S myšlenkou bombardéru ovládaného na dálku přišel Delmer Stater Fahrney v USA již v roce 1936. V té době však technický pokrok něco podobného neumožňoval, a tak si Američané museli počkat do čtyřicátých let dvacátého století, než se podobné úvahy stanou realitou. Zlom přišel během 2. světové války. V roce 1941 byla díky hnací síle válečné mašinérie k dispozici spolehlivá a kompaktní televizní kamera se snímací rychlostí 40 snímků za vteřinu (vážící jen lehce přes 40 kg) a také radiový výškoměr. Tyto nejdůležitější součástky zařídily zájem amerického námořnictva a v lednu 1942 získal program pro vývoj bezpilotních letounů nejvyšší prioritu a kódové označení ''Variant". Cílem celého programu bylo vytvořit levnou a bezpilotní náhradu bombardovacích letounů vhodnou pro hromadnou výrobu.

Foto: Doprovodná loď amerického námořnictva USS Marcus Island (CVE-77) v přístavu v jižním Tichomoří, 17. června 1944. Letadla zaparkovaná na její letové palubě od středu lodi po záď se zdají být útočnými drony TDR-1. Pravděpodobně se jedná o dodávku pro Special Task Air Group One (STAG-1), která používala TDR-1 v bojových operacích v oblasti Šalomounových ostrovů během září a října 1944 | Wikimedia Commons / Public domain

Plánovaný bezpilotní letoun byl technologicky co možná nejlevnější - trup byl z překližky, rám byl z trubek určených pro výrobu jízdních kol a motory ne příliš výkonné Lycoing O-435 (s výkonem 220 koní). Následné zkoušky ukázaly, že stroj není schopen větší rychlosti, než 225 km/h a jeho dolet byl pouze 685 km. Jako výzbroj mohla být použita letecká puma, nebo torpédo o váze až 2 000 kg. Kontrola dronu probíhala z doprovodného letadla, kde seděl operátor, který řídil dron pákovým ovladačem. Úspěšné testy zapůsobily na velení amerického námořnictva a vznikl tak plán výroby, který měl pokrýt vybavení pro 18 letek bezpilotních letounů; což znamenalo 1 000 dronů a 162 kontrolních letadel. Plán byl postupně snižován až na 300 dronů a nakonec jich bylo do konce války vyrobeno jen 195.

Psali jsme:Car-bomba: Největší exploze v dějinách a nástroj ničení i sebezničení na hranici racionality

Foto: Útočný dron Interstate TDR-1 nesoucí vzdušné torpédo | Wikimedia Commons / Public domain

V červenci 1944 byl proveden útok na ztroskotanou a opuštěnou dopravní loď Yumasuki Maru. K útoku na loď vzdálenou 11 km vzlétla dvě letadla - TBM Avenger a Interstate TDR-1. Operátor na zadním sedadle TBM Avenger ovládal bezpilotní TDR-1 pomocí radiového dálkového ovládání díky A obrazu z kamery umístěné v přídi dronu. Tato mise byla pod taktovkou Special Air Task Force (SATFOR) a let proběhl bez problémů, bomba dopadla s uspokojivou přesností a proto bylo rozhodnuto, že program bude pokračovat.

Foto: Interstate TDR-1 vystavená v muzeu námořního letectví | Wikimedia Commons / Public domain

První ostré nasazení proběhlo 27. září 1944 kde cílem byl japonský konvoj. Útok byl relativně úspěšný s několika zasaženými loděmi, beze ztrát u doprovodných letounů, přesto se námořnictvo rozhodlo projekt díky vzdušné převaze tradičních strojů v Pacifiku ukončit. V rozmezí 27. září až 26. října 1944 tak provedly posádky Special Task Air Group 1 (STAG-1) řadu úspěšných útoků na japonské objekty - většinou šlo o japonské protiletadlové pozice v Bougainville, v Rabaulu a na ostrově Nové Irsko. Nejúspěšnější byly dva poslední útoky na zmíněné Nové Irsko, které kompletně zničily strategický maják na mysu sv. Jiří. Celkem bylo během útoků použito 50 dronů, ze kterých 31 úspěšně zasáhlo svůj cíl. Posádky STAG-1 při těchto útocích neutrpěly žádné ztráty, a pouze tři drony byly ztraceny kvůli technickým potížím.

Psali jsme:FAMAS a HK416: ikonická útočná puška francouzské armády a její nástupce

Zdroj: weaponsandwarfare.com