EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Boris Skosyrev: Poněkud záhadné osudy krále Andorry

 29. 12. 2020      kategorie: Vojenská historie      0 bez komentáře
Přidat na Seznam.cz

V Andoře, údolním státečku v Pyrenejích, nacházejícím se prakticky pod vrchní svrchovaností Francie a biskupů ze španělského (katalánského) Seo de Urgel, byl rok 1933 spojen s určitým politickým neklidem, který byl řešen za asistence francouzského četnictva v zemi. Ke sklonku toho roku obdržel andorské občanství Boris Skosyrev, příslušník početné ruské „bílé“ emigrace v zahraničí a muž poněkud sporné identity. Ten v květnu 1934 předložil místním autoritám plán reforem, spojený s vlastním požadavkem na trůn při vytvoření andorské monarchie (aniž by idea takové monarchie zrovna v této době byla tak ojedinělá). Reakcí na to byl příkaz andorských, byť mimo Andorru sídlících zástupců obou suverénů (vegueres), tj. Francouzské republiky a urgelského biskupa, požadující Skosyrevovo vyhoštění.

boris_01
Foto: Boris Michajlovič Skosyrev jako král Boris I. Andorský, pracující v červenci 1934 na ústavě. Samozvaný, byť velkou částí andorské reprezentace a veřejnosti přijatý, panovník byl při svém plánu reforem v tehdy několikatisícové horské a venkovské zemi zjevně inspirován příkladem jiného evropského mikrostátu – Monackého knížectví. | Wikimedia Commons

Skosyrev, jenž byl ostatně po předchozím pobytu na Mallorce vyhoštěn i ze Španělska, se však v Andoře znovu objevil nedlouho poté. Aby svým nárokům dodal legitimity, spojil se zatím s Jeanem d´Orléans, vévodou de Guise, pravnukem někdejšího francouzského „občanského“ krále Ludvíka Filipa z let 1830-48, kterého část francouzské monarchistické scény uznávala za pretendenta na francouzský trůn, a který byl Skosyrevem považován za dědice hrabat z Foix. Ta společně s biskupy ze Seo de Urgel vykonávala suverenitu nad Andorrou už od roku 1278; a až s Jindřichem IV. Navarrským na přelomu 16. a 17.století přešla práva hrabat z Foix a Béarnu na francouzské krále a odtud zase později na Francouzskou republiku a její presidenty.

Skosyrev tedy zjevně hodlal vystupovat i jako regent tohoto „francouzského krále“, když se sám, se značnou místní podporou, 6.července 1934 prohlásil králem Andorry jako Boris I. V následujících dnech byl tento akt schválen, s výjimkou jediného hlasu, 24-člennou Generální radou údolí (Conseil Général des Vallées), a Boris I. se pustil do legislativní činnosti, k níž patřila i nová ústava. V rámci jeho projektu politicko-ekonomických reforem se měla Andorra změnit v liberální režim, v zemi daňových úlev, přitažlivou pro zahraniční kapitál...

boris_02
Foto: Existuje přesvědčení, že Skosyrev chtěl v Andoře etablovat vládu ruské dynastie, která by nabízela širší možnosti rovněž ruské protibolševicky a monarchisticky orientované emigraci. Na obrázku znak „bílých“ ruských dobrovolníků, bojujících za španělské občanské války let 1936-39 na straně nakonec vítězných nacionalistů. Patrně jen za výsledek souhry jiných okolností můžeme považovat fakt, že sám Skosyrev (kterého fakticky Španělská republika, jakkoliv tehdy zrovna pod vládou pravice v Madridu, zbavila jeho nabyté moci v Andoře) se ve Francii ocitl mezi internovanými  cizinci společně s poraženými v tomto španělském konfliktu. | Wikimedia Commons

Vlastně státní převrat v Andoře vyvolal záhy problém zejména ve vztahu s tehdejším biskupem z nedalekého Seo de Urgel, Justinem Guitartem y Vilardebóem, jemuž se mj. příčila myšlenka zřízení kasin v zemi. 12.července tak Boris I. z pozice andorského panovníka vyhlásil biskupovi válku (a o několik dní později měl veřejně prohlásit, že za ním stojí 500 dobrovolníků ve Španělsku a ve Francii). Mezitím, příkaz biskupa Justina Guitarta i francouzského presidenta Alberta Lebruna rozhodl o Borisově sesazení. Do Andorry, nedisponující jakoukoliv organizovanou vojenskou silou, vstoupil oddíl španělské Civilní gardy (Guardia Civil). Po necelých dvou týdnech své reálné moci, 20.července, byl andorský monarcha zadržen příslušníky této španělské, resp. katalánské četnické složky („katalánské“ můžeme zdůraznit vzhledem k autonomii, které tehdy, v době 2.Španělské republiky, Katalánsko dosáhlo, a možná i vzhledem k tendencím, aby právě ve věci patronátu nad Andorrou byl urgelský episkopát nahrazen autonomní barcelonskou Generalitat). Byl převezen do Barcelony a následně do Madridu. V listopadu 1934, po jisté době věznění, jej španělské úřady vypověděly do Portugalska.

Toto dobrodružství představuje však jen součást složité životní dráhy muže, o níž informace mohou v některých bodech budit určité pochybnosti. Boris Michajlovič Skosyrev se narodil 12.ledna 1896 v litevském Vilniusu, v té době součásti ruského impéria, v rodině náležející k provinční šlechtě ruského (nebo běloruského) původu. Sám se později tituloval jako „baron“. Za pozornost může stát i skutečnost, že v období mezi světovými válkami, navzdory existenci samostatného litevského státu, vytvářel Vilnius součást Polska – a také tisk v roce 1934 o Skosyrevovi, nejpůvodněji nejspíš tíhnoucím ideově k padlému ruskému carismu, mohl referovat jako o mj. „38-letém Polákovi“.

boris_03
Foto: Konec roku 1942. Urgelský biskup Ramón Iglesias y Navarri, nástupce nyní už zesnulého Justina Guitarta y Vilardebóa, v Andoře jako jeden z jejích vrchních suverénů. Doba se od roku 1934 dost změnila. Zatímco ve Španělsku vládne pevnou rukou generál Franco, druhým vrchním suverénem Andorry je maršál Pétain, Francouzi uznávaný hrdina z 1.světové války, jemuž však situace od roku 1940 přisoudila změnit se v německého vazala. Německá vojenská okupace území tzv. Francouzského státu zase vytváří předpoklad, aby se někdejší andorský monarcha ocitl ve službách nacistického Německa. | Wikimedia Commons

Je prokázáno, že v letech 1.světové války, kdy dosáhl vojenské hodnosti kapitána, sloužil Skosyrev v ruské carské armádě, a že byl přidělen k pancéřové eskadře britské Královské námořně vzdušné služby (Royal Navy Air Service), jejíž obrněná vozidla byla pod velením Olivera Locker-Lampsona vyslána na pomoc Rusům v boji s Německem. V období po bolševické revoluci v Rusku z roku 1917 a počínající ruské občanské války se v Londýně ocitl v těsném kontaktu s japonskou vojenskou misí.

V Británii byl ovšem v roce 1919 také poprvé zadržen pro šekový podvod; a jako „mezinárodní podvodník“ byl v roce 1924 evidován zpravodajskou službou Nizozemí, jehož občanství během svého pohybu po západní Evropě získal (a i jako král Andorry si falešně přivlastňoval titul „hrabě z Oranje“, náležející výhradně příslušníkům nizozemské královské rodiny). Jeho vojenská minulost se ukázala jako rozhodující, když se v roce 1924, asi ve snaze vylepšit svou celkovou stávající situaci, obrátil na Locker-Lampsona, mj. konzervativního poslance britského parlamentu, o potvrzení o své službě dohodovým Spojencům během světové války. Okolo roku 1932 stál v čele obchodní společnosti s uváděným sídlem v kolumbijské Santa Martě (a sám Skosyrev, známý perfektní znalostí několika cizích jazyků, což mu zjevně přišlo vhod ve vojenských službách za obou světových válek, tvrdil, že právě v Kolumbii se naučil výborné španělštině).

Nikoliv tak zcela vyjasněné jsou Skosyrevovy osudy i po roce 1934. Každopádně, po dočasném pobytu v Portugalsku, anebo pohybu mezi Lisabonem, jihoportugalským Olhãem, Tangerem a Gibraltarem, mu bylo koncem 30.let povoleno usadit se ve Francii, kde ostatně žila jeho zákonitá francouzská manželka (nikoliv jediná rozhodující ženská partnerka v těchto letech, a zde lze upozornit i na jistý finanční vliv Američanky Florence Marmon, rozvedené manželky vlastníka automobilové společnosti z Indianapolis, na andorskou akci z roku 1934). Zakrátko byl z Francie zase vypovězen, ale, pro absenci vlastního pasu, držen v internačním táboře Rieucros a poté, od října 1939, v táboře Le Vernet ve francouzských Pyrenejích – ve společnosti španělských republikánů, uprchlých po porážce v občanské válce ve Španělsku, italských antifašistů, příp. osob ze střední Evropy, jež emigrovaly v důsledku politiky a expanze nacistického Německa. V táboře Le Vernet jako internačním zařízení pro „nežádoucí cizince“ zůstal i po válečné porážce Francie a vytvoření Německu fakticky podřízeného režimu, tzv. vichistické Francie, v jejích jihovýchodních částech roku 1940.

boris_04
Foto: Fotografie B. Skosyreva v uniformě německého Wehrmachtu. V německém Boppardu, kde měl nakonec prožít ještě dlouhý zbytek života, se Skosyrev poprvé usadil už krátce po skončení války. I když ruský historik A. Kaffka, pátrající po jeho osudech v archívech v různých zemích, označil v roce 2008 za neověřený pozdější Skosyrevův pobyt v sovětském zajetí (a který mohl být nicméně pro ruského porevolučního emigranta, podílejícího se v německých řadách na válce proti SSSR, příznačný), resp. vyjádřil pochybnosti, že by mu pak byl dovolen návrat do Západního Německa, rozhodně se nepotvrdily postupně se objevující dobové zprávy o smrti bývalého andorského krále ve francouzské internaci, na bojišti 2.světové války či právě v sovětském Gulagu. | Wikimedia Commons

Teprve německá okupace území vichistické Francie v listopadu 1942 vytvořila podmínky pro Skosyrevovo propuštění – a jeho službu ve funkci „zvláštního důstojníka“ v řadách německého Wehrmachtu na východní, sovětské frontě. K období po skončení 2.světové války od roku 1945 je zmiňováno jeho postupné trojí zadržení jednotkami vítězných Spojenců. Nejprve byl krátce zadržen Američany. V prosinci 1946 měl být zadržen Francouzi, a i když i toto zatčení bylo krátkodobé, je připomínáno špatné zacházení s ním v Koblenci (součásti francouzské okupační zóny v německém Porýní) jako s kolaborantem s nacisty. Nakonec, v roce 1948, když se z neznámých důvodů ocitl v durynském Eisenachu, spadajícím do sovětské okupační zóny v Německu, padl do sovětských rukou. Odsouzen na 25 let nucených prací, byl uvězněn v jednom ze sibiřských táborů stalinského Gulagu. Odtud byl propuštěn, společně se zbývajícími německými válečnými zajatci v Sovětském svazu, v roce 1956.

Tehdy se trvale usadil ve městě Boppard v západoněmecké spolkové zemi Porýní-Falc. Zatímco v Portugalsku v roce 1958 zveřejnil Skosyrevovy dopisy, věnující se jeho osudům od 2.světové války, jeho přítel dr. Francisco Fernando Lopes, Skosyrev pak v Boppardu žil ještě po více než tři dekády. Tam také 27.února 1989 již 93-letý Boris Michajlovič zemřel. Fakt, že na jeho náhrobek byl jako letopočet narození uveden rok 1900 (a nikoliv již 1896), vlastně jen může odrážet obecnější nejasnosti ze života muže, kolem něhož se vytvořila řada skutečných fám, aniž by byly blížeji známy mnohé skutečnosti, a který ve 20.století poměrně výrazně zasáhl do dějin jednoho z nejmenších evropských států.

CENOVÉ BOMBY (388)

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací