Stejně jako ceny jiného zboží ve starověkém Římě, i tehdejší ceny otroků závisely na mnoha faktorech. Ekonomika se v průběhu let měnila a stejně tak se měnila i cena zboží. Starověké dějiny Říma trvaly více než 1000 let a ne všechna období jsou písemně zaznamenána, nemáme tak ponětí, kolik stáli otroci v prvních 500 letech Říma. Podle odhadů ovšem cena otroků nebyla nijak vysoká, což bylo dáno jednak tím, že Řím z počátku nebyl tak bohatou zemí, ale také tím, že otroci nebyli moc zapotřebí a jejich cena tak byla nízká. 

Před druhou punskou válkou (218–201 př. n. l.) byla základem římského hospodářství práce svobodného občana-zemědělce. Rolník a jeho rodinní příslušníci obvykle obdělávali 2-3 hektary půdy, což jim bohatě stačilo na uživení. V tomto období se otroky stávali především zajatí bojovníci nepřátelských kmenů, kteří sloužili v drtivé většině jako domácí sluhové a jako pomocníci různým řemeslníkům. Navzdory očekávání nebyli otroci využíváni na namáhavou a těžkou práci, například na poli, či v kamenolomech. 

Úspěšné výboje a ekonomický růst zvýšilo bohatství římských občanů, ale také se stále zvyšovaly náklady na život a ceny zboží, takže již 3 hektarové pole pro rolnickou rodinu nestačilo. Existovala takzvaná veřejná, nebo také státní pole, která vlastnil stát a za lichvářský poplatek je pronajímal rolníkům, kteří je obdělávali. Byla to náročná práce, která se ne vždy vyplatila. Pokud rodina neměla dost rukou k obdělání polí, končila ve finanční ztrátě, kvůli vysokému poplatku za pronájem. To zapříčinilo silné sociální nepokoje. Obdělávání 30, 40 nebo i 50 hektarů a více je již nad síly jednoho člověka, jsou potřeba dělníci a silní otroci. V souladu s tím rostla poptávka po nich. 

Psali jsme:Srbsko-bulharská válka roku 1885: malý balkánský konflikt v širších návaznostech

V době rozkvětu republiky a impéria (2. století př. n. l. - 2. století n. l.) se v Itálii staly populární obrovské vily, které si nechávala stavět vyšší třída. Jednalo se o rozlehlé doby často i s vlastní půdou pro zemědělství a pro svůj chod tyto vily vyžadovaly i desítky otroků, stále více otroků bylo požadováno i ve městech jako domácí sluhové. Řady otroků nebyly čistě jen z podmaněných obyvatel, ale často i z chudinské části obyvatelstva, která si již nemohla dovolit vlastní půdu. 

V 1. století našeho letopočtu došlo i k početnímu srovnání, v Římské republice bylo stejně otroků, jako svobodných lidí, tedy na jednoho občana připadal jeden otrok. Po Spartakově povstání a dalších nepokojích požadoval senát změnu. Patricijové za císaře Tiberia například vyžadovali, aby otroci nosili odlišné oblečení, aby je bylo možné rozeznat. Tento plán ovšem byl brzy zamítnut, neboť jak ve svých vzpomínkách sepsal Seneca, senátoři to považovali za nebezpečný nápad. Otroci by si totiž uvědomili, kolik jich ve skutečnosti je a že ve svém počtu drží velkou moc. 

Pojďme se ale přesunout k samotné ceně otroků. Období vzestupu otroctví je na prameny bohatší, a proto jsou naše znalosti o cenách otroků rozsáhlejší. Ty se samozřejmě měnily v závislosti na místě a čase. Na okraji římského impéria, kde armáda brala zajatce, byl otrok levnější. Často sem zajížděli velkoobchodníci a otroky za výhodnou cenu nakupovali ve velkém. V samotném městě Římě, nebo i jinde ve vnitrozemí daleko od hranic byli otroci již výrazně dražší. Zde cenu určovaly hlavně charakteristiky samotného otroka. Dítě bylo dvakrát až třikrát levnější než dospělý muž, staří lidé zase neměli cenu skoro žádnou. Cenu ale určoval i původ otroka. Ve městech byli ceněni hlavně Řekové, kteří byli dobrosrdeční, vzdělaní a inteligentní, ti zastávali například role správců domu. Mimo města byli ceněni hlavně silní a submisivní Syřané, kteří byli určeni na těžší práci na polích, případně jako jako tělesná stráž. Naopak pokud byl otrok z Korsiky, Sardinie, či Kréty, cenu to snižovalo a to hlavně kvůli stereotypům. Kréťané byli považováni za lidi, kteří mají sklony ke lhaní, Korsičané a obyvatelé Sardinie zase měli pověst krutých rebelů, kteří mají tendence utíkat. 

Obchodníkům s otroky se říkalo Mangoni a prodeji otroků byly zřízeny celé trhy. Na nich byli otroci postaveni na vyvýšenou plošinu, na nohách měli bílou barvou napsané své pořadové číslo a na krku cedulku se základními údaji, například „Gal, zdravý, gramotný, umí zpívat, 800 denárů“. Na trzích se smlouvalo a průměrný otrok stál zhruba 400-500 denárů. Zajímavostí jistě je, že se na otroky vztahovala záruční doba v podobě šesti měsíců, v té době mohl kupující otroka z různých důvodů vrátit, například pokud o něm kupec uvedl nesprávné informace o zdravotním stavu, nebo že má otrok tendence utíkat. 

Psali jsme:Legendy z Bratrstva neohrožených: Denver Randleman

Foto: Trh s otroky na obraze Gustava Boulangera | Wikimedia Commons / Public domain

Cena otroků v průběhu rostla a zase se snižovala, to záleželo hlavně na tom, zda Řím vede nějaké bojové tažení. Například když Julius Caesar přivezl do Říma 63 000 zajatých Galů, tak cena výrazně klesla a otroka si bylo možné pořídit již za 100 denárů. Pokud zrovna žádné tažení neprobíhalo, otroků k prodeji bylo méně a tím rostla i jejich cena. I tak to ovšem není nikterak levná záležitost. Převod denárů na dnešní měnu je prakticky nemožný, jeho sílu je totiž možné pouze odhadovat. Za jeden denár si mohl člověk koupit například 4 litry vína, nebo litr olivového oleje, naopak za jeden denár bylo možné koupit chléb pro jednoho člověka téměř na celý měsíc, odhad ceny je tedy prakticky nemožný. V 1. století našeho letopočtu si legionář vydělal 1 denár denně, na přibližně stejné peníze si přišel i nájemní dělník. Obyčejný člověk tedy na koupi otroka potřeboval zhruba jeden a půl očního platu, což opravdu nebylo pro každého. 

Cenu ovlivňovaly také samotné schopnosti daného otroka. Například kuchař, tesař, či stavitel stál více, než otrok bez žádných dovedností. Například senátor Marcus Cato za takové otroky platil standardně 1500 denárů. Například vzdělaný Řek, který mohl rodině sloužit jako učitel pro děti mohl stát i 25 000 denárů. Politik a básník Quintus Lutatius Catulus (150−87 př. n. l.)  dokonce koupil slavného řeckého spisovatele Longa (autor románu Dafnis a Chloé) za 800 000 sesterciů, tedy 200 000 denárů. Spisovatel Columell (1. století n. l.) poznamenal, že otrok, který byl dobrým vinařem se prodával za 2000 denárů, tedy za tolik, za kolik jste si mohli koupit dvouhektarovou vinici. Schopní gladiátoři stáli od 5 000 denárů výše, to stejné platilo i u krásných mladých dívek. 

Foto: Někteří otroci se stali gladiátory | Wikimedia Commons / Public domain

Otroctví pomalu začalo upadat kolem 3. století našeho letopočtu, stejně jako Římská říše. Otroctví ve starověkém Římě bylo odlišné od otroctví, které si představujeme hlavně jako otroctví spojené s černošskými otroky v Americe 19. století. Otroctví v Římě nebylo mnohdy procházkou růžovým sadem a to zvláště na Sicílii, kde se páni k otrokům chovali opravdu krutě, většinou ovšem starověcí otroci neměli tak hrozný život. Například v 1. století našeho letopočtu byli otroci ze služby propuštěni zhruba po 10 letech služby a stali se svobodnými lidmi. Existoval systém patron-klient. Po propuštění byl otrok sice svobodný, stále ovšem byl klientem svého patrona-bývalého pána. Osvobozený otrok musel například svědčit u soudu, pokud byl jeho bývalý pán obviněn, také například ve svém volném čase stále mohl svému pánovi být nápomocen při různých pracích, jako je nakupování, či výchova dětí. Klient, tedy osvobozený otrok, naopak spoléhal na svého patrona v oblasti ekonomické podpory. Páni si totiž své osvobozené otroky udržovali co možná nejspokojenější, jelikož to bylo výhodné pro obě strany. Otrok měl také svá práva a bylo trestné ho zabít , společnost také opovrhovala jedinci, kteří se ke svým otrokům chovali špatně. Otroci byli prakticky součástí rodin, u kterých sloužili. Císař Hadrián se ve 2. století našeho letopočtu silně zasadil za práva otroků. Ti nyní mohli vlastnit půdu, či nemovitost, na které mohli pracovat ve svém volném čase a vydělávat peníze, otrok se také mohl z otroctví vykoupit. Ve 3. století našeho letopočtu bylo obyvatelstvo Říma složeno téměř z 50%   osvobozenými otroky. Jeden čas dokonce bohatí Římané soutěžili v tom, kdo osvobodí více otroků.

Nechci ovšem aby to vyznělo, že být otrokem bylo něco super, stále to bylo otroctví. Nesrovnatelně lepší, než otroctví černochů na bavlníkových plantážích v Americe, ale stále otroctví. Osvobozený otrok se například nemohl stát občanem, ale měl statut Svobodného člověka, ten měl podobná práva jako občan, ale ne stejná, měl například horší přístup ke zdravotní péči. Otroci u pánů, kteří nebyli zrovna zbohatlíci, často sloužili až do smrti, případně v případě namáhavé fyzické práce, jako byla například práce v kamenolomu, pracovali otroci do té doby, dokud fyzicky mohli. Pokud byli již fyzicky neschopni práce, byli z milosti propuštěni, takové propuštění ovšem pro ně bylo v podstatě rozsudkem smrti. Fyzicky zničení, s odrovnanými klouby neměli šanci si najít práci nikde jinde a umírali jako nemohoucí žebráci.

Zdroj: britannica, diletant.media