Indická armáda měla nezvyklou pozici tím, že nemohla být považována za koloniální síly, avšak její pozice byla velmi odlišná od pozice armád britských dominií. Tento jedinečný status se odrážel i ve složení jejích brigád, ve kterých vedle dvou indických praporů sloužil jeden prapor britský. Brigádní polní dělostřelectvo bylo obvykle britské, ale jednotky spojovací, muniční a služeb byly indické. Vyšší důstojníci byli Britové, nižší byli z části Indové a z části Britové.

Foto: Indičtí vojáci se svou trofejí | bharat-rakshak / Wikimedia Commons / Public Domain

Jednotky indické armády se začaly přesunovat na strategické body britského impéria již v létě 1939. Dne 3. srpna opustila indický subkontinent 11. indická pěší brigáda, jež se skládala z 2. praporu pluku Královniných vlastních cameronských horalů, 4. praporu 7. rádžputánského pluku a 1. praporu 6. pluku rádžputánských střelců. Brigáda se přesunula do Egypta. Již 23. září byla následována 5. indickou brigádou a divizním velitelstvím a obě brigády se staly součástí 4. indické pěší divize. Do Adenu směřoval 1. prapor 2. paňdžábského pluku a 3. prapor 15. paňdžábského pluku, zatímco do východní Afriky byla přesunuta jedna horská baterie.

Psali jsme:Okno do historie - Staří Slované a jejich armáda

V srpnu 1940 nabídla indická vláda, že pro zámořskou službu poskytne mužstvo pro celkem čtyři pěší a jednu obrněnou divizi, ovšem jen za podmínky, že je Britové budou schopni vystrojit a vyzbrojit. Pěší divize byly přijaty, ale nedostatek dostupných obrněných vozidel a tanků zabránil v této fázi války realizaci výstavby indické obrněné divize. Nově vzniklá 8. a 10. pěší divize, se společně s 2. indickou obrněnou brigádou 25. srpna 1941 přemístily do Persie, aby zde zastavily velkou německou „pátou kolonu“. Akce perských, britských a indických jednotek v této oblasti byla úspěšná a zaznamenala pouze minimální ztráty. Na konci srpna 1941 bylo v Iráku, Sýrii a Persii rozmístěno již sedm indických pěších brigád, jeden kulometný prapor a jedna obrněná brigáda. Na Blízkém východě byla 4. a 5. pěší divize, v září a říjnu dorazila do přístavu Basra 6. pěší divize. Ta vystřídala 8. a 10. divizi v Persii. Zmíněná 5. pěší divize následně směřovala na Kypr, zatímco 8. do Kirkúku a 10. do Habbaníje, zatímco 6. divize zůstala posádkou v Persii po zbytek války.

Foto: Indičtí pěšáci 7. Rajputského pluku se chystají hlídkovat na frontové linii v okolí Arakanu v Barmě 1944 | No 9 Army Film & Photographic Unit / Wikimedia Commons / Public Domain

Na začátku dubna 1942 byly brigády 4. indické pěší divize znovu přemístěny. Tentokráte byla 7. brigáda poslána na Kypr, 11. do průplavového pásma a 5. na syrskou hranici. Jejich místo v Západní poušti zaujaly 5. a 10. pěší divize, přičemž druhá z nich dorazila počátkem června do průsmyku Halfaja. Obě divize měly málo zkušeností pro boj v pouštních podmínkách, ale jejich oddíly bojovaly dobře jako zadní voj u El – Ademu, Sollúmu a Marsá Matrúh, když britské a další spojenecké síly ustoupily k El – Alameinu.

V bojích, které v červenci 1942 vedly k zastavení postupu sil Osy, ztratila například 5. indická pěší divize 3 000 mužů, ale sama zajala 7 000 nepřátelských vojáků. Celkové ztráty indických divizí v severní Africe čítaly více než 15 000 mužů, z nichž 1 300 padlo, 3 738 bylo zraněno, 419 bylo prohlášeno za nezvěstné a téměř 9 800 padlo do zajetí. Na bojích během italského tažení se podílely 4. a 10. pěší divize. Příslušníci 4. divize pak hráli významnou roli v bitvě o Monte Cassino, kde ztratili na 3 000 mužů.

Psali jsme:Neolitická válka na území dnešního Baskicka