Sibiřské intervence během ruské občanské války se překvapivě účastnila též italská formace známá jako Legione Redenta (Vykoupená legie). Byla vytvořena z 2 500 válečných zajatců italského původu, kteří původně sloužili v rakousko-uherské armádě a byli zajati Rusy během bojů na Východní frontě. Legie bojovala proti bolševickým silám na Sibiři i v Mandžusku a byla nápomocná také při ochraně Transsibiřské magistrály.

Foto: Sibiřské intervence během ruské občanské války se překvapivě účastnila též italská formace známá jako Legione Redenta (Vykoupená legie) | Wikimedia Commons / Public domain

Vzhledem k množství různých národů sloužících v rakousko-uherské armádě, našlo se zde rovněž nemalé množství etnických Italů, především z Trentina, Istrie a Dalmácie (Italští nacionalisté považovali tyto oblasti za součást Italia iredenta). Obyvatelé těchto oblastí byli ve Vídni považováni za tuláky, hádavé, nečinné a neschopné, a tak byli na začátku Velké války prvními kandidáty na to, aby se stali potravou pro ruská děla. Itálie se rozhodla tyto zajatce využít k vlastním účelům. Bylo rozhodnuto o vyslání tří důstojníků od karabiniérů do Ruska: majora Giovanniho Squillera, kapitána Nemore Moda a kapitána Marca Cosma Manera. Ti měli za úkol vyhledat potencionální dobrovolníky, kterým by bylo dovoleno bojovat za Itálii a oplátkou měli získat italské občanství. První zastávkou na jejich cestě byl zajatecký tábor v Archangelsku v zálivu Bílého moře na samém severu Ruska. Zde našli první skupinu vhodných kandidátů, čítající 33 důstojníků a 1 665 vojáků, kteří byli koncem září 1916 převezeni parníkem do Anglie a následně byli repatriováni do Itálie. Další vhodní lidé byli nalezeni v zajateckých táborech v Omsku na Sibiři, kde žili v otřesných podmínkách. Mráz zde dosahoval -40°C, všude zde byly krysy a řádila cholera. Do července 1917 Cosma Manera (1876-1958) shromáždil 57 důstojníků a 2 600 vojáků, kteří se připravovali na druhou repatriační cestu, když vypukla občanská válka. Tehdy byl další transport prakticky znemožněn, jelikož přístavy, nádraží a budovy byly obsazeny Rudými gardami. Rusko se propadlo do anarchie. Archangelsk již nešlo využít k dalším transportům, především kvůli ledu a hrozbě ze strany německých ponorek. Dodávky jídla byly přerušeny a rovněž veškerá komunikace. Útěk po moři se stal nemožným a pro návrat do Itálie by muži museli překonat oblasti zachvácené chaosem, ve zmatku, bez jídla, zbraní a vybavení, a co víc s muži demotivovanými a vyčerpanými roky chudoby. Sebevražda. Cosma Manera ale zjistil, že Transsibiřská magistrála stále funguje a rozhodl se využít lsti. Ukryl malé skupiny zajatců v nákladních vagónech a sám počkal až odjede do Vladivostoku poslední vlak. Nacpaní mezi slámou, zavazadly a bednami šlo o několika týdenní cestu plnou neskutečných útrap. Pro muže bylo velmi silné vidět důstojníka, který s nimi trpí zimou, hladem a blechami. Jakmile dorazili, byl Manera oslavován jako spasitel. Dál se ale dostat nemohli, jelikož i přístav ve Vladivostoku byl zamrzlý. Museli tedy hledat jiný způsob.

Psali jsme:F-15E dosáhl v Iráku vzdušného sestřelu leteckou bombou – jeho obětí se stal vrtulník Mi-24

Dne 3. března 1918 byl uzavřen Brestlitevský mír a Rusko vystoupilo z války. Všichni němečtí a rakousko-uherští zajatci se tak mohli vrátit domů. Z logických důvodů se zbylým etnickým Italům nechtělo do staré vlasti, ale do Itálie se již nemohli dostat. Minimálně tedy ne konvenčními cestami. Byli to doslova ztracení muži, uvnitř i navenek, někteří byli odsunuti do zajateckých táborů, jiní žebrali na ulicích, v mrazu, uprostřed chudoby, revolucí a epidemií. Šance že se opět někdy shledají se svými rodinami tak byla mizivou. Italská vláda se rozhodla z těchto nuzáků a zajatců vytvořit bojovou jednotku, která se vrátí "domů" oklikou přes Východ. V dubnu 1918 složili přísahu italskému králi Viktoru Emanuelovi III. Vojáky rekrutoval Andrea Compatangelo, který z nich zformoval Savojskou brigádu. Po těžkých bojích obsadili důležitý železniční uzel v Krasnojarsku a drželi jej téměř dva měsíce, než byli v létě 1918 staženi. Italové bojovali po boku československých legií a pomocí speciálních obrněných vlaků dosáhli italské koncese v Tianjinu. V roce 1902 se tato oblast o rozloze 514 tisíc metrů čtverečních, ležící při ústí Chaj-che do Pochajské zátoky, stala italskou koncesí a v roce 1914 zde byla postavena první moderní asfaltová silnice. Zde se 900 dobrovolníků v září 1918 připojilo k italským jednotkám dislokovaným na Dálném východě - Corpo di Spedizione Italiano in Estremo Oriente. Legionáři zde byli rozděleni do dvou skupin, jedna s černými nášivkami na límci a druhá s červenými nášivkami. Ty s červenými límci původně rekrutoval zmíněný Andrea Compatangelo a v podstatě tak šlo o rozdělení starých a nových vojáků. Celkově legie čítala 1 300 mužů a krom iredentistů zde sloužili též muži z 85. pěšího praporu s dvěma kulometnými oddíly a baterií horského dělostřelectva. Italští legionáři sehráli malou, ale důležitou roli během sibiřské intervence, kdy bojovali po boku československých legionářů. Hlavními oblastmi jejich nasazení byl Irkutsk, Charbin a Vladivostok. Legie bojovala až do listopadu 1919, kdy se v rámci všeobecného stažení spojenců z Ruska vrátila do Itálie, kde byla uvítána s vojenskými poctami.

Zdroj: Kabinet kuriozit