Napětí kolem možné americké operace proti Íránu znovu otevřelo jednu z nejděsivějších otázek moderní politiky: jak snadno může prezident Spojených států nařídit použití jaderných zbraní. V centru celé debaty stojí znepokojivý fakt — nejdůležitější „pojistkou“ amerického jaderného systému je sám prezident.

Foto: B-2 Spirit | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Co se děje za severokorejskými hranicemi? Kim Jong Un ukázal novou zbraň

Po výhrůžkách Donalda Trumpa vůči Íránu a po šíření dramatických varování o možné katastrofické noci z 8. dubna se začaly množit spekulace, že Washington připravuje úder mimořádného rozsahu. Paniku přiživila upozornění určená civilnímu obyvatelstvu států Perského zálivu, emotivní výroky politiků i komentáře lidí z mediálního prostředí, kteří naznačovali, že rozhodnutí už mohlo padnout.

Atmosféru ještě více vyostřila viditelná aktivace amerických ozbrojených sil v regionu. Na veřejně dostupných službách sledujících letecký provoz bylo možné zaznamenat zvýšený pohyb vojenských letadel. Velkou pozornost vzbudily zejména záběry strategických bombardérů B-52, které vzlétaly z britských základen.

Právě kolem těchto letů ale vznikla řada zjednodušených a zavádějících interpretací. B-52, které odstartovaly ze základny Fairford, by jen stěží nesly jaderné pumy. Spojené státy totiž skladují volně padající jaderné pumy B61 v Evropě na základnách v Itálii, Německu, Turecku, Nizozemsku a Belgii — nikoli v Británii. Na britské základně Lakenheath se teprve buduje infrastruktura související s plánovaným budoucím umístěním těchto zbraní pro britské stroje F-35A.

Pokud by se tedy Washington skutečně rozhodl pro jaderný úder pomocí strategických bombardérů proti Íránu, pravděpodobnějším nosičem by byly bombardéry B-2 startující ze základny Whiteman v Missouri. Takový scénář by připomínal operaci Midnight Hammer, při níž byly 22. června 2025 zasaženy íránské jaderné objekty ve Fordow, Natanzu a Isfahánu. Rozdíl by byl v použité výzbroji: místo třináctitunových bunker-buster bomb GBU-57 Massive Ordnance Penetrator by mohl každý B-2 nést až 16 termonukleárních pum B61 o síle až 400 kilotun.

Psali jsme:CSG uzavřela rekordní kontrakty na dodávky systémů PVO v Asii

Psali jsme:CV90: Od zbrojního programu ke strategické páteři NATO

Psali jsme:Ministr obrany Jaromír Zůna: Bez úzké spolupráce s průmyslem a změny přístupu k akvizicím nelze držet krok s technologickým vývojem

To ale otevírá mnohem zásadnější otázku než samotný výběr bombardérů: může americký prezident opravdu rozhodnout o použití jaderných zbraní takřka sám? A existují v systému nějaké skutečné brzdy?

Právě zde přichází nejproblematičtější část celé americké jaderné architektury. V systému vydávání rozkazu k použití jaderných zbraní je prezident Spojených států nejen nejvyšší autoritou, ale v podstatě i hlavní pojistkou. Jen on může nařídit použití jaderných zbraní jakékoli úrovně. Tento model vznikl proto, aby armáda sama nemohla rozpoutat jadernou válku bez politického rozhodnutí. Výsledkem ale je, že pokud se k takovému kroku rozhodne prezident, pod ním už neexistuje žádné veto.

Systém jaderného velení a řízení, známý jako NC2, je hierarchicky uzavřen právě na prezidenta. Ten sice před rozhodnutím konzultuje možnosti se ministrem obrany, velitelem USSTRATCOM, dalšími vojenskými činiteli, poradci a spojenci, ale jejich role je pouze poradní. Prezident neposuzuje návrhy v tom smyslu, že by o nich s někým hlasoval. Dostává připravené varianty použití jaderných zbraní, jejich očekávaný efekt, důsledky i způsob provedení. Tyto scénáře musí být dopředu rozpracovány velením USSTRATCOM.

Jakmile prezident učiní rozhodnutí, následuje technicky i procedurálně velmi přesný proces. Musí se spojit s National Military Command Center, pokud se v něm zrovna nenachází. K tomu slouží systém Nuclear Command and Control System a známý „jaderný kufřík“, ve Spojených státech označovaný jako Nuclear Football. Přes zabezpečené, odolné a šifrované spojení prezident potvrdí svou identitu pomocí speciálního kódu z autentizační karty a vydá konkrétní rozkaz.

Od této chvíle už systém není nastaven tak, aby prezidentovo rozhodnutí přezkoumával nebo zastavoval. Další úrovně slouží hlavně k tomu, aby jaderný útok nemohli svévolně zahájit lidé přímo u zbraní nebo na odpalovacích stanovištích. Aktivace jaderné munice vyžaduje zadání odpovídajících kódů, které jsou přeneseny zvenčí prostřednictvím systému NCCS. Jinými slovy: ochrana je nastavena proti neposlušnosti zdola, nikoli proti rozhodnutí shora.

Z toho plyne mimořádně nepříjemný závěr. Pokud by se prezident — v tomto případě Donald Trump — skutečně rozhodl nařídit jaderný úder proti Íránu, systém mu to v zásadě umožňuje. Neznamená to, že by takový rozkaz vznikl z minuty na minutu nebo v emotivním impulzu. Taková operace by musela být předem připravena, rozpracována a technicky zabezpečena velením USSTRATCOM, včetně výběru prostředků, tras, cílů a typu použité munice. Přesto ale platí, že finální politické rozhodnutí je soustředěno do rukou jediného člověka.

A právě v tom spočívá největší paradox amerického jaderného systému. Byl navržen tak, aby zabránil neautorizovanému spuštění války armádou. Současně ale vytvořil model, v němž je poslední a fakticky jedinou skutečnou brzdou úsudek prezidenta. Ve chvíli mezinárodní krize je to realita, která děsí možná víc než samotné bombardéry na ranveji.

Zdroj: Autorský text Jonáše Nekolného