Události posledních dnů připoutaly pozornost světové veřejnosti k Súdánu. Ačkoliv situace v této zemi, jednom z největších afrických států, byla už delší čas složitá, záběry z válčícího Chartúmu nám naznačují, že dnešní stav je mnohem vážnější, než se zdálo. V Súdánu je tak v možná nejhorší krize v celé své novodobé historii. To, co se dnes děje v Súdánu, může na první pohled vypadat jako docela obyčejný boj o moc. Boj o to, kdo nakonec stane v čele vojenského režimu, který vznikl po vojenském převratu v roce  2021. Současné dění je proto podle některých komentátorů pouze pokračováním tohoto puče. Toto hodnocení je však mylné.

Foto: Události posledních dnů připoutaly pozornost světové veřejnosti k Súdánu. Ačkoliv situace v této zemi, jednom z největších afrických států, byla už delší čas složitá, záběry z válčícího Chartúmu nám naznačují, že dnešní stav je mnohem vážnější, než se zdálo. (ilustrační foto) | Shutterestock

Strany tohoto boje o moc jsou zdánlivě jednoduché. Na straně jedné stojí velení oficiální armády, prezentované především generálem Abdel-Fattahem Al-Burhánem, současnou oficiální hlavou státu. Vedle opory ze strany armády má A. Burhán za sebou i podporu většiny súdánských politických stran; je ale nutno podotknout, že v súdánském politickém systému mají politické strany jen malou roli. A druhou stranu představuje jiný generál, Mohamed Hamdad Dagal. Nesmírně ambiciózní hráč, který se před několika lety vynořil takřka odnikud. A především velitel obávaných milicí Danjawíd, resp. na jejich bázi vzniklých Jednotek rychlé podpory - RSF.

Psali jsme:Nenápadní bojovníci moderního bojiště

Zde je ovšem nutno připomenout vznik milicí Danjawíd. Milice Danjawíd vznikly coby reakce na dlouhodobé nepokoje v regionu Dárfúr, se kterými se oficiální armáda nedokázala a do jisté míry ani nechtěla vypořádat. Představitelé armády totiž tehdy navrhovali soustředit pozornost na jih země, do regionů, na jejichž bázi později vznikl Jižní Súdán, případně do regionů Kordofán a Modrý Nil, kde také probíhají nepokoje motivované odporem vůči ústřední vládě v Chartúmu. S takovouto politikou ovšem nesouhlasil tehdejší, dlouhá léta vládnoucí diktátor Umar Bašír. A právě ten inicioval vznik milicí Danjawíd. Ty byly tvořeny především islámskými radikály (což je poněkud paradoxní, protože Dárfúr je obýván převážně kmeny vyznávajícími islám), ale i některými nespokojenci ze řad armády.

Milice Danjawíd se velmi rychle rozrostly. Zpočátku čítaly jen několik set bojovníků, dnes by ale měly čítat nejméně 40 000, možná až 50 000 bojovníků. S početním růstem začal stoupat i politický, ale také hospodářský význam milicí Danjawíd. Milice Danjawíd totiž během občanské války dokázaly obsadit některé doly, a vytvořily si tak vlastní ekonomickou základnu, nezávislou na oficiálním státním rozpočtu. Především sám M. Dagal se nesmírně obohatil, a stal se jedním z nejbohatších lidí v Súdánu, což jeho ambice jen dál podpořilo.

Je také třeba zmínit, že právě milice Danjawíd jsou spojeny s těmi nejhoršími masakry v oblasti Dárfúr. Ačkoliv i armáda se během svého nasazení jak v Dárfúru, tak i na jihu Súdánu chovala velmi nevybíravě, chování milicí Danjawíd bylo mnohem horší. Co je zajímavé, milice Danjawíd dokonce realizovaly svou vlastní zahraniční politiku. Zapojily se totiž zapojily do občanské války v Jemenu, a to pod taktovkou Saúdské Arábie a  SAE. Oproti tomu oficiální armáda něco takového odmítla.

Také v případě Súdánu obdobně jako u řady jiných obdobných států tedy došlo k tomu, že vládnoucí diktátorský režim si vytvořil své vlastní ozbrojené síly nezávislé na oficiálních strukturách, které tak představují stát ve státě. Je proto pochopitelné, že něco takového se setkávalo s velkou nelibostí jak armády, tak  i centrální vlády v Chartúmu, především té, která již v r. 2019 vznikla po pádu U. Bašára. Odpovědí na tuto kritiku ovšem bylo pouhé přejmenování milicí Danjawíd na RSF – Jednotky rychlé podpory, přičemž na věci samotné se nic nezměnilo.

Psali jsme:Může Rusko vést svou tankovou válku bez ohledu na ztráty?

Dnešní dění v Súdánu proto není pouhým pokračováním vojenského puče v r. 2021. Mnohem víc je pokračováním puče z r. 2019, který ukončil vládu U. Bašára, který v zemi vládl celých 30 let (od puče v r. 1969, kterým se on sám dostal k moci). A dalo by se říci, že současné dění v této zemi je výsledkem toho, že Súdán se s érou U. Bašára dosud nevyrovnal. V zemi nedokázaly vzniknout  politické instituce, které by fungovaly alespoň tak, jako v jiných islámských zemích, nemluvě o politické kultuře. A lze pochybovat, že by právě k tomuto vyrovnání s dlouholetým diktátorským režimem mohlo v dohledné době dojít.

I proto lze bohužel očekávat, že současné nepokoje budou trvat ještě hodně dlouho. Možná dojde k nějakému krátkodobému uklidnění, třebas pod tlakem mezinárodního společenství, případně pod tlakem dalších arabských států (především SAE a Saúdské Arábie). Ale brzy se znovu obnoví staré spory, které snadno přerostou v otevřené ozbrojené boje. Už třeba proto, že ambiciózních generálů se v Súdánu najde vždycky víc než dost – zdaleka nejde jen o M. H. Dagala. Skutečný mír, nebo aspoň zklidnění a stabilizace situace v Súdánu, v této přitom potenciálně perspektivní a bohaté zemi, je proto bohužel v nedohlednu.

Současné dění v Súdánu navíc musíme vidět i v určitých širších mezinárodních souvislostech. Nápadná je především významná role Ruska v dění v Súdánu. Rusko se totiž v Súdánu rozsáhle angažuje, a to právě prostřednictvím M. H. Dagala. Ten není ani tak člověkem Saúdské Arábie či SAE, z čehož je často obviňován, ale je člověkem právě Ruska. M. H. Dagal byl opakovaně v Moskvě, a navázal úzké vztahy s významnými osobnostmi putinovského režimu. A to nejen s např. ruským ministrem zahraničí S. Lavrovem či bývalým prezidentem D. Medveděvem, ale především S. Prigožinem, šéfem známé polovojenské skupiny Wagnerovci, která se rozsáhle angažuje i v ukrajinském konfliktu.

Je také třeba připomenout, že Rusko se Súdánem dlouhodobě spolupracuje, a to jak v oblasti hospodářské, tak i v oblasti vojenské. Rusko je největším dodavatelem zbraní do Súdánu, přes Súdán byly také opakovaně dál přeprodávány ruské zbraně do dalších afrických zemí v rámci černého obchodu se zbraněmi. Súdán ale nikdy nebyl na Rusku nějak zásadně závislý, protože Súdán úzce spolupracoval s dalšími státy. A to jak s bohatými arabskými zeměmi, ale také s Čínou, která je velkým odběratelem ropy tekoucí z jihosúdánských ložisek přes ropovody a rafinérie v Súdánu, popřípadě i s Tureckem. 

A právě to by se nyní mohlo změnit ve prospěch jednostranné orientace na Rusko. Změnit se to mělo patrně již v puči v r. 2021, při kterém se poněkud divně angažovala právě skupina Wagnerovci. Tehdy se to ovšem nepodařilo, poněvadž i v nové vládě si dokázala zachovat hlavní slovo armáda, ale i civilní osobnosti. Jenže teď by to mohlo být jiné. Súdán by tak mohl zažít největší změnu zahraničněpolitické orientace v celé své novodobé historii.

Nejde navíc jen o Súdán. Stačí se podívat do širšího okolí Súdánu. V mnoha zemích tohoto regionu si totiž Rusko, potažmo ruská vojenská skupina Wagnerovci, dokázali v poslední době získat nebývalý vliv. Rusko a skupina Wagnerovci dokázali ovládnout sousední Středoafrickou republiku. Wagnerovci získali určující vliv na zdejšího prezidenta F. A. Touadéra, jehož moc stojí na jejich podpoře, ale především dokázali ovládnout zdejší diamantové a zlaté doly. Právě zisk z nich výrazně přispívá k financován chodu Wagnerovy skupiny. Byl to patrně právě scénář ovládnutí Středoafrické republiky a jejího nerostného bohatství ( který přitom původně vznikl zřejmě jen náhodně), který inspiroval Rusko, ale i S. Prigožina k obdobným aktivitám v dalších afrických zemích včetně Súdánu.

Rusko si v poslední době dokázalo získat výrazný vliv v dalším, nedalekém státě – Burkina Faso. Tato bývalá francouzská kolonie byla delší dobu nestabilní. Po převratu v r. 2022 se ovšem k moci dostal současný prezident Ibrahim Traoré – a ten realizuje politiku úzké spolupráce s Ruskem.  I v této zemi se angažuje skupina Wagnerovci, kteří ostatně měli stát za pučem, který vynesl Traorého k moci, Wagnerovci se také podílí na výcviku tamní armády. A je třeba připomenout, že v Burkina Faso se nacházejí rozsáhlé zlaté doly. I v případě Burkina Faso tak funguje rovina Wagnerovci – vojenský puč - nerostné bohatství země.

V neposlední řadě je také třeba zmínit, že Rusko v poslední době získalo obrovský vliv v Mali. Zde lze připomenout, že v této zemi po několik let probíhala občanská válka, resp. boj s islamisty, do kterého se zapojily i evropské země v čele s Francií coby bývalou koloniální velmocí, ale také Česká republika. Po puči v r. 2021 ovšem postupně došlo k odchodu evropských zemí, a místo nich se zde rozsáhle angažuje Rusko, resp. Wagnerovci.

V Africe tak nyní vzniká celý rozsáhlý pruh zemí, které jsou pod fatálním vlivem Ruska, potažmo skupiny Wagnerovci. Jde o Mali, Burkinu Faso, Středoafrickou republiku – a Súdán. K tomu si klidně můžeme připočíst i Eritreu, která byla jedním z mála států, které podpořily Rusko při jeho invazi na Ukrajinu. Ostatně – právě s ukrajinským konfliktem, kde se Wagnerovci také rozsáhle angažují, dění v těchto afrických zemích úzce souvisí. Ruské ovládnutí takřka souvislého území v Africe, pásu zemí sice chudých, ale zato s rozsáhlým nerostným bohatstvím, tak vytváří velice nebezpečný fenomén, se kterým se Evropa bude jen obtížně bude vyrovnávat.

Zdroj: britannica