Hrdinové nebo žoldáci?
Před časem se v souvislosti s největší bojovou ztrátou AČR v historii (5 padlých) objevilo nesčetně článků na internetových zpravodajských portálech. „Hrdinové", „žoldáci", „přisluhovači" a jiná adjektiva pak bylo možné číst v příspěvcích od takzvaných gaučáků (odborníků na vše). Vzhledem k zaměření tohoto webu, není cílem článku Vám něco rozmlouvat nebo vnucovat, ale objektivně Vás informovat a možná Vám i dát „střelivo" do případné diskuze, kdy svojí znalostí problematiky tyto „gaučové odborníky" doslova rozstřílíte na základě pár faktů. Možná tento článek vyvolá bouřlivou diskuzi, možná i emocionální, ale vzhledem k tomu, že jsou v něm uvedeny pravdivá fakta, nikoliv domněnky, není důvod se rozčilovat.
Foto: Poslední rozloučení s padlými
Fakt číslo 1:
Celá řada lidí používá slovo „žoldák" a považuje to s nadšením za urážlivé označení nebo nadávku. Kdo je ale ve skutečnosti žoldákem? Nebudu Vás nudit citáty. Proto zkráceně a polopatě - toto oficiální terminus technikus (nikoliv nadávka) podle mezinárodního práva náleží osobám, které ač jsou příslušníkem jednoho státu slouží jako příslušníci ozbrojených sil státu jiného a pobírají za to plat, nazývaný také jako žold. Prakticky by to mohl být například státní příslušník Francie sloužící jako příslušník Bundeswehru. V českých podmínkách to bývají nejčastěji Češi sloužící v Cizinecké legii. Jejich motivací je nejčastěji získání státního občanství. Do doby získání francouzského občanství jsou tedy žoldáky, po získání občanství již vojáky.
Závěrem 1. faktu:
Potkáváte občas na ulici osoby, které se Vám snaží něco prodat nebo nabídnout? Gaučoví odborníci by je mohli s klidem nazvat prostituty nebo prostitutkami jen na základě faktu, že jejich pracovním místem je obyčejná ulice. V rámci jejich gaučových zvyků by tak opět naprosto ignorovali fakt, že jejich pracovní náplň je naprosto jiná a nemá nic společného s prostitucí. Dá se to tedy nazvat úmyslným přehlížením právních faktů.
Fakt číslo 2:
„Já jsem také sloužil jako voják základní služby a také jsem dostával žold". Nechci zpochybňovat ani inteligenci nebo znalosti těchto přispívatelů a ani jejich bývalých velitelů před zrušením povinnosti základní nebo náhradní vojenské služby. Je bez pochyby faktem, že někteří tito velitelé za dob socialismu nebo před zavedením povinnosti vysokoškolského vzdělání pro důstojníky (období přechodu 2006-2009) často říkali svým svěřencům například: „Dnes už si můžete vyzvednout u výkonného svůj žold". Stejným faktem však je také to, že těch pár set korun co vojáci základní služby dostávali, mělo oficiální název „služné", nikoliv „žold". Nebyl tedy jediný důvod služné nazývat žoldem.
Závěrem 2. faktu:
Pokud někdo tvrdí, že jako voják ČR, ČSFR, ČSR nebo třeba ČSSR bral také „žold" a tím pádem i naši vojáci jsou žoldáci, pak se nejedná o nic jiného než neznalost 1. a 2. faktu uvedeného v tomto článku, jehož přispívatelé jsou právem v omylu na základě důvěry ve své velitele, kteří v době jejich služby neuměli nazývat věci správnými jmény. Vojáci z povolání obdrží vždy takzvaný „platový výměr", nikoliv „žoldový, nebo žoldácký výměr". Závěrem, není to vždy jen o dosaženém vzdělání velitele. V době mé náhradní služby nám velitel roty – vysokoškolsky vzdělaný velitel také říkal - že si dnes už můžeme vyzvednout svůj „žold" u výkonného rotmistra. Byl to opilec a doufám, že je mu dnes a AČR již dávno konec
Fakt číslo 3:
Není tomu dlouho, co jsem byl na víkendovém grilování u svých rodičů. Bylo to právě v době, tragické ztráty pěti vojáků. Ze strany mého otce byla načnuta diskuze o tom, že v Afghánistánu nemáme co dělat – rozčílil jsem se. Faktem je to, že jsme členy NATO a vstoupili jsme tam jako ČR s určitými závazky. Opět příkladem – uzavřeli jste se svými sousedy v záplavové oblasti smlouvu, že v případě záplav si vzájemně pomůžete, nebo pomůžete jinému sousedovi mimo tuto smlouvu v nouzi, v rámci solidarity, pokud Vás o to požádá. Poté přijdou záplavy. Váš pozemek nebo pozemek jiného souseda mimo smlouvu je zaplaven a soused, jehož pozemek je suchý, Vám odmítne pomoc s odůvodněním, že se ho daná věc netýká, protože jeho pozemek není aktuálně ohrožen. Budete takovému sousedovi ještě někdy věřit nebo s ním uzavřete jakoukoliv jinou (další) například hospodářskou smlouvu? Určitě ne. Proč tedy gaučák neustále požaduje neplnění těchto smluv, které je logické plnit?
Závěrem 3. faktu:
Postřehl jsem v průběhu let, že opozice vždy slibuje, že vojenské mise v zahraničí omezí nebo zruší. Nejedná se o nic jiného než populistický krok s cílem získat gaučáky jako voliče (vhazovače lístků). Co vám však nikdo z těchto politiků aktuálně opozičních stran nikdy neřekne je to, že jsme jako ČR vázáni mezinárodními smlouvami, a nezáleží vůbec na tom, kdo je u kormidla ČR. Jediné, co by nás totiž zprostilo těchto závazků vůči ostatním členům je vystoupení z NATO. Nejde tedy o to, jestli „tam" máme nebo nemáme co dělat, ale o splnění smluv, které jsme se jako ČR zavázali plnit. Až zase naši politici pojedou do zahraničí jednat o mezinárodních smlouvách, případně obchodech (většina podniků v ČR je závislá na exportu) mohlo by se nám také stát, že se s námi nebude chtít nikdo bavit a uzavírat smlouvy.
Fakt číslo 4:
Jistě jste už četli i názor: „Šli tam dobrovolně a věděli, že jim hrozí riziko". Nikdo z vojáků ČR v historii zahraničních operací nikdy neřekl: „Nevěděl jsem (nevěděli jsme) že nám tam hrozí riziko". Všichni, kdo tam jdou, totiž vědí o riziku, které jim hrozí a nikdo nikdy neřekl, že ne. Plně si ho uvědomují. Proč je tedy vůbec používána tato věta? Pokud se dočtete na netu, že byla hromadná nehoda na D1, kdy se srazil kamion (profesionální řidič) a osobní automobily (běžní řidiči) najdete tam někdy názor: „Řidič kamionu věděl, že se běžně na sinicích ději nehody, nebo větu, že neměl tuto práci dělat"? Samozřejmě nedočtete.
Závěrem 4. faktu:
Vojáci si riziko svého působení uvědomují a tato fráze se stala běžnou omílanou frází bez jakéhokoliv významu, stejně jako si uvědomují riziko své práce ostatní zaměstnanci jiných profesí, kde čas od času dochází ke smrtelným úrazům a nehodám (řidiči, elektrikáři, zedníci, hasiči, policisté, horníci, atd.)
Fakt číslo 5:
Jen naprosté hyeny můžou napsat větu: „Zasloužili si to (myšleno zasloužili si zemřít) a věděli, že tam to riziko je". V podstatě se tento fakt týká i mnou uvedeného závěru faktu číslo 4. Pokud zemře například policista nebo hasič při výkonu služby, napíše někdo něco podobného v článku k dané události? Určitě nenapíše. Všichni totiž vnímají, že jejich služba je službou veřejnosti. Vojáci ale také konají svoji službu veřejnosti, tak v čem je rozdíl? Pokud spadne zedník z lešení jedná se o stejnou tragédii – nešťastnou událost a nikdo to zedníkovi nepřeje. Do zahraniční mise nejdou vojáci jen tak protože si někdo sám od sebe řekne že by to bylo fajn, ale proto že plní úkoly pro svého zaměstnavatele. Dokážu si představit situaci, že pokud by tam odmítli jít tak se najde celá řada gaučáků, kteří napíšou: „To máme tedy pěknou armádu, která odmítá sloužit". Co tedy tito lidé vlastně chtějí? Službu nebo neslužbu? Jsem přesvědčen, že ač udělají cokoliv tak to bude z pohledu gaučáků špatně. Pokud zemře elektrikář po zásahu proudem, napíše někdo: „Dobře mu tak, zasloužil si to, protože věděl, že proud může zabíjet"? Také určitě nenapíše.
Závěrem 5. faktu:
Již se dříve objevily dvě soudní žaloby na osoby, které psaly takto popudlivé příspěvky a to od rodin zemřelých. Doufejme tedy, že trest bude přiměřený (dostatečný) a odradí ostatní od hanobení památky padlých, bez ohledu v jakém povolání své životy ztratili. Kdo přeje smrt jinému ze závisti? – jen hyena.
Fakt číslo 6:
Nejeden přispívatel se opírá do vojáků kvůli jejich platu, mylně nazývanému žold (viz fakt číslo 1 a 2). Je bezesporu faktem, že maximální příplatek pro vojáka sloužícího v zahraniční operaci je až 6.500,- USD za předpokladu služby ve výrazně ohroženém prostoru. Jedná se však o příplatek pro vyšší důstojníky, kteří v rámci dané mise tvoří maximálně 3 osoby z celého kolosu 200 osob, nebo více. Napsat tedy, že všichni dostávají 200.000,- Kč měsíčně je naprostý nesmysl. V průměru se jedná o plat kolem 100.000,- Kč měsíčně. Kdo je však ochoten svůj život denně riskovat pro takovou částku? Za průměrnou mzdu v ČR 26.000,- Kč tam určitě nikdo nepojede, že? Měna, ve které je příplatek přijímán opět nahrává těm, kteří mluví o přisluhovačství Spojeným státům americkým. Je ale také faktem, že příplatek při zahraničním nasazení je vyplácen ve stejném smyslu jako při jakékoliv zahraniční služební cestě, kdekoliv ve světě. České koruny bohužel v Afghánistánu nikdo nebere :), stejně jako při služební cestě například v Anglii, nebo Indii. Běžnou měnou je tam totiž americký dolar nebo afghání (místní měna). Už jste si zkusili založit bankovní účet vedený v afghání? Hodně štěstí v ČR . Běžnou měnou je proto pro potřeby Ministerstva obrany americký dolar, kterým tam můžete kdekoliv platit stejně jako si založit účet v ČR.
Závěrem 6. faktu:
Je naprosto normální a běžnou ekonomickou poučkou, že člověk bere za svoji práci náležitou odměnu – mzdu (viz fakt číslo 2 – platový výměr). Stejně tak je základní poučkou, že člověk jako zaměstnanec zvažuje poměr mezi množstvím práce a výši platu versus svůj volný čas. Základními vstupy (zdroji) výrobního procesu jsou půda, práce a kapitál. Najde se tedy někdo, kdo je ochoten pracovat jako příslušník ozbrojených sil bez nároku na mzdu? Určitě ne, každý totiž musí platit nájem za byt, jídlo v supermarketech, pohonné hmoty do svého automobilu nebo oblečení. Proč se tedy někdo domnívá, že vojáci v zahraničí by měli tuto práci dělat za běžnou mzdu, když by to sám nedělal? V zahraničních misích musí být voják připraven plnit úkoly 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, celých 6 měsíců, někdy i 8 měsíců (to znamená nepřetržite půl roku i více). V praxi to pak znamená, že jediný volný čas, kdy se pořádně vyspíte, máte jednou týdně během dopoledne a takto pracujete v zápřahu klidně půl roku s ohledem na to, že celý čas co máte na svůj odpočinek klidně strávíte v raketovém krytu, kde se nevyspíte, protože zrovna na základnu dopadají rakety Tálibanu.
Celkový závěr:
V článku jsem použil hlavně metody logické dedukce podložené právními a pravdivými fakty. Pokud se tedy najde každého půl roku zhruba 200 až 400 osob, které splní požadavky na zdravotní a fyzickou připravenost (například uběhnout 3km za 12 minut, nebo nemít alergii), taktické a operační znalosti, ochotu riskovat denně svůj život a plnit zadané úkoly na stejné úrovni jako profesionální vojáci AČR za průměrný plat v ČR 26.000,- Kč – potom jsem ochotný přiznat, že naši vojáci jsou výrazně přepláceni a závazky v rámci mezinárodní spolupráce může plnit jakýkoliv gaučák, který se rozhodne zažít tu „trochu" vzrušení při bojovém kontaktu nebo dopadu střel na základnu. V opačném případě tvrdím, že plat, pracovní nasazení a výkony našich vojáků jsou úměrné a tito lidé si zasluhují naši úctu.