Navzdory svému poněkud zvláštnímu původu byl Grumman F4F Wildcat jedním z nejcennějších stíhacích letounů v arzenálu USA za druhé světové války.

Historie konstrukce letounu Wildcat začínala v podobě dvouplošníku, což není divu, protože ty byly v provozu po celou dobu mezi oběma světovými válkami a s některými, jako byly Italské Fiaty Falco nebo britské Gloster Meteory i velmoci do druhé světové války vstupovaly. V roce 1936 byl ale Wildcat již přepracován na jednoplošník, přičemž si ovšem zachoval mnoho prvků předchozí konstrukce. To mu dalo jeho charakteristický vzhled.

Foto: Grummany F4F-4 Wildcat na Hendersonově letišti v roce 1942 | U.S. Navy

Dalším vizuálně výrazným rysem Wildcatu byl jeho nýtovaný trup. To mu dodávalo průmyslový vzhled, který byl v rozporu s plátnem potaženými letadly z první světové války. Svařované nebo zploštělé nýty se začaly používat, aby byla letadla 30. a 40. let odolnější a aerodynamičtější.

Wildcat byl navržen a objednán jako stíhací letoun pro letadlové lodě. Relativně nové a stále se rozvíjející využití letadlových lodí bylo stále důležitější. Progresívně uvažujícím admirálům bylo již před válkou zřejmé, že k vítězství na moři bude v první řadě zapotřebí vzdušné převahy a schopnosti vzdušných úderů na námořní cíle. Omezený prostor, který byl k dispozici pro vzlet a přistání a skladování letadel na lodích, vytvářel nové konstrukční výzvy. Znamenalo to, že na moři byl zapotřebí jiný druh stíhačky, než na který se mohly spoléhat pozemní síly.

Ačkoli se Wildcat měl stát symbolem americké vzdušné moci, jako první jej zakoupili Francouzi, kteří si jej objednali počátkem roku 1939. Později téhož roku je následovalo americké námořnictvo. V srpnu 1939 objednalo u společnosti Grumman první letouny označované ve službě jako F4F (F jako stíhací, 4 jako 4. typ od společnosti Grumman, které námořnictvo přidělilo kódové písmeno F; G patřilo společnosti Goodyear). Po pádu Francie byly letouny F4F určené pro francouzské námořnictvo odkloněny do Británie a v červenci 1940 se dostaly k britskému Fleet Air Arm.

Stejně jako Curtiss P-40 dostaly Grummany F4F od Britů a Američanů různé přezdívky. Většina lidí si jej pamatuje pod dynamičtějším americkým názvem Wildcat. Britové jej původně znali jako Martlet, ale v lednu 1944 i oni přijali jméno Wildcat. F4F byl díky své výzbroji čtyř až šesti velkorážných kulometů velmi silným stíhacím letounem. Kromě kulometů v křídlech mohl také nést dvě bomby nebo šest raket. Díky palebné síle a odolnosti byl u posádek, které s ním létaly, oblíbený.

Méně oblíbené u pilotů byly již jeho letové vlastnosti. Byl považován za stíhačku, kterou je obtížné ovládat jak na zemi, tak ve vzduchu, což byla daň za vyšší hmotnost. V rukách zkušeného pilota ale i F4F dokázal být velmi obratný, i když s lehkými japonskými protivníky se v tomto ohledu nemohl měřit. Maximální rychlost F4F přesahovala 500 km/h. V úvodní fázi války plně byla dostatečná; později se již modernějším konstrukcím nevyrovnal. F4F dokázal letět do výšky přibližně 10600 metrů a do výšky 6000 m stoupal přibližně 12,5 minuty.

Pro nepřítele bylo F4F dosti obtížné sestřelit. Měl totiž samosvornou palivovou nádrž a pancéřování, které mu dávalo větší odolnost než mnoha jeho protivníkům, v první řadě ikonickému japonskému Zeru, které naopak vzplálo po prvních zásazích. Samosvorná nádrž byla pro přežití letounu obzvláště důležitá. Bez ní průstřel palivové nádrže mohl letadlo proměnit v ohnivou kouli, v lepším případě a se štěstím je „jen“ přimět k nouzovému přistání pro nedostatek paliva. 

První Martlety v britské službě se připojily k 804. peruti Fleet Air Arm na Orknejských ostrovech na severu Skotska. Byly používány k ostraze tras ze Severního moře do Atlantiku. V prosinci 1940 sestřelily dva Martlety německé letadlo, čímž se staly prvním letounem americké výroby s britskou posádkou, kterému se to za druhé světové války podařilo. A také prvními letouny F4F, které se za války vydaly na moře na palubě letadlové lodi, byly Martlety, tentokrát z 802. perutě FAA. Operovaly z paluby HMS Audacity a 20. září 1941 sestřelily německý čtyřmotorový Focke-Wulf Fw 200, který sledoval konvoj, který loď doprovázela.

Britské Martlety se pak účastnily i rozsáhlých akcí ve Středomoří a jeho okolí. Britové je nasadili nad západní pouští v Africe, kde na podzim 1941 bojovaly s italskými letouny. S Italy se znovu utkaly v srpnu následujícího roku při doprovodu zásobovacích lodí v okolí Malty. Dále na jihu bojovaly Martlety v květnu 1942 proti letadlům vichistické Francie až nad Madagaskarem.

V době, kdy Amerika vstoupila do války v odpovědi na útok na Pearl Harbor v prosinci 1941, byly Grummany F4F nejběžnějším stíhacím letounem na amerických letadlových lodích. Oblíbený byl také mezi jednotkami americké námořní pěchoty, které operovaly především z pevniny. Až do příchodu letounu F6F Hellcat v roce 1943 byl jediným stíhacím letounem amerického námořnictva na letadlových lodích a sehrál rozhodující roli v mnoha nejdůležitějších akcích námořnictva, od bitvy v Korálovém moři, před Midway po střetnutí o ostrov Guadalcanal.

Jednou z nejdůležitějších pozemních základen, ze kterých Wildcaty operovaly, bylo Henderson Field právě na Guadalcanalu. Bylo to místo prvních amerických útočných operací války v Tichomoří, a Wildcaty zde dosáhly mnoha úspěchů. Jedna osmičlenná letka dosáhla 72 vzdušných vítězství během pouhých 16 týdnů. Její velitel, kapitán Joe Foss, byl jedním z nejúspěšnějších pilotů, kteří kdy usedli za řízení letounu Wildcat. Během bojů na Guadalcanalu zničil 26 japonských letadel, z toho pět během jediného dne. Za své pozoruhodné úspěchy byl vyznamenán Medailí cti.

Navzdory mnoha úspěchům se Wildcat postupně zastaral. Americké námořnictvo jej v roce 1943 postupně vyřadilo ze služby v první linii ve prospěch mnohem výkonnějšího letounu F6F Hellcat; ale Wildcaty si ponechalo na doprovodných letadlových lodích, z nichž odváděly spoustu užitečné práce v Pacifiku i v Atlantiku až do konce války. Poslední válečné vítězství Wildcatu v Evropě se odehrálo nad Norskem v březnu 1945, kde Wildcaty britské 822. perutě sestřelily čtyři německé Messerschmitty Bf 109. Poslední obětí v Tichomoří byl letoun Jokosuka P1Y, který sestřelil Wildcat z letadlové lodi USS Lunga Point 5. srpna 1945.

Zdroj: warhistoryonline.com