EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Dmitrij Grigorijevič Pavlov – kariéra a pád jednoho sovětského velitele

 04. 04. 2024      kategorie: Vojenská historie      8 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Dmitrij Grigorijevič Pavlov se narodil 4. listopadu 1897 (resp. 23. října t. r. podle juliánského kalendáře, platného v Rusku až do období po bolševické revoluci) ve vesnici Vonjuch v kologrivském okrsku, součásti kostromské gubernie – tedy v oblasti, rozkládající se severovýchodně od Moskvy. Jeho rodiče patřili k nezámožnému rolnictvu. Sám Pavlov ve vlastním životopisu, datovaném 31. lednem 1938, čili z doby, kdy se již nacházel ve funkci náčelníka Automobilní a tankové správy Dělnicko-rolnické Rudé armády (jak zněl, Raboče-kresťjanskaja Krasnaja armija, celý oficiální název této sovětské ozbrojené síly až do roku 1939), a samozřejmě z doby poznamenané mj. už i sovětskou kolektivizací půdy, uvedl, že jeho otec, tehdy 63-letý, pracuje jako hlídač kolchozního lesa. V tomtéž životopise, v němž zmínil třeba i smrt svého bratra Vasilije u Orenburgu za ruské občanské války, mj. zdůraznil, že v příbuzenství jeho, ani jeho ženy Alexandry Fjodorovny není nikdo stižený tehdejšími represemi, ani nikdo pobývající v zahraničí, že sám neprošel žádnými vzdělávacími institucemi někdejší armády carského Ruska, že během občanské války nesloužil v „bílých“ armádách, nebyl v zajetí „bílých“, ani nežil na jimi ovládaném území.

Každopádně, po absolvování vesnické školy ve Vonjuchu a následně 2-třídního učiliště v blízkém Suchoverchovu mu zjevně hlavně finanční důvody zabránily v dalším školním vzdělávání. V roce 1914, s počátkem první světové války, se dobrovolně přihlásil do armády. Při službě v řadách různých pluků (120. serpuchovského, 5. husarského, 20. střeleckého, 202. rezervního) dosáhl pozice vyššího poddůstojníka. V létě 1916, v bojích ruských vojsk s německými a rakousko-uherskými na řece Stochod na západoukrajinské Volyni, byl raněn a ocitl se v německém zajetí. Pobývajíc v zajateckém táboře v Klein-Wittenbergu poblíž Labe, pracoval v továrně a v dolech. Do Ruska, zasaženého zatím revolučním vývojem roku 1917 a následně stavem občanské války mezi vládnoucími bolševiky a „bílou“ opozicí, se vrátil až po definitivním skončení první světové války. Po několikaměsíční činnosti v podstatě sociálně-propagačního druhu v rodné vsi byl v srpnu 1919, v rámci tzv. profmobilizace, povolán do Rudé armády.

pavlov_01
Foto: Dmitrij Grigorjevič Pavlov, jako generálplukovník tankových vojsk a Hrdina Sovětského svazu. 22. července 1941, měsíc po německém vpádu do SSSR a počátku sovětské Velké vlastenecké války, měl být za katastrofální neúspěch svých vojsk v Bělorusku odsouzen k smrti a zastřelen. Nabízí se, že zde mohly působit i jiné, předchozí okolnosti, které k takovému jeho konci přispěly. | Wikimedia Commons / Public domain

Zprvu sloužil v 56. zásobovacím praporu v Kostromě, a působil v tzv. prodotrjadu, složce, mající na starost zásobování Rudé armády potravinami (fakticky rekvizice ve venkovských oblastech). V listopadu 1919 byl přijat za člena komunistické/bolševické strany. Na přelomu let 1919/20 absolvoval v Kostromě pěchotní kurzy, a poté byl převelen k Jižnímu (Jihozápadnímu) frontu. V rámci toho, po vykonání zkoušky u inspekce kavalerie 13. armády, působil na Ukrajině jako velitel roty- setniny ve zvláštním zásobovacím oddílu 8. kozácké jezdecké brigády (vycházející z prosovětského kozáctva na Ukrajině). Mj., při pobytu oddílu v Konstantinogradě (později přejmenovaném na Krasnograd) v Poltavské oblasti, se střetl s oddíly ukrajinského anarchisty Nestora Machna, předtím dočasně spojence bolševiků, poblíž vesnice Martynovka. V říjnu 1920 byl převelen do inspekce kavalerie 13. armády, a pak se krátce nacházel v inspekci kavalerie Jižního frontu v Charkově, tehdy centru sovětské Ukrajiny. Od ledna 1921 do dubna 1922, víceméně již v době konsolidace moci bolševiků ve většině prostoru bývalého ruského impéria, byl posluchačem vyšší vojenské školy v západosibiřském Omsku. Přitom zároveň velel poloeskadroně dalších posluchačů téže školy.

Jako velitel pluku 10. jezdecké divize se následně přesunul do kazašského Semipalatinsku, a s transformací divize v 6. altajskou zvláštní jezdeckou brigádu se podílel na bojích proti skupinám (Sověty běžně označovaným prostě za „bandy“), jejichž ozbrojený odboj lze v podstatě vnímat i jako dozvuky ruské občanské války v asijských regionech vznikajícího Svazu sovětských socialistických republik. Bylo tomu tak v oblasti Horního Altaje, tak jako posléze, s přesunem brigády do prostoru Turkestánu, v případě operací proti tzv. basmačům. Ve funkci pomkompolka (z rus. pomoščnik komandira polka, pomocník velitele pluku) velel stíhacímu oddílu v oblasti tádžického Chodžentu; a později, od druhé poloviny roku 1923 až do roku 1925, byl činný jako velitel pluku ve Východní Buchaře. Mezi jeho protivníky, proti nimž zde vedl své akce, figuroval i Ibrahim-bek, tehdy hlavní předák boje za návrat bucharského emíra, který se sám po instalaci sovětské vlády v Buchaře uchýlil do afghánského exilu (mimochodem, Buchara se pod protektorátem Ruska nacházela již od druhé poloviny 19. století, a s nastolením bolševické moci zde v letech 1920-24 existovala tzv. Bucharská lidová sovětská republika, resp. sovětská socialistická republika, než byla přičleněna k širší Uzbecké SSR, příp. Turkmenské SSR či Tádžické ASSR). Pavlov, jenž si ve svůj prospěch mohl připsat rozdrcení některých basmačských oddílů, příp. donucení k jejich stažení do Afghánistánu, sám během tohoto středoasijského pobytu onemocněl malárií.

pavlov_02Foto: Rekvizice obilí tzv. prodotrjadem, zvláštní zásobovací složkou Rudé armády, v době ruské občanské války (na obraze sovětského malíře Ivana A. Vladimirova). Právě s působením v těchto složkách byly spojeny počátky více než 20-leté Pavlovovy kariéry v sovětské Rudé armádě. | Wikimedia Commons / Public domain

Mezi říjnem 1925 a červnem 1928 absolvoval moskevskou Vojenskou akademii M. V. Frunzeho. Poté působil jako velitel pluku v rámci 5. zvláštní kubáňské jezdecké brigády. V létě 1929 se zúčastnil intervence SSSR v Mandžusku, tj. v severní části tehdy vnitřně rozvrácené Číny, v zájmu udržení sovětské kontroly nad tzv. Čínskou východní železnicí. Jeho další kvalifikaci mělo jistě rozšířit absolvování akademických kurzů technického zdokonalení při vojensko-technické akademii v Leningradě v první polovině roku 1931. Stal se velícím důstojníkem 75. jezdeckého a poté 6. mechanizovaného pluku Běloruského vojenského okruhu v Gomelu. Od ledna 1934 do druhé poloviny roku 1936 byl velícím důstojníkem 4. zvláštní tankové brigády, nakonec jako kombrig (komandir brigady). V roce 1936 obdržel za úspěchy v bojovém a politickém studiu Leninův řád.

Od října 1936 do června 1937 patřil Pavlov k předním sovětským účastníkům občanské války ve Španělsku. Jako „dobrovolníkovi“ na straně tamní levicové republiky mu příslušely role vojenského instruktora a velitele tankové brigády a dalších spojených skupin s jejich technickými prostředky. Podotkněme, že přímé ryze vojenské zapojení SSSR do tohoto konfliktu bylo nižší než, pokud jde o podporu strany opačné, tj. nacionalistických povstalců, zapojení Německa (a nemluvě o Itálii). Nicméně, podobně jako Němci, též SSSR zde sledoval i vlastně experimentální účely, týkající se otázky výkonnosti modernizovaných ozbrojených sil v reálném boji – a v tomto ohledu připadla významná úloha jistě i na Pavlova (přezdívaného ve Španělsku „Pablo“), jako již uznávaného tankového specialistu. Už od 29. října 1936 velel útoku sovětských tanků (a tankistů), podpořenému sovětskými letadly, během bojů, v nichž byla nakonec zmařena ofenzíva nacionalistů proti republikánskému Madridu.

Po návratu ze Španělska byl, 21. června 1937, za „vzorové splnění speciálních úkolů vlády na upevnění obranné moci SSSR a projevení hrdinství v této věci“, oceněn titulem Hrdina Sovětského svazu. Činný pak jako komkor (komandir korpusa, velitel sboru) ve velení Automobilní a tankové správy Rudé armády, jejím náčelníkem se stal v prosinci 1937. Současně od roku 1937 patřil k poslancům Nejvyššího sovětu SSSR, a od března 1938 byl členem Hlavního vojenského sovětu Rudé armády. I s přihlédnutím k takovému vzestupu, překrývajícímu se s obdobím tzv. velkého teroru v SSSR, stojí možná za povšimnutí, kterak ve vzpomínaném životopisu položil důraz také na to, jak se vždy přísně držel generální linie komunistické strany a např. i za svého studia na Frunzeho akademii vystupoval proti trockistům. Přesto je rovněž k roku 1938 zmiňováno jeho spoluautorství dopisu sovětskému vůdci J. V. Stalinovi, vyzývajícího k zastavení represí v armádě - resp., jak se mělo veřejnosti odhalit až v roce 1988, spolu se dvěma dalšími důstojníky protestoval proti zatčení některých velitelů, jako třeba maršál Bljucher, jenž byl popraven, nebo Rokossovskij, teprve později propuštěný (a tady se připouští i možná souvislost s jeho pozdějším vlastním osudem). Taktéž jsou připomínána Pavlovova slova, vyřčená roku 1940 na jedné poradě: „U nás se ukázalo tolik nepřátel lidu, že pochybuji, že všichni byli nepřáteli.“

pavlov_03Foto: Sovětská mapa, znázorňující sevření vojsk sovětského Západního frontu v kotlích u Bialystoku a Minsku ve dnech od německé invaze 22. června 1941 (modře je znázorněn německý postup). Tato z pohledu Moskvy katastrofická situace stála i na počátku osobní tragédie D. G. Pavlova a tří dalších velitelů sil Západního frontu. | Wikimedia Commons / Public domain

Mezitím se Pavlov zúčastnil sovětsko-finské zimní války přelomu let 1939-40; a od června 1940 se nalézal ve funkci velitele sil Západního (Běloruského) zvláštního vojenského okruhu. I s ohledem na obecný kontext obratu ke standardním vojenským hodnostem v sovětské Rudé armádě, získal hodnost generála tankových vojsk. V únoru 1941 byl povýšen na armádního generála. Ovšem právě jeho vrchní velitelská pozice v dotyčném prostoru, v kombinaci s blížícími se událostmi, měla předznamenat jeho rychlý pád – a fyzický konec. Přitom je též uváděno, že ještě v polovině června 1941 žádal Stalina a moskevský komisariát obrany o provedení některých opatření, jež by slibovala změnit celkový stávající stav jemu podřízeného okruhu, a příp. snad i zvýšit jeho připravenost čelit tomu, co nastalo s operací „Barbarossa“, invazí nacistického Německa do Sovětského svazu, zahájenou 22. června 1941.

Silám Pavlovova Západního frontu tehdy podléhal úsek dlouhý 470 km, táhnoucí se západní částí Běloruska od jižních hranic Litvy (roku 1940 anektované SSSR) až po řeku Pripjať. Podle představ německého vojenského velení přitom zrovna na tento úsek měl být soustředěn hlavní úder proti SSSR, neboť tudy se od Bialystoku (dodejme, že města, zabraného SSSR při německo-sovětském rozdělení Polska v září 1939, byť zrovna to mělo být s koncem druhé světové války, v roce 1945, navráceno Polsku), přes Minsk a dále Smolensk, otevíral přístup přímo na Moskvu – a útok, realizovaný zde německým Wehrmachtem, konkrétně jeho seskupením „Mitte“ („Střed“) pod velením polního maršála Fedora von Bocka, byl pro sovětský Západní front zcela zdrcující. Pavlovovy armády, bez podpory letectva zničeného Němci, rozhodně nebyly schopny k efektivnímu protiúderu, k němuž večer 22. června vyzvala z Moskvy direktiva sovětského komisaře obrany maršála Timošenka, a což se mělo vztahovat na celou délku nastalé sovětsko-německé frontové linie, s cílem zahnat nepřítele zpět za hranice. A naopak, i v absenci vybavených obranných pozic, což bylo nakonec v souladu s předchozí sovětskou koncepcí války, jsou spatřovány příčiny zkázy, jaká Západní front postihla.

Již 23. června zde německé tanky pronikly až 200 km hluboko do sovětského vnitrozemí. Jak uváděno, do druhého červencového týdne, za 17 dní bojů v oblastech mezi Bialystokem a Minskem, ztratily síly frontu, z valné části Němci obklíčené, z původních 625 tisíc vojáků asi 420 tisíc. Přitom asi 300 tisíc z nich padlo do německého zajetí. Pavlovovy armády přišly také o naprostou většinu svých možná více než 4 tisíc tanků (což by představovalo více než dvojnásobek počtu tanků v řadách postupujícího německého seskupení „Mitte“, jehož součástí byly dvě obrněné skupiny pod velením generálů Hotha a Guderiana). Zpráva o obklíčení sovětských vojsk u Minsku německými tankovými jednotkami, a skutečnost, že s obklíčenými jednotkami bylo přerušeno jakékoliv spojení, otřásla v oněch červnových dnech samotným Stalinem. Už 28. června byl rychlý německý postup korunován vstupem do Minsku. Počátkem července 1941 velení německého Wehrmachtu zveřejnilo zprávu o „zničující bitvě“ východně od Bialystoku, a o tom, jak sovětské armády (mj. s poznámkou, že zde stály jako „úderný klín připravený vpadnout Německu do zad a přinést do Evropy hořící pochodeň bolševismu“) postihl „nepředstavitelný chaos“, a jak ještě týdny potrvá, než se zde „podaří soustředit a spočítat nevyčíslitelné množství zajatců, válečného materiálu a další kořisti“.

To už byl 30. června generál Pavlov z velení Západního frontu odvolán a vyzván k příjezdu do Moskvy. V pozici velitele frontu byl nahrazen generálem Jeremenkem; resp.,  s reorganizací v polovině července (zhruba již v době, kdy německý postup v tomto směru vrcholil dobytím Smolenska) převzal velení části těchto sil maršál Semjon Konstantinovič Timošenko, dosud lidový komisař obrany a velitel Stavky, narychlo vytvořeného sovětského generálního štábu (záhy jej v těchto funkcích nahradil sám Stalin). I když měl být Pavlov vzápětí, bez jakékoliv funkce, poslán zase na frontu, na začátku července byl zatčen. Nahlížen jako viník katastrofické sovětské porážky, společně s některými jemu podřízenými veliteli (případ generálmajorů Vladimira E. Klimovskich, náčelníka štábu Západního frontu, Andreje T. Grigorjeva, náčelníka komunikací téhož frontu, a Alexandra A. Korobkova, velitele 4. armády), tím se začal naplňovat osud jeho i dalších jmenovaných. Naprostý nezdar sovětských vojsk u Bialystoku a Minsku byl připsán šíření paniky a dezerci v jejich řadách, takto hrubému porušení přísahy o obraně vlasti, a potrestání dotyčných mělo oficiálně posloužit jako odstrašující příklad v zájmu prosazení přísné disciplíny v Rudé armádě. Jako exemplární příklad pro všechny výše postavené vojenské představitele při porušení kázně bylo zatčení Pavlova a jeho tří bývalých podřízených ostatně oznámeno i rezolucí Státního výboru obrany z 16. července 1941.

Stojí přesto za povšimnutí, že zprvu i tady padlo obvinění z protisovětského spiknutí, že uvěznění snad přenechali své pozice nepříteli úmyslně, a k přiznání k tomu měli být dokonce nuceni bitím a mučením. Nakonec, když byli 22. července téhož roku odsouzeni vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR k trestu smrti, s odůvodněním zbabělosti, šíření paniky, trestuhodné nedbalosti a nepovoleného ústupu, je odkazováno na to, co měl přímo J. V. Stalin pronést ke svému pobočníkovi, šéfovi zvláštní sekce ústředního výboru sovětské komunistické strany, A. Poskrebyšovovi: „Rozsudek schvaluji, ale řekněte Ulrichovi /předsedovi soudního vojenského kolegia- pozn. aut./, aby zahodil celý ten nesmysl o spikleneckých aktivitách. Bez odvolání. Pak informujte fronty.“

pavlov_04Foto: Kolona sovětských válečných zajatců v německém zajetí v Minsku, 2. července 1941. Vpředu zničený sovětský automobil GAZ-4. | Wikimedia Commons / Public domain

Ještě ten den, 22. července 1941, byl Pavlov, zbaven vojenských hodností a podroben jeho majetek konfiskaci, v Moskvě zastřelen – a stejný osud potkal i Klimovskich, Grigorjeva a Korobkova. Pochován byl na jednom z polygonů NKVD. Nabízí se, že generál Pavlov se svými důstojníky se asi prvořadě stali oněmi pověstnými obětními beránky v důsledku pohromy, jakou pro sovětskou stranu přinášela hned úvodní fáze tzv. Velké vlastenecké války. Ostatně, z obdobných důvodů byli pak v říjnu 1941 bez soudu zastřeleni i 4 zatčení generálové Rudého letectva. V době tzv. destalinizace v SSSR se oficiální pohled na Pavlova změnil s procesem jeho rehabilitace v letech 1956/57 (podobně jako tomu bylo i v případě dalších velitelů, popravených v těchto souvislostech). Prosadilo se zhruba takové vysvětlení, že Pavlov se jako velitel Západního frontu tehdy, od 22. června 1941, skutečně dopustil chyb, ovšem že jejich příčinou byla spíše nezkušenost než nedbalost či zbabělost. Asi za vyvrcholení této posmrtné rehabilitace můžeme považovat opětné přidělení mu titulu Hrdiny Sovětského svazu v roce 1965. Odrazit se to mělo i v přejmenování jeho rodné osady, Vonjuch, na Pavlovo k jeho poctě.

Zdroj: britannica                                                                     

Komentáře

Béďa2

07. 07. 2024, 17:16

Tak Koněv po Vjazmě málem také skončil před popravčí četou...
Přikláním se k názoru, že za prvotními eúspěchy byla i nechuť velké části RA bojovat za Stalina a malá schopnost improvizace. Více to rozebírá Mark Solonin ve svých publikacích. Třeba poukazuje na zajímavou statistiku, RA v roce 1941 měla pří ústupech ztráty cca70% tanků, ale jen 30% nákladních vozů...vojáci tanky opustili a ujeli na náklaďácích. V roce 1944 na jaře měl Wehrmacht 30% ztárty tanků při ústupech ale 70% nákladních vozů...

Monarchista

11. 06. 2024, 18:58

Pánové, článek ne zcela ukázal osobnost generála Pavlova. Abych to řekl laicky, on na to prostě neměl. Ale hned píši, že to platí pro celé velení Rudé armády. Přitom mnozí němečtí a sovětští velitele spolu studovali v době, kdy Německo cvičilo v Rusko,(Rappelská smlouva?) opět to píši osobně. Tankové a letecké učiliště a prošlo školením a výcvikem hodně budoucích německých velitelů. Nevím, toto je problematika, kterou nikdy nikdo nezvláde popsat objektivně.Rád se poučím neb Pavlov je osoba, možná v tom až tak nevině nebude. Omlouvám se, ale klidně mně zde "rozupujte" neb opravdu nemám zcela jasno.

Pepík Knedlík

05. 04. 2024, 09:19

Jen taková poznamka a možná se mylim.
Dva muži zakončili "účinkováním" generala Pavlova jako velitele západního frontu. Prvním mužem byl Hermann Hoth, ktery se svojí tankovou skupinou prorazil k Minsku a druhym mužem byl N. Chrusčov, ten odvolal Pavlova a zapricinil.jeho potrestání. Později Chrusčov předvedl svoji "velitelskou" neschopnost, ale nepotkal ho osud jako Pavlova, škoda.
Za plnou rehabilitaci Pavlova se údajně postaral Žukov.

Vaclav Flek

05. 04. 2024, 20:54

Pepík Knedlík

Verim, ze se na mne nebudete zlobit, kdyz napisu, ze se obavam, ze se ve svem prispevku mylite prakticky ve vsem. Pokud byste jiz oznaci Hermanna Hotha za nekoho, kdo prispel k Pavlovovu padu (?), pak by druhym muzem musel byt Heinz Guderian, jehoz II. tankova skupina uzavirala kruh obkliceni z jizni strany. Chruscev s Pavlovovym koncem nemel nic spolecneho, nebot byl z titul sve funkce odpovedny za prechod hospodarstvi na valecny stav, mobilizaci populace a pozdeji evakuaci prumyslu na vychod. Rozhodne vsak nemel ve sve gesci reseni jakychkoliv personalnich otazek v armade. To vyplyva mimo jine i z jeho pameti, vydanych v roce 1990 v USA pod nazvem "Khrushchev Remembers". Take Jeremenko popisuje ve svych pametech scenu,kdy Pavlova stridal ve funkci velitele frontu, jakakoliv zminka o Chruscevovi zde chybi. Dodejme, ze bez potrestani zustalo mnoho sovetskych vojevudcu, kteri se za valky projevili jako malo schopni, takze v teto sestave nebyl Pavlov zadnou vyjimkou, byl pouze v nespravnou dobu na nespravnem miste. O Zukovove roli pri rehabilitaci Pavlova velmi pochybuji, nejde mi to vubec dohromady s jeho osobnostnim profilem ani kontextem doby, kdy se rehabilitace provadely stejne masove a pausalne, jako pred dvaceti lety vznikaly...

Pepík Knedlík

06. 04. 2024, 08:01

Vaclav Flek
Děkuji vam za odpověď a ujasneni stavu záležitosti kolem Pavlova. Přiznám se, že clanek mě velice zaujal a špatně jsem vyhodnotil co bylo pricinou jeho odsouzeni.

Vaclav Flek

04. 04. 2024, 21:06

Clanek o armadnim generalu Pavlovovi se mi zda prilis popisny a rozvlacny, zejmena v zacatku. Obsahuje mnoho podrobnosti, ale jednu z nejzajimavejsich casti Pavlovova zivota, tedy jeho pusobeni behem obcanske valky ve Spanelsku, prochazi celkem rychle. Nejsem si take jist autorovym tvrzenim, ze Sovetky svaz prispel do obcanske valky mene nez na druhe strane Treti rise a Italie. Treba jen tanku T-26 dodal SSSR do Spanelska asi 300 kusu. Za zkraceny povazuji take popis Pavlovova pusobeni na Hlavni automobilove a tankove sprave, kde pledoval za rozpusteni mechanizovanych sboru, ktere povazoval pro soudobe operace za prilis tezkopadne. Je ironii osudu, ze prave linii jemu svereneho frontu (Zapadniho) projelo v prvnich dnech valky na vychode celkem bez potizi asi pet mechanizovanych sbou wehrmachtu...

Jeste bych podotl, ze Pavlov nebyl popraven spolu se ctyrmi, ale hned se sesti dalsimi generaly a dvema plukovnimi komisari ze sestavy Zapadniho frontu. Duvody jejich odsouzeni byly stejne formalni a pausalne formulovane, jako pozdeji duvody jejich posmrtne rehabilitace.

Clanek ozncuje tehdejsi hodnosti velitelskeho sboru Rude armady tak, ze muze dojit k zamene za funkce (kombrig, komdiv, komkor apod.) Pritom hodnost dost casto neodpovidala zastavane funkci, napr. komdiv (komandir diviziji) mohl klidne velet sboru.

Petr Hertel

05. 04. 2024, 00:29

Pro Václav Flek

Dvakrát už jsem na Vás reagoval, ale ani jednou se mi to nezobrazilo, asi jsem psal moc dlouho...

Tak do třetice, a opravdu stručně...

Každopádně Vaše poznámky respektuji.

Jen obecně k té španělské občanské válce a SSSR... Jde čistě jen o přímé ryze vojenské zapojení SSSR, tedy nikoliv o materiální dodávky (zmiňujete ten známý případ tanků T-26) či cokoliv jiného.
Odhaduje se, že celkem se těch sovětských vojenských specialistů nebo vůbec vojáků v tom konfliktu vystřidaly asi 2 tisíce, možná o něco více, a sotva jich tam bylo někdy více než 500 v jednom okamžiku (což i u těch Němců byly takové počty jistě vyšší).

A že "Pavlov nebyl popraven spolu se čtyřmi, ale hned se šesti dalšími generály a dvěma plukovními komisaři ze sestavy Západního frontu"...
Aspoň pokud mám informace, tak ano, případ Pavlova a těch třech dalších v článku jmenovaných šel v červenci 1941 k soudu spolu s dalšími generály a plukovními komisaři (dohromady 9  jmen včetně Pavlova), prakticky ze stejných důvodů, ale ti další měli pocházet ze sestavy Jižního, příp. Severozápadního frontu...

Vaclav Flek

05. 04. 2024, 00:58

pro Petr Hertel

Dobry vecer, pane doktore, mrzi mne, ze jste mel takove potize se spojenim, neumim si to vysvetlit... Za Vasi reakci dekuji.

Vase erudovane clanky s ruznou tematikou ctu vzdy velmi rad. Pokud nereaguji, coz byva casto, znamena to, ze souhlasim a nemam namitek. To je mozna trochu malo, zaslouzil byste si alespn pochvalu...

Tentokrat jsem reagoval pouze na dve veci - na moznou zamenu sovetskych hodnosti s oznacenim funkce, coz samozrejme neni Vase kritika. Ostatne to veleni Rude armady brzy napravilo, snad nekdy kolem roku 1940 (?). Druhou velmi jemnou "vytkou" byla urcita nevyvazenost clanku, kde se mnoho prostoru venovalo Pavlovova mladi, aby ty nejzajimavejsi casti jeho zivota - totiz pusobeni ve Spanelsku, pusobeni v Moske ve funkci nacelnika Hlavni autmobilove a tankove spravy, a nakonec jeho pusobeni ve funkci velitele Zapadniho frontu. Dochovaly se o protokoly z jeho vyslechu, ktere vedly k jeho smrti. Priznacne je, ze piznava sve selhani jako velitel, ale rozhodne odmita ucast na jakemkoliv protistatnim spiknuti , coz nakonec uznal i Stalin (jak sam pisete). Me pripominky byly ovsem ve vztahu k celkovemu kontextu clanku zcela minoritni.