EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Jan Smuts: Búr, který zajal Churchilla a měl vést Británii proti nacistům

 02. 12. 2020      kategorie: Vojenská historie      1 komentář
Přidat na Seznam.cz

Burský válečník, jihoafrický státník a britský polní maršál. Tak nezačíná klasický vtip, ale životní příběh Jana Christiaana Smutse, který by zajisté vydal na několik knih. My jsme pro vás vybrali kapitolu jeho života v raném, ale o to dobrodružnějším, období takzvané 2. Anglo-búrské války.

125879403_422478772471468_8360166065684627723_o
Foto: V předvečer 2. světové války byl Smuts podruhé uveden do úřadu ministerského předsedy Jihoafrické Unie a zároveň povýšen na polního maršála britské armády. Pod jeho vedením se Jihoafričané zapojili do války po boku Spojenců. O jeho důležitosti ve válečném úsilí nám může napovědět i to, že byl navržen jako náhradník za Winstona Churchilla, v případě jeho úmrtí nebo neschopnosti vykonávat svou funkci. | Wikimedia Commons

Druhá búrská válka, která probíhala v letech 1899-1902, byla konfliktem mezi Britským impériem na jedné straně a dvěma afrikánskými, takzvaně búrskými, nezávislými státy na straně druhé. Příčiny lze přirozeně hledat už v První búrské válce, kterou Velká Británie na jižním cípu Afriky nevyhrála a poprvé od americké Války o nezávislost byla nucena přijmout nevýhodné podmínky příměří. Rozbuškou té, co měla následovat ovšem bylo mimo odvety i nalezení velkých ložisek diamantů a zlata na území obou zmíněných afrikánských republik.

Ačkoliv prvotní búrské útoky byly víceméně úspěšně, dorazivší britské posily otočily vývoj války a ta se tak přesunula do guerillové fáze. Britové nakonec přiměli Búry k vyjednávání jen díky drastickým protiopatřením jako byla zejména nesmlouvavá politika spálené země a koncentrační tábory pro rodiny búrských bojovníků. Jan Smuts se ostrých bojů neúčastnil. Jeho bojištěm bylo hlavní město Transvaalu Praetoria, kde sloužil jako pravá ruka prezidenta Paula Krugera. Avšak je nutné zmínit, že jeho organizační schopnosti, tvorba propagandy nebo komunikace s transvaalskými diplomaty v Evropě významně přispěla k počátečním úspěchům Afrikánců. Přesto si jako nebojující, ale pro válku horující, od některých vysloužil opovržení a přezdívku “zbabělého jestřába”.

Obrat v jeho životě přišel po sérii porážek u Ladysmith, Mafekingu a Paardebergu. Britové posílení vojáky z dominií se přelili přes Oranžskou řeku a mířili do srdcí obou republik. Vláda i s prezidentem Transvaalu se příliš nerozmýšlela a okamžitě uprchli na sever do Machadodorpu. Smuts, který zůstal v hlavním městě začal jednat a nařídil zničení zlatých dolů, které považoval za hlavní cíl Britů. Tato akce ale byla zamítnuta místními hodnostáři, a tak Smuts shromáždil asi 500 mužů a požadoval, aby alespoň zlato a peníze z bank byly naloženy na vlak a dopraveny do Machadodorpu, na což bylo přistoupeno. Vlak se Smutsem, jeho muži a zlatem byl tak posledním, který metropoli opustil než byla o pár hodin později obsazena Brity.

Poměrně rychle padla do britských rukou i všechna ostatní búrská města. Prezident Kruger uprchl do exilu v Nizozemsku, čímž byl formální odpor zlomen. Britové posléze přišli s tvrdou nabídkou příměří. Tu ovšem prezident Kruger v zastoupení Smutse odmítl. Místo toho vyzval búrské generály, aby pokračovali v boji. Generála Bothu, hrdinu předešlé války proti Angličanům, Smuts seznámil se způsobem vedení guerillového boje, který byl podle něj velmi vhodný pro širé pláně jihoafrického venkova. Vojevůdci Botha, Barry Hertzog, Christiaan De Wet a Koos de la Rey měli dle jeho vize vést malá "komanda", a s nimi provádět nájezdy na britské pozice přes celou jižní Afriku.

Smuts pokračoval s generálem de la Reyem se kterým se podílel na útocích proti zásobovacím trasám v západním Transvaalu. V bojích se brzy projevil jako vynikající voják. Statečný, ale dostatečně inteligentní, aby si uvědomoval omezené možnosti jejich malé jednotky. Přestože se jejich komandu o 500 mužích dařilo unikat 40x větší britské armádě, a zasazovat citelné údery zásobování Britů v jižní Africe, v rámci celého konfliktu šlo pro Brity spíše jen o otravnou nepříjemnost. Botha a Hertzog, kteří vedli větší vojenská uskupení jinde, navíc nebyli schopni efektivně použít partyzánskou taktiku a dosáhnout tak podobných úspěchů jako de la Rey. Britové následně jako odpověď vybudovali systém pevností, jízdních hlídek a plotů, které velmi omezili manévrovatelnost búrských armád.

Búrové se v této bezútěšné situaci setkali na tajné schůzce, kde chtěli projednat další postup. Botha a Smuts uznali, že silně podcenili odhodlání britských politiků a zaslali proto telegram Krugerovi s žádostí o radu. Ten, bez znalosti všech podrobností, odpověděl, že boj má pokračovat. Zástupci Oranžského svobodného státu dlouhodobě mírové jednání považovali za absurdní a proto bylo nakonec rozhodnuto, že se provede kompromis - poslední zoufalý útok, s cílem zvrátit průběh války. K vedení této operace byl vybrán právě Jan Smuts.

Smuts měl podle plánu vést skupinu 340 mužů do Kapské kolonie. Zde se měl pokusit podnítit všeobecné povstání místních Afrikánců proti britské nadvládě. Úkol to byl nadmíru obtížný neboť jeho protivník, nemilosrdný generálplukovník Kitchener, právě zahájil tažení proti oranžským komandům a zejména proti samotnému Smutsovi. Poté, co se mu více než tucetkrát podařilo uniknout zajetí se Smuts konečně o měsíc později sešel se svými spolubojovníky. Bylo jich ale pouhých 240. Po vstupu do Kapské kolonie byli dále Búrové obtěžováni nejen Brity a nepřátelskými černými Basuty. Zranění, nemoci a hlad způsobili menší vzpouru proti velení. Smuts naštěstí své muže dokázal přesvědčit k pokračování s tím, že nejhůře postižení byli ponecháni k zajmutí Britům. Nezlomný optimismus ve zvrat se nakonec vyplnil, když se Afrikáncům podařilo přepadnout britskou jízdní eskadronu a ukrást jim koně, potraviny, uniformy, cennosti, zbraně i střelivo. S nově nabytým sebevědomím se jim dařilo příštích několik měsíců provádět úspěšné výpady a přidělat Britům pár vrásek na čele.

127046745_422478659138146_6542570913257996978_nFoto: Pohřeb generála Jana Smutse se konal 15. září 1950. Rakev byla vystavena Groote Kerku v Pretorii. Následně se smuteční průvod přesunul přes Church Square v Pretorii na cestu k železniční stanici, kde měla být rakev přepravena do Johannesburgu ke kremaci. | Wikimedia Commons

Přesto hlavního cíle operace nebylo ani zdaleka dosaženo. Proti Britům nepovstal ani jeden z “kosmopolitních” afrikánských nacionalistů a Smuts si uvědomil, že tak malý nájezd nemůže dosáhnout tak velikého cíle. Co hůř, mnoho kapských Búrů dokonce Brity podporovalo. Nakonec se rozhodl zbudovat velitelství v údolí řeky Hex a vyslat své muže široko daleko, aby se pokusili naverbovat zdejší búrské farmáře. Brzy jeho síly čítaly údajně na 3000 bojovníků. Pro finální útok, který měl přivést Brity k jednacímu stolu a naklonit misky vah ve prospěch Búrů bylo zvoleno centrum těžby mědi v Okiepu. Búrům se podařilo obklíčit město, ale přemoci místní posádku frontálním útokem bylo příliš riskantní a tak přišlo na řadu měsíční obléhání. Smuts se pokusil přimět obránce ke kapitulaci naložením vlaku výbušninami a jeho posláním z kopce proti britským kasárnám. Pokus sice selhal, ale Britům došlo, že Afrikánci jsou odhodláni bojovat všemi prostředky až do hořkého konce. Nabídli proto Smutsovi setkání ve Vereenigingu. Ačkoliv tedy nájezd nedosáhl původního cíle, nakonec ho lze považovat za poměrně úspěšný.

Na konferenci nebyl zvolen za delegáta ani jednoho z afrikánských států. Generál Botha ho ale pověřil funkcí hlavního právního poradce zástupců Transvaalu. V této pozici sehrál klíčovou roli během projednávání složitých právních záležitostí. Díky svým znalostem vojenských i právních aspektů války moderoval diskusi obou stran. Jeho perfektní angličtina, afrikánština i holandština mu umožňovala mluvit před všemi a jelikož to byl on kdo provedl legendární nájezd na Kapskou kolonii, nikdo se neodvažoval ho přerušovat. Jeho dominance v diskuzi nakonec umožnila prosadit mírové řešení “politiků” oproti pokračování v beznadějném boji, který prosazovali hlavně “vojevůdci”. Oranžský prezident Francis Reitz pak navrhl kompromisní řešení. Ukončení bojů výměnou za určitou míru nezávislost s tím, že přesné podmínky měly být dále prodiskutovány na konferenci v Pretorii. Ta se měla odehrát se značně menším počtem delegátů. Reitz si totiž uvědomoval, že ačkoliv Britové pravděpodobně jeho návrh odmítnou, hlavní překážkou k míru není delegace z Londýna, ale ta z jeho vlastní země. V Pretorii vedl britskou delegaci Baron Kitchener a Baron Milner. Tito dva gentlemani si ale nemohli být názorově vzdálenější. Smuts a Kitchener k sobě chovali vzájemný profesionální respekt. Hovořili tedy spolu raději z očí do očí, mimo vliv "úředníků" jako byl Milner. Navíc oba dva pochopili zbytečnost dalších bojů, které se proměnily ve vzájemné nesmyslné vraždění. Dohoda vyjednaná mezi Smutsem a Kitchenerem pak byla 31. května 1902 podepsána zástupci Spojeného království, Oranžského svobodného státu a Transvaalskou republikou.

Podmínky smlouvy nebyly dozajista tak tvrdé, jaké by byly před Smutsovým nájezdem. Dvanáct bodů obsahovalo - bezpodmínečnou kapitulaci všech Búrů, odzbrojení všech vojáků a přísahu věrnosti britské koruně.

Na oplátku se Britové zavázali, že:

  • nebudou vykonány žádné popravy a dojde k všeobecné amnestii,
  • holandština se bude smět používat ve školách a u soudů,
  • Transvaal a Oranžský svobodný stát bude moci dosáhnout autonomie,
  • otázka emancipace “černých” se odloží až do doby dosažení výše zmíněné autonomie,
  • Británie vyplatí Búrům 3 miliony liber na rekonstrukci států,
  • vlastnické právo bude respektováno,
  • nebudou zavedeny žádné daně z půdy a
  • Afrikánci si budou moci ponechat své řádně registrované zbraně.

Afrikánci sice válku prohráli a stali se tak britskou kolonií s vojenskou administrací, ale už v roce 1906-1907 vláda přešla pod civilní správu. A konečně v roce 1910 došlo ke sloučení čtyř jihoafrických kolonií v dominium, čímž byla naplněna klauzule o samovládě. Búrové v něm pak jako nejpočetnější bělošský národ měli dominantní většinu. Smuts v nově vzniklém dominiu Jihoafrické Unie zaujal pozici muže číslo dva, když obsadil ministerské posty vnitra, dolů a obrany. Jeho spoluvláda s premiérem Bothou, ale byla provázena politickými krizemi i generálními stávkami. “Staří Búrové” mu vyčítali hromadění funkcí a dělníci ve zlatých dolech, hlavním zdroji bohatství jihu Afriky, zase protestovali proti kapitalistickému vykořisťování a požadovali “socializaci” výnosů z těžby. Revoluce byla odvrácena jen díky vyhlášení stanného práva a tvrdému potlačení demonstrací.

Během První světové války vedl úspěšné tažení do německých jihoafrických kolonií. V předvečer té Druhé byl podruhé uveden do úřadu ministerského předsedy Jihoafrické Unie a zároveň povýšen na polního maršála britské armády. Pod jeho vedením se Jihoafričané zapojili do války po boku Spojenců. O jeho důležitosti ve válečném úsilí nám může napovědět i to, že byl navržen jako náhradník za Winstona Churchilla, v případě jeho úmrtí nebo neschopnosti vykonávat svou funkci. Zajímavostí je, že s britským ministerským předsedou se setkal poprvé už v roce 1899, když ho vyslýchal po úspěšném přepadu obrněného vlaku. Shodou okolností v něm mladý Churchill jel, aby zažil dobrodružství o kterém by mohl psát do deníku Morning Post. Ještě dodáme, že sedmadvacetiletému Winstonovi se podařil dramatický útěk, když přelezl vězeňskou zeď, naskočil na vlak, skrýval se v uhelných dolech a nakonec utekl do portugalské východní Afriky. Překvapivě se u nich později vyvinulo silné pouto, které přetrvalo do Smutsovi smrti v roce 1950.

CENOVÉ BOMBY (310)

Komentáře

karel3

03. 12. 2020

Opravdu hodně zajímavé počtení. Díky. :thumbsup:

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací