Nedávné povodně, které postihly region Severní Moravy, výrazně zasáhly do života celé České republiky. Tyto záplavy však pro nás mohou být i určitou lekcí. Lze totiž očekávat, že i vzhledem ke klimatickým změnám se s takovýmito povodněmi budeme střetávat čím dál častěji, a to i na místech, kde bychom to třeba ani nečekali. Obdobné povodně tak mohou postihnout prakticky jakýkoliv region, kde je třebas jen malá řeka. Při diskusích nad takovými záplavami, ale i dalšími obdobnými živelnými katastrofami se lze často setkat s hlasy, že v takových situacích by okamžitě měla být nasazena armáda. Armáda České republiky přitom při řešení následků povodní na severní Moravě nasadila desítky svých příslušníků. Najdou se ale také hlasy, že i to je málo, a že těch vojáků mělo být nasazeno mnohem více. Je to tak ale správně, byl by takovýto přístup racionální?

Foto: Nedávné povodně, které postihly region Severní Moravy, výrazně zasáhly do života celé České republiky | AČR

AČR a její úloha při řešení přírodních katastrof 

Předně je třeba říci, že armáda má své místo ve zvládání různých živelných pohrom. A to především díky svým ženijním jednotkám disponující speciální technikou, která je primárně určena pro vojenské použití, ale která je vzhledem ke svým specifickým vlastnostem a parametrům vhodná právě pro zvládání takovýchto extrémních situací. Co je možná ještě důležitější, že armáda disponuje i celou řadou kvalitních odborníků, kteří nejenže umí ovládat tuto techniku, ale kteří mají řadu cenných zkušeností získaných při takovýchto operacích nejen v České republice, ale také v dalších evropských zemích. Právě tito specialisté spolu s touto technikou tak mohou být výrazně nápomocni nejen při řešení následků živelných pohrom, ale mohou být aktivně nasazováni i v jejich průběhu, aby zabránili šíření nebezpečí na další občany.

Psali jsme:Alea iacta est: Úvod do boje v poušti

To, co je často zmiňováno v diskusích, a co lze slyšet i z úst různých regionálních politiků, je ale něco jiného. Často lze totiž zaslechnout názory, že armáda by se na řešení těchto krizových situacích neměla podílet jen relativně úzkou skupinou specialistů, ale že by měly být nasazeny stovky vojáků, a to i od bojových jednotek. Lze ale vážně pochybovat o tom, zda by takovéto masivní nasazení příslušníků AČR bylo skutečně efektivní, a zda by mělo vůbec smysl.

Zastaralé představy o armádě a její úloze

Takovéto názory volající po masovém nasazení vojáků při živelných pohromách obvykle vycházejí ze zastaralých představ o armádě; z mylných představ o tom, jaké je určení armády, ale jaký je i její charakter. Zejména mnozí starší obyvatelé ČR mají totiž na armádu názory vycházející ještě ze zkušeností dob komunistického režimu, z tehdejší ČSLA (a částečně ještě z někdejšího předválečného Československa).

Někdejší komunistické Československo totiž i díky systému branné povinnosti založeném na základní vojenské službě disponovalo obrovskou armádou, čítající až 200 000 vojáků, a to jak profesionálních vojáků, tak i vojáků v základní vojenské službě. Lze přitom oprávněně pochybovat, zda takto obrovská armáda byla skutečně efektivní. Tehdejší politické vedení Československa proto vnímalo vojáky – především ty v základní službě – často jako levnou pracovní sílu, o čemž svědčí i časté nasazování těchto vojáků nejen při zvládání přírodních pohrom, ale i při výpomoci národnímu hospodářství, například při žních, při stavbě mostů atd. Bohužel možná i díky tomu vznikl v široké veřejnosti názor, že vojáci se v kasárnách jenom flákají. Což o to, částečně to tehdy byla pravda. Jak nasvědčují výpovědi mnohých pamětníků té doby, leckdy se ti vojáci v kasárnách skutečně nudili, protože armáda ani neuměla tak obrovský počet vojáků adekvátně a hlavně efektivně využít. Je však třeba objektivně říci, že i tehdy se vojáci především učili ovládat zbraně a zbraňové systémy, a navíc poměrně intenzivně cvičili. Jejich primárním úkolem byla obrana státu, obrana vlasti (byť poněkud deformovaná jak tehdy vládnoucí komunistickou ideologií, tak i tehdejší atmosférou studené války, kdy reálně hrozil střet mezi oběma bloky).

Dnešní česká armáda je ovšem zcela jiná. Především je ta armáda výrazně menší; v současnosti má jen cca 27 tis. vojáků, což sotva postačuje pro základní úkoly obrany státu. Ostatně, i proto AČR v současné době navyšuje své početní stavy. AČR proto nemá žádný přebytek volné pracovní síly, spíš panuje její nedostatek.

Psali jsme:Vzestup žoldáků na moderním válčišti

Důležité je také to, že jde o armádu profesionální. Její vojáci jsou jednak poměrně dobře placeni, a především jsou draze cvičeni na to, aby ovládali zbraňové systémy, které jsou dnes mnohem složitější než někdejší technika studené války. Bylo by proto neefektivní používat tuto drahou, kvalitně vycvičenou pracovní sílu pro vykonávání různých pomocných úkolů při řešení živelných katastrof. Něco takového by bylo naprostým plýtváním lidským potenciálem, ale stejně tak i penězi vynaloženými na výcvik těchto vojáků.

Nabízí se ostatně otázka, proč by měli být na takovéto účely nasazováni právě jen vojáci. Vždyť vojáci jsou dnes de facto jen běžnými státními zaměstnanci, stejně jako jsou jimi i příslušníci dalších profesí, placených jak přímo státním rozpočtem, tak i z jiných částí veřejných rozpočtů. Pokud by měli být na zvládání následků živelných katastrof povoláváni vojáci, proč by stejně tak nemohli být povoláváni třebas i učitelé, lékaři, pracovníci státní správy? Vždyť i mezi nimi by se našla řada fyzicky zdatných mužů, kteří by mohli pomoci například při odklízení následků živelných pohrom. Jistě, ta představa je poněkud absurdní. Ale i to ukazuje, jak nesmyslné jsou úvahy o tom, že stejně tak by pro tento úkol měli být automaticky používáni vojáci.

Bohužel za zmíněné mylné vnímání armády coby rezervoáru pracovní síly pro zvládaní živelných katastrof mohou i někteří politici, resp. některé politické strany. Tito politici často z neznalosti, či spíše z pouhého populismu při obhajování role armády a především výdajů na obranu často argumentují, že základní výhodou armády je to, že pokud přijde záplava, požáry či jiná živelná pohroma, pak přijedou vojáci se svou speciální technikou, a díky ní jednak zachrání lidské životy, a také pomohou řešit následky těchto pohrom. Je přitom zřejmé, že takováto argumentace je zcela nesmyslná. Pokud by tomu bylo tak, pokud by armáda byla určena právě jen pro řešení živelných pohrom, pak by armáda nemusela být taková, jaká je nyní. Nemusela by mít bojové jednotky, nepotřebovala by drahou bojovou techniku, jako jsou stíhačky, tanky či bojová vozidla pěchoty v hodnotě desítek miliard. Místo toho by stačilo jen omezené množství pracovníků u ženijních a speciálních útvarů, kteří by byli určeni právě pro záchranné práce, a případně by mohli být využíváni pro výstavbu různých protipovodňových prvků atd. Je ale zřejmé, že takováto představa je zcela mylná.

Někdy bohužel poněkud zapomínáme na to, že armáda je tu především proto, aby byla schopna bojovat, aby dokázala v případě ohrožení státu bránit náš stát, naši vlast. To, že zapomínáme na tento prostý, takřka banální fakt, je do značné míry způsobeno tím, že česká armáda jako taková nebyla desítky let skutečně bojově nasazena. Čeští vojáci se sice účastnili různých mírových misí, čeští vojáci se účastnili i bojových operací v Afghánistánu, přesto se vždy jednalo o nasazení jen malého počtu vojáků. Nikdy nebyla armáda nasazena jako celek.

Stejně tak zde hraje svou roli i to, že na území České republiky od konce druhé světové války neprobíhaly žádné boje, s atypickou výjimkou obsazení naší země Sovětským svazem v roce 1968. Války proto vnímáme jako něco cizího, vzdáleného; jako něco, co se děje v nevyspělých zemích třetího světa, a co se u nás, v civilizované Evropě už nemůže nikdy stát.

Jenže události na Ukrajině nám jasně ukazují, jak je takovýto přístup iluzorní. Vždyť také Ukrajinci se po dlouhá léta domnívali, že na území Ukrajiny už nikdy nemůže probíhat válka. Jejich země měla zajištěnou bezpečnost a územní integritu od velmocí, a to včetně Ruska (budapešťské memorandum). I to byl důvod, proč se ukrajinské politické vedení dalo poněkud uchlácholit, a proč také nebyly ukrajinské ozbrojené síly patřičně rozvíjeny, proč na ně nebyly vynakládány adekvátní prostředky, a proč armáda necvičila a místo toho plnila spíše různé pomocné úkoly. Až anexe Krymu, vyvolání separatismu na východě republiky a konečně i otevřený útok ruské armády na Ukrajinu v roce 2022 jasně ukázaly, jak je tato politika chybná. Bylo by tedy hloupé, abychom tuto chybu udělali i my.

Situace České republiky je samozřejmě oproti Ukrajině jiná, je mnohem komfortnější, a to především díky našemu členství v NATO. Je třeba si ale uvědomit, že na této obraně NATO se musíme aktivně podílet, nelze ji jen pasivně přijímat. A to právě v současnosti, kdy stále trvá válka na Ukrajině, a kdy Rusko opakovaně vyhrožuje útokem i dalším evropským státům. Česká republika sice není bezprostředně ohrožena, přesto je zřejmé, že přímé ohrožení České republiky nelze vyloučit, a že je nejsilnější od dob druhé světové války. Na tuto situaci česká armáda musí reagovat posilováním svého bojového potenciálu, své bojeschopnosti. Nejde přitom jen o navyšování počtu vojáků, ale především o navyšování jejich schopností. Toho lze ovšem dosáhnout jen pravidelným, intenzivním výcvikem, každodenní prací.

Vše navíc umocňuje fakt, že v současnosti do armády konečně přichází moderní technika – nová samohybná děla Caesar, bojová vozidla pěchoty CV90, tanky Leopard 2 atd. Tato nová technika, zcela jiná než starší technika sovětského původu, je ovšem náročnější na výcvik, a již samo základní přeškolení na tuto techniku je pro AČR velkou výzvou. Výcvik vojáků je proto mnohem intenzivnější, AČR také na tento výcvik vynakládá nemalé prostředky. Bylo by tedy škoda tento lidský potenciál a stejně tak i vynaložené prostředky promarnit tím, že tyto vojáky budeme používat na úkoly, které mnohem lépe zvládne někdo jiný.

Především je ale chybné vnímat armádu pouze jako rezervoár pracovní síly, který je státu volně k dispozici, a který může nasadit právě při živelných pohromách. Jistě, je jen dobré, když vojáci pomohou v oblastech zasažených přírodními katastrofami, když pomohou českým občanům. Vždy by to ale měl být pouze jejich vedlejší, sekundární úkol. Základním, primárním úkolem armády je totiž především výcvik, příprava na možnou válku. Právě vysoká připravenost domácích ozbrojených sil může potenciálního útočníka odradit, a tím takovouto válku odvrátit. Jakékoliv zahrávání s ozbrojenými silami jejich využíváním pro úkoly, pro které nejsou vycvičeny a nejsou pro něj ani vhodné, jakékoliv snižování schopností armády – byť pod zdánlivě dobrým účelem – by se nám mohlo ošklivě vymstít.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR