EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Dobývání vodní pevnosti Dunkerque našimi vojáky

 09. 06. 2019      kategorie: Vojenská historie      7 komentářů

Po pádu Francie v roce 1940 prožívala většina československých zahraničních vojáků obrovské trauma. Pokud pomineme letectvo, jejich úkoly se ve Velké Británii omezovaly pouze na výcvik a případné strážení pobřeží. Přitom chtěli tolik bojovat. Dočkali se ale až po čtyřech letech, začátkem podzimu 1944. Určitým zadostiučiněním pro ně mohlo být, že jim bylo svěřeno dobývání Dunkerque. Francouzského přístavu, ze kterého se před čtyřmi lety potupně stahovaly poslední spojenecké jednotky, a který zažil tolik hořkých slz.

01
Foto: Zatopené okolí Dunkeque představovalo pro naše vojáky nemalou překážku

Velitel 1. čs. samostatné obrněné brigády generál Alois Liška obdržel 24. července 1944 rozkaz ministra národní obrany Sergeje Ingra o nasazení ve Francii. Poslední srpnový den se jako první v Normandii vylodili příslušníci ubytovacích jednotek. Z Transit Campu 60, kde se zpočátku soustředili, odjeli přes zničený Caen do lesnaté oblasti poblíž Falais, kde byl ubytovací prostor brigády. Ihned byly zahájeny práce, spojené s vyčistěním přilehlého prostoru a budováním dočasného tábora. Mezi tím pokračovalo vyloďování naší jednotky. 

Psali jsme: 775 "killů" na jednom snímku: Tohle byly velmi smrtící ženy

Situace se poněkud zkomplikovala 3. září 1944, když bouře poškodila vykládací prostory a vyloďování bylo nutné přesunout do jiné oblasti. V té době se již spojenecké jednotky přiblížily k Dunkerque. Konkrétně kanadská 2. pěší divize vyčistila pobřeží od Calais po Dunkerque a 8. září se dostala na dohled města. Obrana přístavu však byla obzvlášť urputná. Jako jediná možnost jeho dobytí se jevil frontální útok s těžkou bojovou technikou. K tomu však nebyl dán souhlas.

02
Foto: Němci kromě min používali k zesílení obrany i překážky z ostnatého drátu

Obléhání odstartovalo

Čs. samostatná obrněná brigáda mezitím dokončila vylodění. Po stáži části našeho velitelského sboru u polské brigády a po intenzivním výcviku jednotek se počátkem října přesunuly čtyři tisícovky československých vojáků k Dunkerque. Perimetr v okolí města jsme začali přebírat od britské 154. pěší brigády 6. října 1944. O dva dny později v půl druhé odpoledne, vypálilo československé dělostřelectvo první salvu na přístav.

Psali jsme: Pilot německé Luftwaffe se po letech vrátil na místo činu, aby se omluvil

03
Foto: Generál Liška se svým štábem krátce po německé kapitulaci

Antonín Petrák sloužil u Dunkerque jako velitel roty doprovodných zbraní. Jednalo se o předválečného důstojníka, který v roce 1935 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích. Po okupaci a zřízení protektorátu odešel přes Slovensko a Maďarsko v únoru roku 1940 do Francie a po jejím pádu pak do Velké Británie, kde se stal velitelem čety. „Po útoku na Heydricha se ministerstvo obrany rozhodlo vycvičit si v kurzech útočného boje dostatečný počet důstojníků. Absolvoval jsem tento výcvik mezi prvními, čtyři týdny jsem strávil ve Skotsku a týden v Manchesteru, kde jsem čtyřikrát seskočil s padákem. Angličané si mě tam pak nechali až do května 1943 jako instruktora, styčného důstojníka a tlumočníka. Vycvičili jsme asi 180 vojáků,“ vzpomínal později Antonín Petrák. „Generál Liška věděl, že Němci v Dunkerque jsou dobře informováni o našem zaujetí bojových pozic. Byli jsme početně podstatně slabší než spojenecké síly, které jsme střídali. Velitel předpokládal, že toho Němci využijí a pokusí se o protiútok, proto se rozhodl je předejít. Jako nejlepší místo pro útok, ke kterému došlo 28. října 1944, byl vybrán úsek druhého tankového praporu. Jednalo se o sousední jednotku, která měla stanoviště za kanálem. Abychom odpoutali pozornost, napadl jsem na našem úseku jednu z farem, kterou Němci proměnili v pevnůstku. S četou dvaceti lidí se mi podařilo zničit opěrný bod a přivézt čtrnáct zajatců.“ 

Také na hlavním útočném směru si vedli naši vojáci úspěšně. Na bojišti zůstalo celkem 150 mrtvých nepřátel a dalších 6 důstojníků a 350 vojáků bylo zajato. My jsme přitom měli ztráty relativně malé, 11 padlých mužů. 

04
Foto: Němci se vzdávají během útoku 28. října 1944

Antonína Petráka za mimořádnou rozhodnost a statečnost projevenou toho dne, vyznamenal počátkem ledna roku 1945 sám britský polní maršál Bernard Law Montgomery. „Tento důstojník byl dne 28. října 1944 pověřen napadením nepřátelského stanoviště ve východním úseku Dunkerque, souřadnice 340864/29. Kvalifikovanou velitelskou dovedností a odvážným rozhodnutím vyřadil nepřátelský systém obrany. Polovina nepřátelské čety byla zničena a druhá polovina zajata. Kapitán Petrák pronikl se svou hlídkou obranným německým postavením ve východní části Dunkerque a asi dva kilometry v hloubce nepřátelské obrany se střetl se zásobovacím vozidlem, které bylo chráněno silnou skupinou vojáků. Rozhodným útokem vozidlo zničil, pobil obránce a přivedl mužstvo zpět do vlastních řad s velmi cennými informacemi o nepřátelských postaveních,“ píše se v Montgomeryho rozkaze. 

05
Foto: Snímek z říjnového útoku našich jednotek

Hlídky při odlivu

V přístavu v Dunkerque jsou zdymadla, s jejichž pomocí Němci část okolní krajiny především na jihovýchodě města zatopili a proměnili tak ve vodní pevnost. Právě to byl jeden z aspektů obtížného dobývání této oblasti. „Při přílivu zdvihali zdymadla a při odlivu je naopak zavírali,“ vysvětluje účastník obléhání Otakar Riegel. „Použili přesně opačný postup, než k jakému byla zdymadla určena. Podařilo se jim tak zatopit celé území. Terén se absolutně nehodil pro boj s tanky. Často nám v rozbahněné půdě zapadly tak, že jsme nemohli vyprostit nejen je, ale dokonce ani vyprošťovací tank. Když bylo nejhůře, museli jsme zničit závěry kanonů a techniku opustit. Při jedné takovéto nehodě jsem přišel o kamaráda. Společně s dalším vojákem nás měl zajišťovat po dobu, než se podaří obrněnce opravit. Jako stanoviště si vybrali dům stojící poměrně daleko od nás. Když otevřeli dveře, vrhli se na ně ukrytí Němci a postříleli je. Kamaráda jsem odnesl a položil ho na tank. Odvezli jsme ho rovnou na pohřebiště.“

06
Foto: V zatopených oblastech se často bojovalo na člunech

Při odlivu klesá v přístavu hladina o dobrých šest metrů. I naši vojáci ho ale dokázali využívat k útočným akcím. „Jednu kulometnou četu jsem měl umístěnou na pravém úseku praporu přímo u moře,“ vysvětloval Antonín Petrák. „Terén zde byl neschůdný, procházet jím se dalo jen obtížně. Když jsme chtěli v noci proniknout podél pobřeží, museli jsme vystihnout dobu, kdy byl největší odliv a zároveň co nejméně svítil měsíc. Na pobřeží se totiž vytvořil dobře kilometrový pás pláže a my měli několik hodin času na průzkum bojem. Pak ho zase zalil příliv. I tak se ale postupovalo vpřed jen obtížně. Na pobřeží byly protiinvazní zátarasy, které Němci propojili ostnatými dráty a zaminovali. Museli jsme být velmi opatrní.“ 

07
Foto: Zákopy našeho motorizovaného praporu

Naši vojáci se během obléhání stýkali jak s francouzským, tak i s belgickým obyvatelstvem. „Bojové jednotky jsme měli ve Francii a trén společně s velitelskou rotou motopraporu v Belgii. Přitom to byla vzdálenost jen nějaké čtyři kilometry. V té době jsem hodně sportoval, a tak jsem tuto trasu pravidelně běhával,“ vysvětloval Antonín Petrák. „Obyvatelstva v okolí prý moc nežilo, většina lidí byla evakuována. Ti, co zůstali, k nám byli ale velice přátelští. Jak ve Francii, tak i v Belgii nás brali jako osvoboditele. Na nějaké chození za děvčaty ale nebyl v té době čas. Byli jsme na frontě. Po určité době strávené v zákopech jsme ale dostávali dovolenou. Do Paříže, do Marseille, do Anglie. Ti ženatí měli dokonce nárok po čase na návštěvu rodiny, Chodíval jsem na propustku do Belgie. Někdy pátého, šestého května jsme cítili, že se blíží konec války. Navrhl jsem veliteli praporu, že by někteří vojáci mohli za odměnu oslavit kapitulaci, která měla být podepsána během několika hodin, v Bruselu. Ta cesta měla zvláštní atmosféru, když jsme večer přijížděli do Bruselu, panovalo všude přísné zatemnění. Ani auta nesměla svítit. To všechno se ale změnilo během několika hodin.“

08
Foto: Příslušníci štábní roty samostatné obrněné brigády

Němci se poučili

Dne 5. listopadu 1944 vedli českoslovenští vojáci druhý a poslední velký útok sedmiměsíčního obléhání. Vše začalo krátce před desátou hodinou dopolední bombardováním dvanácti letounů Typhoon. O okamžik později vyrazily za podpory několika oddílů britského dělostřelectva ve třech hlavních směrech do útoku roty tankového praporu 2, doplněné dalšími jednotkami brigády. Po několika metrech ale narazili vojáci na doposud nezjištěná minová pole. Ta zabrzdila útok především na středním a jižním směru. „Němci byli na tuto zteč lépe připraveni než v prvním případě. Měli vybudovanou pozorovatelnu, ze které odhalili naše přípravy na ofenzívu,“ vybavoval si po letech Otakar Riegel. Při překonávání minových překážek zahájil nepřítel do našich nahromaděných jednotek intenzivní dělostřeleckou, minometnou a kulometnou palbu. Postup útočníků se tak zastavil daleko před stanoveným cílem. Pouze na severním křídle se vedlo našim vojákům lépe. První tankové rotě se podařilo projít minovým polem. Ztratila zde jen dva tanky. Rychlým útokem obsadila nepřátelské bunkry za osadou La Plaine. Po třech hodinách bojů vydal generál Liška rozkaz, aby se vojáci stáhli do výchozích pozic. Přišli jsme o devět tanků, 26 vojáků padlo, 9 jich bylo nezvěstných a 56 raněných. V noci Němci opět obsadili obranné úseky, zničené během útoku. 

09
Foto: V zákopech...

„Ferdinand Skála psal ještě před útokem narychlo dopis na rozloučenou. Chtěl, pokud by padl, abychom ho předali rodičům. Měl smůlu, byl zabit právě při tomto útoku. Další z našich kluků měl modlitební knížku v náprsní kapse a střepina grantu ho trefila přímo do ní. Kdyby tam nebyla, dostal by to přímo do srdce,“ vybavoval si po letech Ervin Liška, který byl u Dunkerque zařazen v první rotě motopraporu. „Na hřbitově v Adinkerke leží poručík Otakar Caletka, ten jel s tankem před námi a dostal přímý zásah. Můj řidič se sice střelbě vyhnul, ale zato najel na minu. Měl jsem štěstí, byl jsem pouze zraněn,“ líčil své dojmy z tohoto boje Jan Horal.

Vlajky na katedrále

Přesto velení brigády nadále přemýšlelo, jak osvobodit Dunkerque. Vyžádalo by si to ovšem masivní bombardování. Francouzi měli ale zájem na tom, aby se jim přístav vrátil v pokud možno neporušeném stavu. A tak se bojová činnost až do konce války v tomto prostoru omezila na drobnější akce. To ale neznamená, že by zde vládla nějaká velká pohoda. Němci neustále dotírali dílčími protiútoky. 

10
Foto: Příprava na převoz děla

Od 10. do 15. dubna zuřil poslední německý protiútok, ke kterému protivníka přiměl především hlad. Směřoval na naše zásoby, bylo zřejmé, že Němci nemají co jíst. Začal krátce před druhou hodinou ranní. Hlavní útok byl veden na opěrný bod Filature a okolní farmy. Dvě německé roty, útočící bez dělostřelecké podpory velice rychle překonaly obranu a zajaly téměř celou francouzskou rotu, bránící Filature. Také další cíl útoku na farmy Delabaere, Enfants Dekeister a Vermersch, nacházející se jižně od továrny, byl pro Němce úspěšný. Otevřenou obranou postoupili podél kanálu do týlu francouzských jednotek. Třetí směr útoku mířil na farmy severně od továrny. Na třetím směru útoku, vedeném na farmu Codron Gaston se je ale díky houževnatému odporu obránců podařilo dorazit. Německé útočné aktivity pokračovaly až do půli dubna.

11
Foto: Zničený německý tank Tiger

„Velitel určil od naší roty z každé čety po jednom tanku, abychom jeli posílit východní perimetr. Můj kamarád četař Podlesný najel s tankem na minu. Začali hořet. Jeli jsme hned za nimi, takže se nám podařilo poměrně rychle ten oheň uhasit. Podlesný to ale odnesl nejhůře. Měl sedmnáct fraktur na končetinách. Léčil se v kanadské nemocnici. Později ho převezli do Londýna. Když se už po válce vrátil do Prahy, měl o šest centimetrů kratší nohu,“ líčil Otakar Riegel.

Německý velitel Dunkerque admirál Friedrich Frisius se nechtěl vzdát ani v okamžiku, kdy Berlín již dávno padl. Bezpodmínečnou kapitulaci nakonec podepsal 9. května 1945 krátce po deváté hodině ranní. Po celou dobu se ale choval poměrně arogantně. Ihned po podpisu odjel zpět do Dunkerque. Na místě nechal pouze své důstojníky, aby dojednali podrobnosti kapitulace a transport zajatců. Poté dal generál Liška vyvěsit na dunkerqueské katedrále československý a britský prapor.

„Vzpomínám si na to, jak rozhlas odvysílal zprávu, že Němci kapitulovali. Obloha se najednou rozsvítila tisícovkami raket. Všechno to bouchalo. Byla to nádherná benátská noc. Všechny budovy, automobily se po létech zatemnění najednou rozsvítily,“ řekl nám Ervin Liška. „Zajišťovali jsme kapitulaci Němců v Adinkerkerke. Stáli tam proti nám u moře. Postavili jsme tam nákladní auto a Němci přicházeli s puškami a házeli je na korbu. Těžké zbraně jsme dávali na druhou stranu.“ 

Ještě před odjezdem 1. čs. samostatné obrněné brigády do vlasti došlo k jejímu přezbrojení. Tanky Sherman nahradily Challengery. V brzkých ranních hodinách 12. května se poblíž města Arques seřadilo přes dvanáct set kolových a pásových vozidel. Mohutná kolona byla následně rozdělena do devíti proudů. Přesně v pět hodin vyrazil první z nich směrem na Cambari. O šestnáct dní později dorazila brigáda po vlastní ose do Prahy.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue

 Autor: Miroslav Dolina

CENOVÉ BOMBY (872)

Komentáře

Filip

11. 06. 2019

Pro Gandi
Hele, ta jednotka vznikla ve Velké Británii už v roce 1943, tam byla vycvičena i vybavena. Nasazena byla pak v říjnu 1944. A dost silně pochybuji, že by tehdy někdo riskoval a začlenil do ní zajatce z Wermachtu z bojů při invazi.

Gandi

11. 06. 2019

Osobně znám členy této jednotky jsou to bratři babičky z otcovy strany, jeden z nich byl osobně přítomen kapitulaci neměckého velitele a povídal mi jak velice nelibě nesl, žese musí vzdát čechoslovákům. Bratři pochází z tešínska a byli nuceni narukovat za wermacht, nechali se zajmout při invazi v Normandii a pak se přihlasili do vznikající české jednotky. Dodnes žijí.

Monarchista

11. 06. 2019

Pěkný článek o statečných mužích.
Věděli, že konec války se blíží, ale bojovali statečně, patří jim naše poděkování:gun:

Delta

10. 06. 2019

Naši vojáci mluvili česky,ale rukovali do wermachtu a mnohde bojovali proti čechům
Wehrmacht - (1) muži z Hlučínska museli rukovat a bojovat (CT2) obec Kozmice
https://www.youtube.com/watch?v=r1g_K014E5M

David

09. 06. 2019

Ano, měli hlavně Cromwelly, ale i několik Crusaderů, Shermanů Firefly a Stuartů (M5).
Zato Němci v Dunkerque žádné tanky neměli, tak mě trochu mate ten obrázek zničeného Tigera.

BPN

09. 06. 2019

Pokud vím, tak našinci měli Cromwelly, stejně, jako je na té jední fotografii..:anguished:

David

09. 06. 2019

Tak ona se 1. čs. samostatná obrněná brigáda vlastně nehodila na nic jiného, než na poziční boj v jednom úseku. Pro její nekompletnost a minimální možnost doplňování případných ztrát ji Britové nechtěli nasadit na hlavní frontu. Stejné problémy měli s polskou pozemní jednostkou a v případě Čechů nechtěli stejnou situaci opakovat. V daném úseku postupující fronty navíc operovali hlavně Američané, ani těm se 1.ČSOB nehodila, byla vybavená Brity, takže výstroj i výzbroj nebyla kompatibilní a zásobování brigády by tak bylo značně problematické.
Úkolem vlastně nebylo Dunkerque dobýt, ale zabránit Němcům, aby se dostali ven a v týlu spojenců dělali neplechu.
Když už je zmíněna výměna tanků Sherman za Challengery, bylo by dobré uvést, že se jednalo o Sherman Firefly, britskou, přezbrojenou verzi M4 Sherman a že se Challengery už nedostaly do bojů, takže výměna byla vlastně k ničemu.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací