Myslím, že každý z nás, hledačů, má vytyčený svůj cíl, svůj vysněný nález, pro který při každé příležitosti zapíná svou magickou hůl a běhá v mnohdy náročném terénu. Pro někoho je to stříbrňák, zlaťák, válečné trofeje, depoty mincí... Mě naplňuje už jen samotná procházka přírodou, kdy nálezy beru jako bonus, který dokáže zpříjemnit den, někdy i obohatit sbírku.

Po téměř desetiletém čekání, které ovšem nebylo nadarmo, a to ne kvůli pěkným nálezům, ale především nabrání zkušeností, jsem konečně shodou okolností, náhod a schopností detektoru objevil a vykopal svůj sen. Myslím to doslova, protože o podobném nálezu se mi zdálo nejednu noc. Co mě při hledání potěší nejvíce, jsou německé válečné militarie. Období vzniku těchto artefaktů je velice smutná součást historie, nicméně zajímavá. Všechno to začalo pohledem z okna našeho domu.

Foto: Pod bývalým stromem někdo ukryl plechovou krabičku, jejíž obsah jsem zatím neznal

Psali jsme:Smoky: Slavná druhoválečná psí veteránka a první terapeutický pes

Naproti je lesík, kde se o štěstí pokoušel jeden ze „zblázněných“ hledačů. Samozřejmě mě zajímalo, co tam asi hledá a co našel. Touha po objevech byla natolik silná, že jsme se s otcem rozhodli zakoupit detektor. Následně jsem při jedné z vycházek, tehdy ve dvanácti letech, našel odznáček a orlici NSDAP. Sehnal jsem si malou nástěnku, na kterou jsem si je vystavil. Měsíce plynuly, leč nálezy nepřibývaly.

Koupil jsem si tedy několik nechvalně proslulých kopií v domnění, že jde o originály. Dodnes si, jako by to bylo včera, pamatuji, co mi hledačská legenda, přispívající na Detektorweb.cz pod přezdívkou Šakalík, řekla: „Nekupuj to a nic si z toho nedělej, sám si to najdeš.“ Dnes je mi dvacet dva a našel jsem mnohem více věcí, než jsem si v těch nejtajnějších představách mohl jen přát. Zanedlouho jsem všechny falzifikáty nahradil originály. Začal jsem věřit v to, že pokud člověk opravdu něco moc chce a jde si za tím, dokáže to a povede se mu to. Možná to zní jako klišé, ale píšu z vlastní zkušenosti.

Víte, jak to je. Jdete hledat poprvé, kopnete nábojnici a jste uneseni. Najdete sto let starou minci, odznak, máte obrovskou radost. Nyní už toužíte po minci stříbrné a po dalším odznaku, po tom, který ještě nemáte, a po tom v lepším stavu. Ano, motivace. Pro mě je to motivace a také adrenalin, co mě ženou ven. Pokud se daří, posouváte svou laťku výš a výš. Až tam, kam byste dříve nevěřili, že je to vůbec možné.

Čím víc děr, tím víc nálezů

Ten den začal celkem běžně. Počasí ideální pro to, jít si trochu vyčistit mysl na čerstvý vzduch. Toho jsem samozřejmě chtěl využít a přemýšlel jsem, kam se vypravit. Žiji v oblasti bývalých Sudet. Někdo by si mohl myslet, že tu stačí zapnout detektor, popojít pár metrů a nálezy lítají ze země skoro samy. Tak to ale v žádném případě není. Roky praxe mi ukázaly, že čím víc děr, tím víc nálezů. A že těch děr je...

Psali jsme:Otoka 1996: Jen pár týdnů po příjezdu do Bosny a Hercegoviny čekal české vojáky nejtvrdší křest

Nakonec jsem se rozhodl, již poněkolikáté, prozkoumat nedalekou zaniklou vesnici. V minulosti mi kromě desítek kusů zahradního náčiní, plechů ze střech, hrnců a neidentifikovatelných želez vydala zajímavé věcičky, například pět opaskových spon z nacistických uniforem. Kolem poledne jsem stál na místě, kde zhruba před sedmdesáti lety bývala ves, jejíž historie sahá až do 14. století. Smutný to osud dědiny, na kterém se podepsala naše armáda. Jen já s otcem jsme zde byli již minimálně dvacetkrát. A ostatních hledačů tudy prošlo bezpočet. Je ale s podivem, že nikdo, včetně nás, nekopal žádná větší železa, ale jen barevné kovy. Soudím tak podle množství těchto signálů. Ti z vás, co kopou v ruinách, to jistě znají. Každý krok zde znamená jiný tón. Spustí se lavina všemožných signálů a vy nevíte, co dřív kopat. Většinou to končí tak, že desetkrát kopnete, z toho pět děr ani nedokopete, protože je předmět moc hluboko a zbylých pět věcí nestojí za to komentovat. Půjdete tedy radši na louku vedle, kde bude hledání daleko příjemnější, nenadřete se a možná najdete něco pěkného. Přiznám se, že jsem dlouhých osm let patřil mezi ty pohodlné hledače, kteří za jedno hledání najdou deset mincí a pět knoflíků, občas odznáček či stříbrňák. Ale když pomyslím, co všechno jsem nejspíš přešel s přesvědčením, že ošklivý signál znamená zmuchlaný zrezlý plech... Zkrátka, chce to výdrž a trpělivost. Spousta kvalitních nálezů mě nakonec přesvědčila o tom, že je třeba kopat vše.

„Hrncový“ signál

Vydal jsem se tedy do ovocných sadů, skrze kamení a cihly. Pozůstatky sklepů navozovaly patřičně tajemnou atmosféru. V dálce jsem zahlédl pasoucí se srny. Trochu mě bolela hlava, neměl jsem chuť se tolik namáhat, takže jsem hledání bral opravdu jako odpočinek. Nehledal jsem ani moc dlouho, možná hodinku, dvě. V kapse jsem měl dva feniky a jeden arzenbronzový knoflík. Jak jsem se tam tak procházel, vzpomněl jsem si na místo, kde otec před
dvěma lety našel kastlík na americkou munici. Sice jsme to tam prozkoumali, ale zjistil jsem, že nikdy není nic tak prohledané, jak se zdá, a pokud mi někdo řekne, ať tam ani nechodím, že se tam vystřídaly desítky hledačů, stejně tam jdu a často se zadaří.

Došel jsem na ono místo. Není to veliký plácek, možná tak deset na deset metrů. Uviděl jsem mírnou vyvýšeninu, nejspíš tam kdysi stál strom, pak tam zřejmě po něm zůstal pařez a dnes již jen nepatrný vrcholek. Přímo před ním se ozval obrovský, takzvaný hrncový signál (to jest kombinace snad všeho, co umí detektor po zvukové stránce vydat), který bych dříve, z menší části kvůli své lenosti a z větší části kvůli bláhové nevědomosti, že tento druh pípání
může znamenat pěkný nález, nekopal. Ten den jsem ho ale milerád kopl. Lopata zajela dvakrát do země a já spatřil plechovou krabičku. Zprvu mě napadlo, že jde o klasickou starou „plechovku“, kterou někdo vyhodil ke smeťáku pod domem.

K mému údivu však byla poměrně těžká a hlavně uzavřená. Hlavou se mi honily představy, co všechno by uvnitř mohlo být. Nevydržel jsem to. Myslím, že málokdo by svou zvědavost dovedl zkrotit natolik, že by se nepodíval hned. Abych odklopil mírně přirezlé víčko, nebylo třeba příliš síly. To proto, že uvnitř byly zbytky vazelíny. Konečně jsem zažil ten pocit. Pocit, kdy odkrýváte kousek minulosti. Předměty, které někdo zakopal. Kdo to mohl být? V jaké byl situaci? Jaký měl osud? A to jsem ještě ani nevěděl, co že to v té piksle vlastně je.

Foto: Tady jsem ještě netušil, že mám v ruce svůj životní nález

Opatrně jsem sáhl dovnitř a nahmatal šňůru. Střelecká šňůra! Nemohl jsem tomu uvěřit. Teď už byly emoce úplně jinde. Existuje tolik vyznamenání a odznaků, které z nich bude asi uvnitř? Šňůru jsem vytáhl a uviděl tankový odznak. Paráda! Společně s ním se uvolnil jakýsi ovál. Odznak za zranění! Přál bych každému prožít ten okamžik, kdy si plníte svůj hledačský sen, ať má jakoukoli podobu. Těžko se to popisuje. Musel jsem zavolat tátovi a svěřit se mu, co se mi povedlo. Jeho reakce byla jednoznačná: „Vyndej to všechno až se mnou, ať z toho taky něco mám! A předem gratuluji!“ Byla by opravdu škoda se o tak vzácný zážitek nepodělit, takže jsem krabičku uložil opatrně do tašky a pelášil k autu.

Foto: Obsah krabičky mně vyrazil dech

Stále je co kopat

Doma již čekal táta plný napětí. Byl čas se pustit do toho nejlepšího. V krabičce, stále ještě téměř plné, bylo vidět několik stužek z vyznamenání, které dávaly tušit, nad čím se tedy nejspíše za chvilku budeme radovat. Mezi nimi byla také stužka železného kříže, který jsem sice už našel, ale je to legendární kousek.

Foto: Železný kříž

Krabička byla rozdělena do dvou částí, přičemž v jedné z nich bylo něco zabaleno do filcu. Byla to skla z brýlí, která do krabičky asi původně patřila. Jak se ukázalo, vazelína, která po léta ochraňovala veškerý obsah uvnitř, ztvrdla na lepidlo, které trochu komplikovalo uvolnění předmětů. Nakonec se to ale podařilo. Na světlo světa se jako první po dlouhé době podívala ma-
ďarská pamětní medaile na světovou válku, poté medaile za zimní tažení na východě („zmrzlík“), záslužný kříž druhé třídy s meči, tyrolská pamětní medaile na válku a nakonec železný kříž druhé třídy, na který přirezl čestný kříž světové války.

Foto: Nalezené medaile a vyznamenání po očištění

Čištění nepatří k mým nejoblíbenějším činnostem, ale v tomto případě jsem si jej užíval. Sledovat, jak se mi rodí krasavci do sbírky, byl opravdu parádní pocit. Ze stavů, v jakých nakonec kříže a odznaky jsou, jsem nadšen. Po tolika letech v zemi je to více než dobrý výsledek.

Co říci závěrem? V zemi je stále dost krásných věcí, a to je jen dobře. Stále je co kopat a snad ještě nějakou dobu bude. Přeji vám všem, ať najdete, co najít chcete, a plníte si své sny. Máme ten nejlepší koníček.