezávislosti na Osmanské říši, byl od roku 1883 smluvně vázaným na tzv. Trojspolek Německé říše, Rakouska-Uherska a Itálie – a nakonec, z pohledu Vídně představoval postup doposud neutrálního Rumunska ze srpna 1916 krok srovnatelný s předchozím postupem Itálie z května 1915. Na druhou stranu, už před vypuknutím první světové války byly zejména uherské vládnoucí kruhy znepokojeny rumunskými nacionalistickými sny o spojení všech území, obývaných rumunským etnikem. Nedůvěru na rakouské straně pak Rumunsko vzbudilo svou aktivitou za druhé balkánské války v roce 1913, kdy se připojilo k srbsko-řecké alianci proti Bulharsku, aby anektovalo jižní část Dobrudže mezi dolním Dunajem a Černým mořem. A když se od sklonku června 1914, po zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v Sarajevu, zvažoval ve Vídni a příp. v Budapešti vojenský zásah proti Srbsku, byl to zase uherský premiér István Tisza, kdo svůj souhlas se zahájením války podmiňoval mj. ujištěním se o pasivitě ze strany Rumunska.

Tehdy v Rumunsku ještě vládl germanofilsky orientovaný král Carol I. Ten ale v říjnu 1914 zemřel, a jiné, spíše frankofilní postoje zastával jeho synovec a nástupce, král Ferdinand I. Navíc, myšlence dovršení rumunského národního sjednocení připojením Transylvánie byla nakloněna liberální vláda Iona I. C. Brătiana. A bez ohledu na názorovou rozpolcenost v zemi (kdy sympatizanti Centrálních mocností mohli jako protiváhou uherskému Sedmihradsku argumentovat Besarábií, jádrem dnešní Moldavské republiky, spadající od ukončení jedné z rusko-tureckých válek z roku 1812 k ruské říši), úspěch ruské Brusilovovy ofenzívy v sousedství se zdál být nabídkou vhodného okamžiku, aby se k naplňování takové ideje přistoupilo. Ostatně, v závislosti na ruské ofenzívě (ovšem v tu dobu už stagnující) se počítalo s postupem až k Budapešti, a s případným vyřazením Rakouska-Uherska z války.

Rumunské armády, proniknuvší přes karpatské průsmyky do Sedmihradska, čítaly dohromady téměř 400 tisíc vojáků – z celkových asi 600 tisíc, na něž byl v podmínkách ozbrojené neutrality od roku 1914 početní stav rumunské armády navýšen (a jakkoliv armády, hodnocené nejobecněji jako nedostatečně vyzbrojené, vycvičené a organizované, postrádající dostatek těžkého dělostřelectva a kulometů, dopravních prostředků, munice, apod.). Naproti tomu, třebaže nelze říci, že by rakouská strana možnost rumunské invaze předem vylučovala, ani desetinu prvně uvedeného počtu nedosáhl (vzhledem k masovému nasazení c. a k. sil na jiných frontách) souhrnný početní stav oddílů, z nichž byla v Sedmihradsku od počátku srpna 1916 vytvářena 1. armáda, s generálem Arthurem Arzem von Straußenburg jako svým vrchním velitelem.

Foto: Rumunské pěší jednotky vstupují přes Karpaty do Sedmihradska. Invaze, narážející na odpor jen početně slabých rakousko-uherských oddílů, dosáhla na samém počátku nikoliv nevýrazného úspěchu, a situaci měla změnit až dosti pohotová reakce, iniciovaná Německem. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme: Kanaďané při tvorbě tanku Ram splácali dohromady snad úplně vše, co mohli

I to se asi odrazilo v počátečních úspěších Rumunů, kteří během několika dní obsadili značnou část jižního a východního Sedmihradska. Zatímco např. jádro rumunské 1. armády generála Ioana Culcera postupovalo po překročení Jižních Karpat k Sibini (známé tehdy pod německým názvem Hermannstadt, příp. maďarským Nagyszében), západněji část této armády obsadila 29. srpna Petroşani (maď. Petroszény), karpatské centrum těžby uhlí, přičemž způsobila značné ztráty bránícím jej uherským hornickým praporům; a jedna její pěší divize odtud pokračovala dál k severozápadu. Jednotky téže armády taktéž zablokovaly železnici, spojující Sibiň s Brašovem, a zničily pancéřový vlak, vyslaný na průzkum rakouským velitelem v Sibini, plukovníkem Barwickem. V noci z 30. srpna se Rumuni začali zakopávat před Sibiní, Rakušany následně vyklizenou.

Foto: Padlí vojáci jedné z rot rumunské 2. armády, postřílení německými kulomety poblíž železniční stanice Bartolomeu (maď. Bertalan) u Brašova, během bitvy o Brašov (Kronstadt) mezi 7. a 9. říjnem 1916. | Wikimedia Commons / Public domain

Brašov (Kronstadt) na jihovýchodě Sedmihradska představoval prvotní cíl několika směry vedeného útoku rumunské 2. armády. I když zde kupř. na jednom úseku jeden sikulský prapor, opět s podporou pancéřového vlaku, udržel své obranné pozice po celý den, už odpoledne 29. srpna byl Brašov rumunskými oddíly obležen a poté, za otevřeného přičinění místního rumunského obyvatelstva, obsazen. V severněji položených oblastech byly dvě vyčerpané rezervní brigády uherských zeměbranců (honvédů), stažené z haličské fronty, nuceny k ústupu před rumunskou 4. (Severní) armádou, nejpočetnější ze tří dotyčných rumunských uskupení. Patřilo k úkolům této armády, pod velením generála Constantina Prezana, mj. udržování spojení jednak s 2. armádou u Brašova na svém jižním a jednak s ruskými jednotkami v Bukovině na svém severním křídle.

Foto: Rakousko-uherský pancéřový vlak na sedmihradské frontě v roce 1916 | Wikimedia Commons / Public domain

Každopádně, v Sedmihradsku se otevřela nová fronta o délce kolem 500 km, jež mohla být případně nahlížena jako prodloužení východní fronty, kolbiště německých a rakousko-uherských sil se silami ruskými. Za postupu rumunských vojsk a naopak ústupu početně mnohem slabších rakousko-uherských oddílů do sedmihradského vnitrozemí, jasný nacionální aspekt věci odhalovaly otevřená a aktivní podpora, s jakou se invaze setkala v řadách transylvánských Rumunů, a naopak exodus obyvatel maďarského a německého původu z Rumuny obsazených regionů.

Před polovinou září překročily jednotky rumunské Severní armády ve směru na západ řeku Olt a východokarpatské pohoří Hargita, a následně mj. vytlačily jezdeckou brigádu rakouské zeměbrany (Landsturmu) z výšin poblíž sikulského hornického města Parajd/Praid (a nad tímto městem si své vyvýšené pozice dokázaly zajistit ještě počátkem října). V o něco jižnější části povodí Oltu postupovaly oddíly 2. armády, jež zhruba v polovině září obsadily město Făgăraş – a za obnoveného postupu na sever a bojů s honvédskou jezdeckou divizí ke konci téhož měsíce se přiblížily až na zhruba dvě desítky km k Sighişoaře (maď. Segesvár).

Mezitím se však, i v kontextu situace na jiných frontách, právě postup Rumunska stal onou pověstnou poslední kapkou k opatřením, v jejichž důsledku byl z německé iniciativy prosazen či prohlouben princip těsné vojenské kooperace jednotlivých Centrálních mocností. V Německu byl ke konci srpna 1916 odvolán ze své funkce náčelník generálního štábu a vůbec (v časovém pořadí) druhého vrchního velení generál Erich von Falkenhayn. Ten předtím mj. eventualitu vstupu Rumunska do války prakticky vylučoval, ovšem záhy zrovna na něj připadla klíčová role v sedmihradském tažení proti Rumunům. Jeho pozici v tzv. třetím vrchním vojenském velení převzal maršál Paul von Hindenburg, sekundovaný Erichem Ludendorffem. Na bázi smlouvy ze 6. září spočinulo na německém císaři Vilémovi II., resp. maršálovi Hindenburgovi také nejvyšší velení nad operacemi rakousko-uherských sil (mimochodem, později se císař Karel I., nastoupivší na trůn ve Vídni po zesnulém Františku Josefovi v listopadu 1916, snažil takový stav přece jen změnit).

Zároveň, už 1. září zaútočila proti rumunským pozicím v Dobrudži asi 100tisícová bulharská armáda generála Toševa, čímž započal nápor Centrálních mocností na jižní, dunajskou hranici Rumunska. Vrchní velení těchto operací převzal opět německý polní maršál August von Mackensen (a v pozadí toho můžeme sledovat i faktor balkánské, tzv. soluňské fronty, otevřené Brity a Francouzi krátce před zhroucením Srbska v říjnu 1915); a tento postup, jehož se spolu s Bulhary a Němci zúčastnily též dvě turecké divize, měl svůj rychlý dopad i na situaci v Sedmihradsku. Odtud rumunský generální štáb stáhl na dobrudžskou frontu tři divize své 2. armády, asi polovinu síly, v jejímž případě také dosavadního velitele generála Avereska nahradil generál Crăiniceanu.    

V počáteční fázi září 1916 dorazila do Sedmihradska německá 187. pěší divize. Následně zde byla zorganizována německá 9. armáda pod Falkenhaynovým velením, sestavená zase z jednotek narychlo stažených z více evropských front (tak jako další posily, jako horské brigády z italské fronty, povolali i Rakušané). Těsně před polovinou září přešly německé a rakousko-uherské síly, začínající v Sedmihradsku nabírat početní převahy nad rumunskými armádami, do protiútoku. 18. září obsadily Petroşani – a to i když se o několik dní později podařilo rumunské 1. armádě, zrovna v době německých příprav na úder proti jejímu jádru u Sibině, dobýt toto město nakrátko zpět.

Foto: Příslušníci německé kavalerie, součást Falkenhaynovy 9. armády, v ulicích rumunského hlavního města Bukurešť, 6. prosince 1916. Invaze do Sedmihradska, zahájená ke sklonku léta téhož roku, vrcholila faktickou válečnou porážkou Rumunska a okupací většiny jeho území Německem a jeho spojenci. Přes komplikovaný vývoj v dalších dvou letech, Rumunsko nakonec Transylvánii (a nejen ji) ke svému území připojilo. | Wikimedia Commons / Public domain

Samotnou bitvu o Sibiň zahájil za rozbřesku 26. září útok dvou německých divizí a jednotky uherských honvédů pod velením generála Hermanna von Staabs. Po počátečním odražení tohoto útoku, až večer následujícího dne Staabsovy oddíly, za zesíleného nasazení dělostřelectva, přiměly Rumuny k ústupu k nedalekému Červenověžskému průsmyku (v rum. verzi Pasul Turnu Roşu). S cílem rumunskou 1. armádu zničit, a tedy znemožnit jí zpětný ústup přes zmíněný průsmyk do Valašska, tehdy na území vlastního Rumunska, už předtím byly na severním i jižním konci průsmyku rozmístněny německé alpské sbory. Během 29. září se nicméně hlavní části Culcerovy armády, přes vysoké ztráty, způsobené jí kulometnou palbou a vůbec ostřelováním z německé strany, a překážky nakladené Němci v podobě barikád z koňských mrtvol a vozů, podařilo průsmykem probít; nakonec za kulometné střelby a bajonetového útoku proti stanovištím alpského sboru při jeho jižním vyústění. Asi 3 tisíce rumunských vojáků padly do zajetí. Přitom Petroşani (a blízký průsmyk Surduc) dobyli Němci s Rakušany znovu teprve v prvních říjnových dnech, když předtím Rumuni zničili místní uhelné doly.

Foto: Snímek fotografa německého alpského sboru zachycuje výbavu, zanechanou v jihokarpatském Červenověžském průsmyku  (Pasul Turnu Roşu) rumunskou 1. armádou při jejím ústupu ze Sedmihradska, následujícím porážce u Sibině (Hermannstadtu) ke konci září 1916. | Wikimedia Commons / Public domain

 Rumunská 2. armáda se zatím začala při střetech s Němci stahovat na své obranné pozice u Brašova. Poté, co za mlhy v noci 7. října dorazily do jejich blízkosti tři německé regimenty, rozhořela se bitva o toto město, doprovázená např. boji o jednotlivé domy na jeho předměstích. V noci na 9. říjen se rovněž z Brašova Rumuni stáhli směrem k vlastnímu území. Kromě více než tisícovky zajatců, do německých rukou padlo 25 děl a množství další Rumuny opuštěné výzbroje. Ale v situaci, kdy za ústupu odporující Rumuni za sebou ničili mosty a sami Němci postrádali dostatečnou znalost místního terénu, vyčerpaní vojáci německé divize, zasáhnuvší předtím do boje při blízkém městečku Sănpetru (Pittersbarch), zastavili svůj postup, navzdory Falkenhaynovu rozkazu k těsnému pronásledování ustupujícího nepřítele.

Přesunutí bojů na vlastní rumunské území pak v dalších dnech signalizovaly boje v jižněji položeném průsmyku Predeal, kde přeskupené rumunské síly dokázaly prozatím zastavit pokračující postup vojsk Centrálních mocností (byť ta už 25. října obsadila stejnojmenné městečko). Podobně mnohem západněji zprvu uspěla rumunská obrana v údolí řeky Jiu, kde boje od 23. října podmínily definitivní stažení zbývající části rumunské 1. armády ze Sedmihradska. Do té doby, pod vlivem porážky 2. armády u Brašova a situace v Dobrudži, opustila své sedmihradské pozice rumunská Severní armáda, která se ještě počátkem října nacházela ve střetech s rakousko-uherskými jednotkami na některých úsecích na postupu - aniž by, a opět navzdory Falkenhaynovu rozkazu rakouskému veliteli Arzovi von Straußenburg, za ní pomalu postupující oddíly c. a k. 1. armády dokázaly její ústup komplikovat.

Falkenhayn, odhodlán využít nedostatků rumunské armády, byl rozhodnut k „rychlému a vytrvalému útoku“. Jeho prvotní záměr zasadit fatální úder rumunským armádám ještě na sedmihradském území se sice nenaplnil, ale za následující ofenzívy jeho vojsk se do listopadu 1916 zhroutila rumunská obrana v jihokarpatských průsmycích. Vypuzení rumunských armád ze Sedmihradska přešlo, z rozhodnutí německého vrchního vojenského velitelství a v součinnosti s postupem sil pod vrchním Mackensenovým velením z jihu, v tažení, jež mělo přinést eliminaci Rumunska jako relevantního nepřítele. Falkenhaynovi se podařilo dosáhnout, aby síly pod jeho velením překročily Karpaty ještě před příchodem sněhu. Zhruba v polovině listopadu pronikla jeho 9. armáda do Valašské nížiny, kdežto Mackensenova armáda o asi týden později překročila Dunaj. Hrozící pád Rumunska zalarmoval opět blok Dohody jako celek, jak ukázaly přímá ruská vojenská pomoc Rumunům či pokus Britů, Francouzů a Srbů o prolomení soluňské fronty. Postup Falkenhaynovy a Mackensenovy armády vrcholil počátkem prosince vítězstvím nad Rumuny v bitvě na řece Argeş, a následně, 6. prosince 1916, vstupem oddílů Falkenhaynovy kavalerie do Bukurešti. Rumunské vedení včetně krále Ferdinanda I. se stáhlo do Jasů v Moldavsku. Prakticky poražené Rumunsko se zbytky své armády pokračovalo v odporu s pomocí Rusů. Ke sklonku roku 1916 se zde fronta víceméně stabilizovala v moldavském prostoru západně od řeky Prut a při Dunaji před ústím do Černého moře.

Uvádí se, že za čtyři měsíce od vstupu do války, tj. do konce roku 1916, činily rumunské vojenské ztráty asi 310 tisíc mužů. Zhruba polovina z tohoto počtu byla vytvářena zajatci, na což může být poukazováno i jako na doklad postupného rozkladu morálky v rumunské armádě, a rozkladu armády jako takové, kdy se např. zhroutil její zásobovací systém. Celkové ztráty Centrálních mocností jsou naproti tomu uváděny na asi 60 tisíc mužů. Nicméně, bezesporu obrovský zisk pro další válečné úsilí zejména Německa a Rakouska-Uherska znamenala skutečnost, že se podstatná část Rumunska se svými zdroji (připomeňme ropná pole v Ploješti) ocitla pod jejich okupací. Do konce války získaly Centrální mocnosti z obsazené země, vedle asi milionu tun nafty, asi 2 miliony t obilí a velké množství dalších produktů, potřebných pro jejich válkou poznamenané ekonomiky.

Německé tažení proti Rumunsku z roku 1916, v němž zásah v Sedmihradsku představoval jedno z úvodních dějství, bývá někdy nahlíženo jako předzvěst taktiky tzv. bleskové války (proto-blitzkrieg), realizované o více než dvě dekády později nacistickým Německem v počátcích druhé světové války. Nakonec, jedním z jeho účastníků byl tehdy kapitán Erwin Rommel, důstojník pěchoty, vyslaný do Sedmihradska v čele jednotky horských myslivců, s níž pak pokračoval i do rumunského vnitrozemí – a tedy později možná jeden z nejznámějších německých velitelů za druhé světové války.

Rumunsko po zbytek Velké války – a dále

S vyhlášením války Rakousku-Uhersku a invazí do Sedmihradska rumunská strana předem nepočítala s tak pohotovou reakcí Centrálních mocností jako celku (kromě rychlého příchodu početných německých sil do Sedmihradska současně útok na jižní hranici s Bulharskem). Zároveň, už prostý geopolitický aspekt může napovídat, jaký důraz jí byl od počátku kladen na možnost bezprostřední kooperace se sousedním Ruskem – v případě země, sousedící jinak vedle Rakouska-Uherska a Bulharska ještě se Srbskem, tehdy ovšem již pokořeným a obsazeným Centrálními mocnostmi, a jejíž izolaci od západoevropských spojenců navíc prohlubovala, pokud jde o otázku námořního spojení, příslušnost Bosporu a Dardanel k osmanskému Turecku. V podmínkách od prosince 1916, kdy rumunské vedení reálně kontrolovalo jen nejvýchodnější část země, se pak vazba na Rusko ukázala jako skutečně rozhodující; a projevila se i v defenzivních i ofenzivních úspěších rumunské armády (reorganizované mezitím za účasti francouzské vojenské mise) v létě 1917, čili již v době po pádu carského režimu v Rusku.

Když Rusko po bolševické revoluci spělo k míru s Centrálními mocnostmi, nakonec k velmi výhodnému pro tyto z 3. března 1918, znovu v analogii se sovětským Ruskem už 9. prosince 1917 uzavřelo příměří s Centrálními mocnostmi taktéž Rumunsko. A zatímco v situaci faktického rozkladu ruského impéria obsadila rumunská armáda Besarábii, také nová (a dočasná) proněmecká rumunská vláda uzavřela 7. května 1918 separátní mír v Bukurešti. Tento krok pak Rumunsko anulovalo až v atmosféře faktické válečné porážky Centrálních mocností, jejichž poslední okupační jednotky opustily zemi v říjnu 1918. Tehdy, pouze asi den před podpisem příměří mezi Dohodou a Německem z 11. listopadu 1918, se opět oficiálně připojilo ke svazku Dohody.

 Teprve tato realita, spolu s probíhajícím rozpadem rakousko-uherské monarchie, umožnila, aby bylo k Rumunsku připojeno Sedmihradsko, hlavní důvod jeho vstupu do války o více než dva roky dříve. Koncem listopadu 1918 postoupily rumunské vojenské oddíly k řece Maruši, nařízené Dohodou uherské vládě jako demarkační linie; a ještě dále na sever se posunuly, když 1. prosince 1918 političtí představitelé sedmihradských Rumunů vyhlásili v Albě Iulii připojení k Rumunskému království.    

Samozřejmě, výsledky první světové války, v níž se Rumunsko nakonec znovu přičlenilo k bloku vítězů, mu vynesly vše, co v roce 1916 žádalo na úkor již neexistujícího Rakouska-Uherska, tj. spolu s vlastním Sedmihradskem i východní část Banátu a regiony zvané Crişana a Maramureş, stejně jako Bukovinu. Připočítáme-li k tomu zisk Besarábie (a nemluvě o návratu celé Dobrudže), tak se vytvořilo tzv. Velké Rumunsko. Intervence rumunské armády proti komunistické Republice rad v Maďarsku od dubna 1919, která v srpnu toho roku vyústila v krátkodobou okupaci Budapešti, se při své provázanosti s bojem československých oddílů proti maďarské Rudé armádě na Slovensku také stala jedním z předpokladů zrodu tzv. Malé dohody – čili, nejprvotněji spojeneckého svazku Československa, Rumunska a Jugoslávie, namířeného a priori proti Maďarsku, negativně poznamenanému dopady trianonské mírové smlouvy z června 1920, a nakonec vlastně jednoho z hlavních zahraničněpolitických pilířů 1. Československé republiky ve dvou desetiletích mezi světovými válkami.

Výraznějšího teritoriálního okleštění se toto „Velké“ Rumunsko dočkalo v roce 1940, již v situaci druhé světové války a hegemonie nacistického Německa, za částečné spolupráce se Sovětským svazem, v prostoru střední a jihovýchodní Evropy. Ovšem vzhledem k dalšímu průběhu druhé světové války, reanexe části Sedmihradska horthyovským Maďarskem, uskutečněná tehdy pod německou a italskou patronací, zůstala nakonec jen záležitostí dočasnou – na rozdíl od sovětské anexe Besarábie a části Bukoviny, ale i bulharské anexe jižní Dobrudže (podpořené tehdy Německem i Sovětským svazem).

Podotkněme, že vstup své země do Velké války v srpnu 1916 vysvětloval rumunský politik a historik Nicolae Iorga (1871-1940), současník událostí, především stálými obavami z Uherska, resp. Maďarů, vládnoucích nad etnicky většinově nemaďarskými oblastmi. Jistě, naproti tomu přítomnost početné maďarské, příp. sikulské menšiny vytváří z Transylvánie důležitý bod ve vztazích mezi Rumunskem a Maďarskem dodnes.

Zdroj: britannica; Heppner, H., Gräf, R. (10.12.2018). Romania, in: 1914-1918- online. International Encyclopedia of the First World War