Za pár dní si připomeneme jedno smutné výročí - bombardování Drážďan. Toto téma již několik desítek let rozděluje historiky i odbornou veřejnost na dva tábory. Jeden tábor jej odsuzuje jako válečný zločin, navíc už zbytečný před neodvratitelným koncem války a druhý tábor jej obhajuje, zejména kvůli vojensky strategickým cílům, které se v oblasti nacházely.

Dle mého názoru je velmi důležité si  prvně uvědomit atmosféru té doby, kdy válka pokračovala šestým rokem, lidské ztráty činily desítky milionů lidí a spojenci se snažili další krveprolití ukončit za každou cenu. Zdá se vám nelogické ukončit další zabíjení podobným činem? Jak se říká, na hrubý pytel, hrubá záplata. Německo doslova rozvrátilo celý svět, bylo přímo zodpovědné za šílené masakry civilního obyvatelstva, a tak se Němci nemohli divit, že když zaseli vítr, sklidili bouři. A v tomto případě doslova ohnivou bouři. Zmiňuji Německo jako celek, který samozřejmě netvořil jen Adolf Hitler, ale německý lid. Ten samý lid, který umožnil Hitlerovi dostat se k moci, ten samý lid, který ho slepě následoval a podporoval v jeho megalomanských a naprosto šílených představách o nadřazené rase a nutnosti budování nového životního prostoru a ten samý lid, který slepě vykonával jeho rozkazy. Byl to ten samý lid, který si na závěr války vypil až do dna pohár hořkosti během bombardování Drážďan, které mělo nejen donutit Třetí říši ke konečné kapitulaci, ale dost možná bylo i pomyslnou pomstou a splacení účtu za jejich rozpoutání nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva.

Bombardování Drážďan byl britsko-americký vzdušný útok, který provedlo Royal Air Force (RAF) a americké United States Army Air Forces (USAAF) 13. - 15. února 1945 během druhé světové války. 

Ve čtyřech náletech shodilo 769 těžkých bombardérů britské RAF a 527 strojů USAAF přes 3 900 tun výbušných a zápalných pum na Drážďany, hlavní město Saska, spolkové země nacistického Německa. Drážďany byly v té době přeplněné uprchlíky unikajícími před postupujícími sovětskými vojsky. Následná ohnivá bouře zničila plochu 6,5 km² městského centra.

V roce 1953 vyšla zpráva amerického letectva, kterou napsal Joseph W. Angell, ve které obhajovali tuto událost jako oprávněné bombardování vojenského a průmyslového centra, které bylo důležitým železničním a komunikačním bodem se 110 továrnami a 50 000 dělníky podporujícími vojenské tažení Nacistického Německa. Naproti tomu několik odborníků namítalo, že cílem nebyla celá infrastruktura, jako například mosty nebo rozsáhlé průmyslové oblasti mimo centra města, a že Drážďany byly kulturním centrem, Florencií na Labi s malým nebo žádným vojenským významem a že útok proběhl jako plošné bombardování a ne jako nálet přiměřený vojenským cílem.

Několik desetiletí po válce odhadovaly různé zdroje počet mrtvých až na 250 000, toto číslo je však v současnosti považováno za přehnané. Nezávislé vyšetřování komise historiků zřízené městskou radou v roce 2010 uvedlo nejméně 18 000 či 22 700 a nejvíce 25 000 obětí.

Ve srovnání s bombardováním Hamburku v roce 1943, které způsobilo nejničivější požár v dějinách RAF a USAAF, vyžádalo si asi 50 000 obětí a které zničilo prakticky celý Hamburk a bombardováním Pforzheimu v roce 1945, ve kterém zahynulo přibližně 18 000 civilistů, nebylo bombardování Drážďan nejhorším během druhé světové války. Nicméně zůstává jedním z nejhorších příkladů utrpení civilistů, které způsobují nálety a stalo se známým příkladem kontroverzního útoku v druhé světové válce. Poválečné diskuse polemizují o tom, zda bombardování Drážďan bylo oprávněné a zda jeho výsledek lze označit jako válečný zločin.

Na konci roku 1944 ustupovala německá armáda na obou frontách, ale stále nebyla definitivně poražena. 8. února překročili Sověti řeku Odra pouze 70 kilometrů od Berlína. Jak se východní a západní fronta přibližovaly, spojenci na západě začali uvažovat, jak by mohli pomoci sovětské armádě v postupu pomocí svého bombardovacího letectva. Cílem bylo bombardování Berlína a několika dalších východoněmeckých měst v součinnosti s postupem sovětských vojsk, aby tak způsobily zmatek mezi německými jednotkami a uprchlíky z východní fronty a narušily jejich zásobování ze západu.

Zpráva zvláštní britské komise s názvem German Strategy and Capacity to Resist (Německá strategie a možnosti odporu), která byla připravena výlučně pro Winstona Churchilla, předpověděla, že Německo by se mohlo zhroutit již kolem poloviny dubna, pokud Sověti dokážou obsadit jejich východní pozice. Zpráva zároveň varovala, že by Němci mohli vzdorovat až do listopadu, pokud Sověti nedokážou obsadit Slezsko. Proto by mohla jakákoliv pomoc východnímu fronty zkrátit válku.

Foto: Pohled z věže Kreuzkirche na náletem zničené centrum v Drážďanech

Plány na rozsáhlý a intenzivní útok na Berlín a další východoněmecká města analyzovali Spojenci pod krycím názvem Operace Thunderclap v polovině roku 1944, ale nakonec ho odložili na 16. srpna. Do té doby byly tyto plány znovu projednány a Spojenci rozhodli o méně rozsáhlé operaci.

4. února, během jaltské konference, nastolil sovětský generál Alexej Antonov otázku narušení přesunu německých jednotek ze západní fronty leteckým bombardováním dopravních křižovatek Berlína a Lipska. Portait, který byl v Jaltě, proto požádal Bottomleyho, aby mu zaslal seznam cílů, aby je mohli prodiskutovat se Sověty. Tento seznam obsahoval ropné rafinerie, továrny na výrobu tanků a letadel. Rovněž zde byla i města Berlín a Drážďany. Britský tlumočník později tvrdil, že Antonov a Stalin žádali spojence o bombardování Drážďan, ale v oficiálních záznamech z konference se taková zmínka nenachází. Je proto možné, že šlo pouze o propagandu v rámci Studené války.

Foto: Drážďanský Frauenkirche byl komunistickou vládou NDR po desetiletí ponechán ve stavu, v jakém byl po náletu. Opraven byl teprve na přelomu 20. a 21. století. Foto z roku 1991.

Význam města

Drážďany byly sedmým největším německým městem a podle záznamů RAF byly největším, zatím nebombardovaným zastavěným územím. Taylor napsal, že podle oficiální příručky z roku 1942 bylo město "jedním z nejdůležitějších průmyslových center Třetí říše" a v roce 1944 nejdůležitějším výrobcem zbraní. Nacházelo se zde 127 středně velkých a velkých továren a dílen, které zásobovaly německou armádu vojenskou technikou. Významnost tohoto města z vojenského hlediska však nemusela být pro Německo až tak velká, jak se domnívali plánovači bombardování.

Jako reakci na mezinárodní obavy z bombardování napsalo americké letectvo zprávu, která byla utajena až do prosince 1978. Psalo se v ní, že v Drážďanech bylo 110 továren a 50 000 dělníků. Podle této zprávy se ve městě nacházely fabriky na výrobu leteckých komponentů, továrny na výrobu jedovatých plynů (Chemische Fabrik Goye and Company), protiletadlová a dělostřelecká továrna Lehman, továrna na výrobu optických zařízení Zeiss Ikon a také továrny na výrobu elektrických a rentgenových přístrojů (Koch & Sterz), převodovek a diferenciálů (Saxoniswerke) a elektroměrů (Gebrüder Bassler). Ve zprávě se také psalo, že se zde nacházela kasárna, stanové tábory a muniční sklady.

Americké letectvo také tvrdilo, že dvě z drážďanských dopravních tepen mají vojenský význam: severojižní z Německa do Československa a východo-západní podél hranic s Českem. Město bylo křižovatkou na dopravní trase Berlín - Praha - Vídeň, Mnichov - Vratislav a Hamburk - Lipsko.

Americký plukovník Harold E. Cook, který byl jako zajatec vězněn v Drážďanech později vypověděl, že Drážďany byly ozbrojeným táborem s tisíci německých jednotek, tanků a dělostřelectva a mílemi nákladních aut naložených zásobami určenými na podporu německých jednotek na východní frontě.

V náletech však spojenci neútočili na hlavní průmyslové oblasti na periferiích města, které se rozkládaly na míle daleko. Podle Donalda Millera by ekonomické škody mohly být mnohem větší, pokud by se bombardéry zaměřily na periferie, kde byla soustředěna většina drážďanského průmyslu.

Obrana města

Původně byla kolem Drážďan rozmístěna silná protiletecká obrana. Ta však nebyla za celou dobu výrazněji využita, proto byly postupně baterie částečně přesunuty na východní frontu, kde se používaly proti tankům, a částečně posílily protiletecké obrany např. v Berlíně, Halle a měst v Porúří. Protiletecká obrana Říše v prostoru Drážďan tak v únoru 1945 nedosahovala vysokého stupně účinnosti.

Nálety

16. října 1944 došlo k velké ofenzívě sovětských vojsk. Velká část uprchlíků před Rudou armádou se skryla právě v Drážďanech, jež před válkou čítaly 630 000 obyvatel. V noci z 13. na 14. února 1945 na město zaútočilo 805 bombardérů, z nichž 796 bylo Lancasterů. Na město svrhly 2660 tn pum, z nichž necelých 45 % bylo zápalných. První vlna čelila nepříznivému počasí, a tak byl útok vyhodnocen jen jako středně úspěšný; druhé vlně o tři hodiny později již nic nebránilo v přesném zaměření značek.

V důsledku vysoce koncentrovaného bombardování v krátkém časovém intervalu se vytvořila ohňová bouře, jejímž následkem shořelo centrum města. Následující den si drážďanské seřaďovací nádraží za cíl vzal i jeden svaz 461 B-17 Flying Fortress USAAF (cíl bombardovalo ale jen 311 z nich; část v důsledku navigačních chyb omylem bombardovala Prahu, nálet prožil i Most apod.), doprovázených 316 stíhacími letouny North American P-51 Mustang, a o den později bombardovalo Drážďany dalších 210 amerických létajících pevností, které se odklonily od svých primárních „palivových cílů“.

Důsledky

V důsledku náletu a svržení cca 3900 tun pum bylo zničeno 34 km² zástavby a mezi civilním obyvatelstvem byly způsobeny vysoké, dodnes přesně neznámé ztráty. Podle závěrečné policejní zprávy z března 1945 byly nalezeny ostatky 18 375 mrtvých a celkový počet obětí byl odhadnut na 25 tisíc. Tento fakt již roku 1966 veřejně akceptoval i kontroverzní historik David Irving , autor knihy Zkáza Drážďan o náletu na město vydané v roce 1963.

Foto: Hromada mrtvol na drážďanském náměstí, únor 1945

Hodnocení operace

Řada autorů poválečného období se v odhadu počtu obětí přikláněla k počtu do 35 tisíc jako nejvíc odpovídajícímu skutečnosti, což korespondovalo i s tvrzeními vlády Německé demokratické republiky. Komise německých historiků, zřízená v roce 2004 městem Drážďany za účelem objasnění počtu obětí na životech, dospěla v říjnu 2008 k předběžnému určení známého počtu ztracených životů v hodnotě okolo 18 000, s tím, že jejich počet nepřekročil 25 000.

- PROTI

Odpůrci akce argumentují, že vojenský přínos náletu nebyl příliš velký a naprosto neospravedlňuje barbarství akce, kterou označují za jeden z nejtěžších spojeneckých válečných zločinů. Podle nich se Spojenci při něm prostě rozhodli kobercovým bombardováním zlikvidovat město plné civilních obyvatel, uprchlíků před frontou a nuceně nasazených zahraničních dělníků. Město, které bylo nejen hlavním městem Saska, ale též jeden z vrcholů barokního stavitelství v Evropě. Britský historik druhé světové války Frederick Taylor však upozorňuje na skutečnost, že zdůrazňováním urbanistického a architektonického dědictví města je odsouván do pozadí význam města pro vojenský průmysl a jeho role uzlu dopravní infrastruktury. Odpůrci poukazují i na to, že sami západní Spojenci ještě v průběhu války v roce 1939 označovali mnohem méně rozsáhlé bombardování měst ze strany Německa a Sovětského svazu za barbarské válečné zločiny.

- PRO

Na druhou stranu, obhájci Spojenců poukazují na fakt, že Drážďany byly díky velkému komunikačnímu uzlu a 110 továrním budovám s více než 50 000 dělníky regulérním vojenským cílem. Argument o kobercovém bombardování navíc nutně naráží na fakt, že akci Bomber Command vedly značkovací stroje - v první vlně stroje No. 5 Group, pro druhou cíle označili slavní Pathfinders. První vlně částečně bránily nízké mraky, druhá vlna již odbombardovala přesně na značky. USAAF už na tom ale byla hůře. Tu samou noc navíc dalších 368 strojů Bomber Command útočilo na Böhlen. Na architektonické památky sice nebrala ani jedna strana ohledy, ovšem až na jednu německou bombardovací ofenzívu se památky jako takové cílem nestaly.

Faktem je, že i sám jinak nekompromisní Churchill byl akcí otřesen natolik, že v memorandu náčelníkovi leteckého štábu a komisi náčelníků štábů z 28. března zpochybnil přiměřenost zvolených prostředků a označil podobné konání za „pouhý akt teroru a svévolného ničení“ („mere acts of terror and wanton destruction“), po upozornění Sira Archibalda Sinclaira (tedy, že to byl nakonec i on sám, kdo 26. ledna 1945 požadoval zničení měst ve východním Německu) své memorandum stáhl a v novém již pečlivěji vážil svá slova. Roli jistě sehrála i rozdílná optika konce března a půlky února 1945.

Pokud jde o vojenské hledisko celé akce, tak zde ze spojenecké strany nebyl žádný větší problém, protože Luftwaffe již v této době nebyla schopna klást vážný odpor. Spojenecké ztráty byly minimální. Navíc všechny blízké a dostupné síly Luftwaffe zůstaly po celou dobu náletu nečinné na letištích, neboť měly nedostatek pohonných hmot a dále plnily jiné úkoly.