Erich von Manstein patřil mezi nejvýznamnější stratégy a vojevůdce druhé světové války. Přesto se jeho názorové rozpory s Hitlerem na operativní velení na východě staly nepřekonatelnými a Manstein byl pro svou kritiku velení Wehrmachtu zbaven v březnu 1944 své velitelské funkce.

Foto:Generálmajor Erich von Manstein v roce 1938, kdy velel 18. pěší divizi

Erich von Lewinski se narodil 24. listopadu 1887 v Berlíně jako nejmladší, desáté dítě, pozdějšího generála dělostřelec¬tva a velícího generála 6. armádního sboru Eduarda von Lewinskiho a Heleny rozené von Sperling. Byl pokřtěn jako Fritz Erich Georg Eduard von Lewinski. Protože jeho strýc gen. Georg von Manstein a jeho manželka Hedwiga, sestra Heleny, nemohli mít děti, Ericha adoptovali a po nich přijal také nové příjmení. Rodiny z otcovy i z matčiny strany patřily mezi staré pruské šlechtické rody s dlouhou vojenskou tradicí.

Erich v letech 1894–1899 byl žákem katolického lycea ve Štrasburku, poté studoval na kadetních školách v Plönu a Lichterfeldu. Po jejich ukončení nastoupil v březnu 1906 k 3. gardovému pěšímu pluku. V roce 1907 byl povýšen na poručíka a v roce 1913 zahájil studium na Pruské válečné akademii v Berlíně. Protože v následujícím roce vypukla 1. světová válka, stihl dokončit pouze první ročník a stejně jako ostatní studenti se musel hlásit do aktivní služby.

Foto: Erich von Manstein, když v roce 1902 končil kadetní školu v Plönu

První světová válka

V hodnosti nadporučíka nejdříve sloužil jako pobočník u 2. gardového záložního pluku. V srpnu 1914 se účastnil dobytí belgické pevnosti Namur. Následně byl převelen do Východního Pruska k 8. armádě, které velel generál (od listopadu polní maršál) Paul von Hindenburg, jeho strýc z matčiny strany. Zde se účastnil první bitvy u Mazurských jezer. Následně jeho jednotka byla převedena do podřízenosti 9. armády, která postupovala z Horního Slezska k Varšavě. Avšak po ruském protiútoku se 9. armáda musela stáhnout a při jednom z ústupových bojů byl von Manstein 16. listopadu 1914 těžce zraněn. Léčba trvala půl roku.

V červnu 1915 nastoupil do štábu 10. armády bojující proti Rusku, posléze v Černé Hoře a Albánii. V červenci 1915 byl povýšen na kapitána. Na začátku roku 1916 byl převelen na západní frontu, kde zuřily bitvy u Verdunu a na Sommě. Na východ se vrátil v říjnu 1917 jako náčelník štábu 4. jezdecké divize v Rize. Po vystoupení Ruska z války v březnu 1918 byl von Manstein opět převelen na západní frontu ke 213. pěší divizi rozmístěné poblíž Remeše. Zde jej zastihlo i vyhlášení příměří 11. listopadu 1918.

Foto: Kapitán Erich von Manstein na konci roku 1915, kdy sloužil u 10. armády

Meziválečné období

Po válce byl přijat do nově vytvořeného Reichswehru. Střídavě působil ve štábních a velitelských funkcích, např. velel rotě 5. pěšího pluku. Zároveň byl postupně povyšován: v únoru 1928 na majora a v dubnu 1931 na podplukovníka.
V červnu 1920 se Erich von Manstein oženil s Juttou Sibyllou von Loesch (1900–1966). Měli spolu tři děti: Giselu (1921–2013), Gera (1922–1942, padl na východní frontě) a Rüdigera (*1929).

Rychlejší obrátky nabrala jeho vojenská kariéra po nástupu Hitlera, který se již dále nemínil řídit omezeními danými Versailleskou mírovou smlouvou. V říjnu 1933 byl von Manstein povýšen na plukovníka a v únoru 1934 jmenován náčelníkem štábu Vojenského okruhu III Berlín a v červenci 1935 náčelníkem operačního oddělení generálního štábu pozemního vojska, kde se podílel na vytváření válečných plánů proti Francii. V říjnu 1936 byl povýšen na generálmajora a jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu gen. pěch. Ludwiga Becka. V únoru 1938 v souvislosti s propuštěním genplk. von Fritsche byl von Manstein povýšen na generálporučíka a přeložen na post velitele 18. divize v Lehnici (Liegnitz). S ní se v říjnu 1938 účastnil obsazení Sudet.

Foto: Vojáci 18. pěší divize obsazují Rokytnici v Orlických horách, říjen 1938

Druhá světová válka

Mansteinovy druhoválečné osudy jsou i díky jeho memoárům poměrně dobře známy, proto zde uvedeme jen nejdůležitější události. V předvečer napadení Polska, 18. srpna 1939, byl von Manstein jmenován náčelníkem štábu Skupiny armád Jih, které velel genplk. Gerd von Rundstedt. Po porážce Polska se podílel na přípravě tažení proti Francii (Fall Gelb). Navrhoval výrazné změny, které se jeho nadřízeným nelíbily, ale po intervenci Adolfa Hitlera byly do plánu zapracovány. Během západního tažení velel XXXVIII. armádnímu sboru v rámci 4. armády.

V rámci příprav na tažení proti Sovětskému svazu byl 15. března 1941 jmenován velitelem LVI. tankového sboru. Po 22. červnu jeho sbor rychle postupoval z Vý¬chodního Pruska přes Dvinsk až k Ilmeňskému jezeru. V září 1941 převzal velení 11. armády, jejímž úkolem bylo dobýt Krym. Většinu Krymu se mu podařilo dobýt rychle, avšak přístav Sevastopol se bránil až do července 1942. Současně 1. července jej Adolf Hitler povýšil na polního maršála.

V srpnu 1942 byl i s částmi 11. armády převelen na frontu k Leningradu s úkolem obležené město dobýt. To se mu pro nedostatek německých sil a sovětské snahy o prolomení blokády nepodařilo. Na konci roku 1942, po obklíčení Paulusovy 6. armády u Stalingradu, byl jmenován velitelem Skupiny armád Don, následně přejmenované na Skupinu armád Jih. Jeho prvním úkolem bylo zastavení ofenzivy Rudé armády a vyproštění 6. armády. Tohoto cíle nedosáhl a obklíčení němečtí vojáci u Stalingradu se museli vzdát. Avšak podařilo se mu stabilizovat jižní část fronty a zabránit obklíčení jednoho milionu německých vojáků na Kavkazu a Kubáni. Na začátku roku 1943 řídil ústup německých jednotek před pokračující sovětskou ofenzívou. V únoru a březnu 1943 se mu podařilo ve třetí bitvě o Charkov porazit sovětské jednotky a zatlačit je na úroveň měst Orel, Bělgorod, Izjum a řeky Mius.

Foto: Erich von Manstein při rozboru bojové situace s velitelem 8. tankové divize genmjr. Erichem Brandenbergerem, léto 1941

Během pro Němce neúspěšné bitvy u Kursku velel Skupině armád Jih a následně vedl tvrdé obranné boje při ústupu za řeku Dněpr a na západní Ukrajině. V této době docházelo ke stále vyhrocenějším sporům s Hitlerem ohledně jeho rozkazů držet pozice za každou cenu. Nakonec jej Hitler 30. března 1944 zbavil velení skupiny armád.
Do konce války již nebyl povolán do služby. Provázely jej zdravotní problémy s pravým okem, které si musel nechat operovat. V nemocnici v Heiligenhafenu jej také zajali britští vojáci a 26. srpna 1945 poslali do zajateckého tábora u Lüneburgu.

Foto: Erich von Manstein obhlíží trosky Sevastopolu

Po válce

V říjnu 1945 byl von Manstein převezen do Norimberku, kde 20. listopadu začal proces s hlavními válečnými zločinci. V srpnu 1946 vypovídal jako svědek obhajoby ve prospěch příslušníků německého generálního štábu a OKW.
Na sovětský nátlak se v červenci 1948 britská vláda rozhodla, že budou trestně stíháni také někteří němečtí vyšší důstojníci, kteří se nacházeli v zajetí. Proces s von Mansteinem se konal od 23. srpna do 19. prosince 1949. Čelil 17 obviněním z válečných zločinů a špatného zacházení s civilním obyvatelstvem. Uznán vinným byl v devíti z nich a následně byl odsouzen na 18 let. Částečně ze zdravotních důvodů a také na naléhání osobností, jako např.: Winstona Churchilla, Konrada Adenauera a Basila H. Liddel Harta, byl propuštěn již 7. května 1953. 
Po propuštění se jako odborník zapojil do rozprav ohledně vytváření a fungování Bundeswehru. S manželkou se několikrát stěhovali, bydleli v Essenu, Bonnu, a nakonec se usadili v Mnichově. Erich von Manstein zemřel 10. června 1973 v bavorském Ickingu na mozkovou mrtvici.
Martin Čížek

Podrobněji o Mansteinově službě za 2. světové války se z jeho vlastního pohledu čtenáři více dozví z knihy Ztracená vítězství, která v říjnu 2017 vyšla v nakladatelství Naše vojsko. Toto srozumitelné a poutavé svědectví o válečných událostech a utrpení německých vojáků patří mezi nejpozoruhodnější práce z dějin druhé světové války.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue