Boje často rozhodovaly silné svazky těžké obrněné techniky. Právě na boj proti tankům se upírala téměř veškerá pozornost a to včetně letadel. Obrana obrněných svazků proti útokům ze vzduchu však byla náročná, bylo tak potřeba vytvořit efektivní samohybný prostředek, který by držel krok s mechanizovanými jednotkami a poskytoval jim účinnou ochranu před nepřátelskými letadly.

Němci začali se stavbou samohybných protiletadlových prostředků v podstatě od začátku války. Prvním vozidlem, který byl použit, byl polopás Sd.Kfz.10/4, na jehož korbě byl instalován jednohlavňový 20mm kanón Flak 30. Jednalo se o rychlé a levné řešení, díky čemuž vzniklo zhruba 1 500 vozidel. Mobilita polopásů však byla v terénu omezena a průchodivost byla nižší než u tanků, které měla tato vozidla chránit. Rozhodnutí montování protiletadlových děl na obyčené nákladní vozy se také ukázalo jako velice špatný nápad. Vozidla totiž mohla jezdit jen po zpevněných cestách a velké ztráty v severní Africe na konci roku 1941 a počátkem roku 1942 nakonec donutily Němce k přehodnocení celého konceptu.

Foto: Sd.Kfz.10/4 byl pionýrem německých samohybných prostředků. Na fotografii projíždí francouzskou vesnicí Gourgançon v květnu 1940 |  Bundesarchiv / Wikimedia Commons / Public domain

Práce na prvním samohybném prostředku na tankovém podvozku začaly v květnu 1941, kdy firmy Alkett a Daimler-Benz spolupracovaly na vývoji jednoduchého samohybného prostředku na podvozku tančíku Pz.Kpfw.I Ausf.A. Nepřestavoval se však samotný tančík, ale muniční vozidlo na něm založené. Byla odstraněna věž a místo ní instalována platforma a na ní 20mm dělo Flak 38 se štítem.

Řešení se ukázalo jako špatné, jelikož podvozek byl velmi přetížený. Platforma s dělem byla výrazně těžší, než předchozí věžička. Posádka také vzrostla z původních dvou mužů na pět (řidič, střelec, velitel a dva nabíječi). Malá korba navíc nedovolila vést dostatek munice, a tak byl za tančík umístěn jednonápravový vozík s municí. Vozidlo bylo pojmenováno 2 cm Flak 38 auf Sfl Pz.Kpfw. I Ausf. A, ale je známější spíše pod svým neoficiálním názvem: Flakpanzer I. Vozidlo nebylo příliš povedené, proto bylo vyrobeno pouze 24 kusů, což stačilo na vybavení jen jedné jednotky - 614. motorizovaného protiletadlového praporu, který bojoval na východní frontě. Poslední z Flakpanzerů I byl zničen v zimě roku 1942 u Stalingradu.

Foto: Flakpanzery I na východní frontě. Celkem bylo vyrobeno pouhých 24 kusů. | Wikimedia Commons / Public domain

Wehrmacht si pak několik měsíců musel vystačit pouze s polopásovými protiletadlovými vozidly. V květnu 1943 v rámci návrhu supertanku Maus se řešilo umístění 37mm námořního protiletadlového kanónu, z čehož nebylo velení moc nadšené. Vyvstala však díky tomu diskuse o novém protiletadlovém vozidle na tankovém podvozku, které by krylo nejen Maus, ale i jiné tanky. V září 1943 tak Hitler souhlasil s vývojem dočasného řešení v podobě tanku s 20mm protiletadlovým dělem. 

Jako podvozek posloužil Pz.Kpfw.38(t) Ausf.L. Jednalo se o upravený podvozek původně československého tanku LT vz.38, který byl použit pro samohybné dělostřelectvo Grille a stíhač tanků Marder III ausf. M. 15. října 1943 Hitler osobně nařídil továrně BMM (předválečná ČKD) v Praze postavit 150 protiletadlových vozidel na zmíněném podvozku. Vozidlo pak bylo pojmenováno 2 cm Flak 38 auf (Sf) Pz.Kpfw. 38(t) Ausf. M (Sd.Kfz. 140), neoficiálně Flakpanzer 38(t).

Konstrukce byla jednoduchá, avšak složitější než u předchozího vozidla Flakpanzer I. 20mm dělo Flak 38 AA bylo instalováno v šestihranné kasematě bez střechy v zadní části vozidla. Pracovní prostor posádky měl sklopné pancéřové bočnice, což dávalo posádce mnohem lepší ochranu než Flakpanzer I, zároveň tak vozidlo mohlo vést pohodlně palbu i na pozemní cíle. Posádku tvořili čtyři vojáci (velitel, střelec, nabíječ a řidič). Odměr tvořil plných 360 stupňů, náměr byl 90 stupňů a deprese kanónu dosahovala -5 stupňů. Díky hlavni délky 65 ráží mohl kanón zasahovat vzdušné cíle až na vzdálenost 2 200 metrů. Teoretická rychlost palby byla 450 ran za minutu, v praxi však bylo dosažitelných zhruba 120 ran za minutu. Vozidlo s sebou vezlo celkem 1 040 nábojů v 52 zásobnících, 36 zásobníků s náboji 2 cm Br.Spgr. (tříštivotrhavé) a 16 s náboji 2 cm Pzgr (protipancéřové). Každý zásobník měl kapacitu 20 nábojů. 

Foto: Z továrny vyjížděly stroje s nátěrem barvy dunkelgelb, finální kamufláž si pak aplikovaly samotné posádky. | Wikimedia Commons / Public domain

Byť bylo vozidlo po všech stránkách výrazně lepší než jeho předchůdce, stále nedosahoval potřebných kvalit. 20mm protiletadlové dělo bylo v roce 1943 již silně nedostatečné, což nakonec zapříčinilo konec výroby ještě před koncem první série. Nakonec bylo z celkově 150 objednaných vozidel vyrobených jen 141 kusů, 9 zbylých podvozků bylo použito ke stavbě děla Grille. Flakpanzer 38 (t) se dostal do výzbroje Wehrmachtu i Waffen-SS. Stroje byly soustřeďovány do protiletadlových čet Panzer-Flugabwehr-Zug, které čítaly 12 strojů ve třech skupinách po čtyřech kusech.

Formování protiletadlových čet začalo koncem ledna 1944. Jako první je obdržely 2. a 21. tanková divize, 130. cvičná tanková divize a tři divize W-SS (9. Hohenstaufen, 10. Frundsberg a 12. Hitlerjugend). V květnu 1944 byly protiletadlové čety z 9. a 10. divize W-SS převeleny k 1. a 2. divizi SS (Leibstandarte SS Adolf Hitler a Das Reich). 17. divize tankových granátníků SS „Götz von Berlichingen“ bojující v Normandii v červnu 1944 měla také plnou sestavu Flakpanzer 38(t). V záři 1944 obdržela divize dalších 8 kusů převedených z divize Frundsberg.

Všechny výše uvedené divize bojovaly ve Francii. Flakpanzer 38 (t) se však podíval i do Itálie, kam bylo posláno 36 strojů, kde sloužily u 26. tankové divize a 29. a 30. divize tankových granátníků. Na východní frontu se podívalo pouze 8 kusů, které sloužily na velitelství 2. tankového praporu v rámci divize Herman Göring, která byla dislokována v Polsku v červenci 1944. 6 strojů bylo uloženo v rezervě a následně byly v lednu 1945 vydány pro potřeby Hitlerovy stráže Führer-Begleit-Brigade.

Foto: Američtí vojáci hrají karty před zničeným Flakpanzerem 38 (t) nedaleko města La Ferté-Macé, Normandie, 1944 | Wikimedia Commons / Public domain

Protiletadlové čety utrpěly těžké ztráty nejen ze vzduchu, ale i od pozemních jednotek. Během léta 1944 bylo ztracených 12 kusů. Počet ztracených vozidel pak narostl na podzim, kdy bylo zničeno celkem 84 vozidel (téměř všechna vozidla odeslána do Francie byla zničena). Do prosince 1944 zůstalo na západní frontě pouhých 9 Flakpanzerů 38(t): tři ve 2. praporu 3. tankového pluku SS a šest v 17. tankovém praporu SS (divize Götz von Berlichingen). V Itálii byla situace o něco lepší: k 15. březnu 1945 bylo funkčních 21 Flakpanzerů 38(t). 

Navzdory slabému pancéřování se stroj těšil u obsluhy velké oblibě a vysloužil si pověst houževnatého bojovníka. Flakpanzer 38 (t) dokázal sestřelit několik stovek letadel, přičemž největších úspěchů dosáhl v červnu až srpnu 1944 ve Francii, kde ničil hlavně americká letadla. Podzim 1944 však byl pro stroje tragický, jelikož se na ně zaměřila pozornost západních spojenců, kteří je nemilosrdně ničili. 

Foto: Boční pohledy na Flakpanzer 38 (t) | Wikimedia Commons / Public domain

Flakpanzer 38(t) byl podle očekávání přechodným krokem a pouze dočasným řešením. Brzy byl překonán novými stroji Möbelwagen, Wirbelwind a Ostwind postavenými na podvozku tanku Panzer IV.

Zdroj: Warspot, Ivo Pejčoch: Protiletadlová obrněná vozidla (ISBN 978-80-7573-017-6)