Uprostřed všeobecného zbrojení velkých světových námořnictev se Francie nehodlala držet stranou a naopak byla připravena pustit se do stavby mohutných bitevních lodí. Výsledkem těchto ambicí byly válečné kolosy třídy Richelieu, symboly francouzské námořní pýchy a technologických ambicí, které se ukázaly jako příliš odvážné.

Foto: Bitevní loď Jean Bart v Suezském kanále v roce 1956 | Herbert Behrens / CC0

Psali jsme:Motory Rolls-Royce F130 pro modernizaci bombardérů B-52H

Lodě zrozené z obav

Ve 30. letech sledovala francouzská admiralita s rostoucím znepokojením modernizaci italského námořnictva. Hrozbou se staly zejména rychlé bitevní lodě třídy Littorio, stavěné v loděnicích v La Spezii. Francie proto odpověděla vlastním ambiciózním projektem – třída Richelieu měla spojit sílu, rychlost a odolnost v jednom elegantním trupu.

Objednány byly původně čtyři jednotky, z nichž dvě – Richelieu a Jean Bart – byly spuštěny na vodu ještě před vypuknutím války. Každá měla výtlak přes 35 000 tun, dosahovala rychlosti až 32 uzlů a hlavní výzbroj tvořilo osm 380mm děl. Právě jejich uspořádání dělalo z těchto lodí výjimečnou konstrukci, ovšem podle mnohých nebylo příliš vhodné pro moderní bitevní lodě.

Dvě věže, osm děl – všechno na přídi

Na rozdíl od většiny tehdejších bitevních lodí, které rozkládaly hlavní dělostřeleckou výzbroj mezi příď a záď, zvolili Francouzi radikální řešení. Obě čtyřhlavňové věže byly umístěny v přední části trupu, těsně za sebou, což bylo v té době výjimečné a na první pohled i trochu nelogické. Francouzští konstruktéři ale měli jasný důvod.

Takto uspořádaná výzbroj umožnila výrazně zefektivnit pancéřovou ochranu, protože bylo možné koncentrovat těžké pancéřování do kratšího úseku trupu a nechránit rozsáhlé oblasti zádi. Vnitřní uspořádání lodi se tím také zjednodušilo – muniční sklady a výtahy mohly být soustředěny do jednoho kompaktního prostoru a zároveň se snížila šance, že loď utrpí kritické poškození více věží najednou při zásahu jiných částí trupu. V přímém útoku navíc mohla loď vystřelit všech osm děl najednou směrem vpřed, což z ní dělalo mimořádně silného protivníka při čelním střetu.

Psali jsme:Wargame: Česko aneb jak by naše země obstála ve válečné hrozbě?

Psali jsme:Sellier & Bellot slaví 200 let: rekordní výsledky a zlatá střela jako symbol výročí

Psali jsme:Jaké přínosy a náklady má pro Česko pomoc a podpora vůči Ukrajině?

Na druhou stranu bylo podobné avantgardní řešení také velmi rizikové. Loď především ztrácela možnost efektivně vést palbu vzad, což ji mohlo omezit při manévrování nebo v případě ústupu. Zároveň znamenalo, že případné poškození přídě mohl i jeden zásah vyřadit celou hlavní výzbroj najednou. Konečně, takto koncentrovaná síla přinášela i určitou taktickou nepružnost, která byla méně univerzální než tradiční rozložení děl do věží na přídi a zádi. Z dnešního pohledu se řešení, které zvolili Francouzi nejeví jako příliš vhodné a představovalo spíše Achillovu patu celého pozoruhodného plavidla.

Je potřeba uvést, že Francouzi tuto koncepci prosazovali dlouhodobě a Richelieu nebyl první lodí, na které byla použita. Již předchozí třída bitevních lodí Dunkerque vycházela ze stejného konceptu. Francouzská admiralita ve své námořní doktríně spoléhala na to, že její lodě povedou boj na větší vzdálenost a budou útočit rychle z výhodné pozice, ne na to, že se budou otáčet k nepříteli zády nebo vést vleklou dělostřeleckou přestřelku na několik cílů na různých stranách.

Obránce Dakaru

Co se týče operačního nasazení, mělo v případě Richelieua hořkou příchuť boje proti spojencům. Když v červnu 1940 padla Francie, Richelieu se nacházel v přístavu Brest. Aby nepadla do rukou Němcům, uprchla loď do francouzské kolonie v Dakaru. Tam se stala symbolem Vichistické Francie plně podřízené Hitlerově vůli. V září 1940 se pokusili Britové a Svobodní Francouzi o převzetí Dakaru – v čele útočících sil stála letadlová loď Ark Royal, bitevní loď Barham a řada křižníků. Proti nim stál Richelieu, který navzdory technickým problémům kladl tvrdý odpor a přinutil Spojence stáhnout se. Tato událost navíc hluboce narušila vztahy mezi bývalými spojenci.

Teprve po roce 1942, kdy se situace v Africe změnila po operaci Torch, přešel Richelieu na stranu Svobodné Francie a byl odvezen do USA k modernizaci. Do války znovu zasáhl až v roce 1944 v Indickém oceánu, kde podporoval spojenecké operace proti Japoncům.

Třída Richelieu představovala vrchol francouzského válečného loďstva – elegantní design, silnou výzbroj, výkonné stroje. Přesto jako by tyto lodě přišly o dekádu později, než bylo potřeba a v moderním válečném konfliktu, kde dominovala vzdušná převaha, působily již poněkud neohrabaně a zranitelně.

Zdroj: PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4.