Americký těžký křižník USS Indianapolis byl v červenci 1945 na své supertajné misi, o níž věděla pouze hrstka zasvěcených. V podpalubí se skrýval náklad, o němž nesměli vědět ani členové posádky. Nešlo o nic menšího než o Chlapečka (v originále Little boy), tedy atomovou bombu, která byla za pár dní svržena na Hirošimu. Křižník připlul k pobřeží ostrova Tinian, kde byla letecká základna Spojených států a kde v hangáru čekal bombardér B – 29. Na trupu letadla byl napsaný nápis Enola Gay.

Foto: USS Indianapolis | US Navy

Mezi  posádku se dostávaly nezaručené zprávy, že Indianapolis přivezla bombu velké ničivosti, která bude shozena na jedno z japonských měst. Námořníci se křižovali a celou misi považovali za prokletou. V tu chvíli sami netušili, jak jsou blízko pravdě. Křižník se opět chystal k vyplutí, tentokrát na základnu na ostrově Leyte na Filipínách a čekal ho osud stejně tajemný jako nevysvětlitelný. V celé historii amerického námořnictva se podobná událost ještě nestala a řada lidí to považovala za boží trest za to, co křižník přivezl ve svém podpalubí.

Psali jsme:Anglický dlouhý luk: zbraň, která změnila bojiště

Tehdejěí noc 29. července 1945 byla teplá a jasná. Podmořskou hladinu mezi ostrovy Mariany a Filipínami křižovala japonská ponorka I – 58 se 129 muži na palubě. Této ponorce velel Mochitsura Hašimoto, zkušený velitel, který se svým plavidlem ještě před několika týdny navigoval letecké mise sebevražedných kamikadze. Tentokrát ovšem jen hlídkoval u filipínských ostrovů. Byl rád, že se zatím nestal obětí amerických torpédoborců, které měly na svědomí zničení většiny japonské podmořské flotily. Věděl, že válka je prohraná a Američané zcela ovládli Tichomoří, ale nehodlal se jen tak vzdát. I proto měla ponorka torpéda Kaiten, která hodlala vypustit na kteroukoli nepřátelskou loď. Několik minut po 23. hodině hlásil navigátor, že na hladině je přítomna nepřátelská loď. Hašimoto vydal příkaz, aby se ponorka dostala na periskopovou hloubku.

Foto: Muž, který potopil USS Indianapolis, kapitán Hašimoto | printscreen z YouTube

Kapitán ponorky vytřeštil své oči. Přímo proti němu se valil obrovský americký křižník, který zřejmě vůbec nevěděl o společnosti japonské ponorky. Hašimoto jen nevěřícně kroutil hlavou. Takovou příležitost si japonský velitel nesměl nechat ujít. Ponorka se potopila do útočné hloubky a obě torpédové komory byly zaplaveny. Patnáct minut po půlnoci mířilo šest torpéd na americkou loď a dvě zasáhla zaměřený cíl. První narazilo do přídě, zatímco druhé narazilo do lodi pod hladinou ponoru v blízkosti palivových nádrží a muničního skladu. Do noci zaúpily několikanásobné výbuchy munice a trup lodi se rozpůlil ve dví. Loď se nakláněla a bylo zřejmé, že se co nevidět potopí. Kapitán křižníku Indianapolis Charles Butler McVay III. vydával rozkaz k opuštění lodi. Vojáci si rychle oblékli záchranné vesty a skákali do mořské vody. Z celkového počtu 1 196 členů posádky jich skončilo ve vodě 900. Japonská ponorka se opět dostala na periskopovou hloubku a nadšený kapitán oznámil, že americká loď byla zasažena a potápí se. Po 12 minutách od zásahu torpéd skončil hořící Indianapolis pod hladinou moře. První důstojník na japonské ponorce čekal na další rozkazy. Japonské námořnictvo totiž tolerovalo, pokud se ponorka po úspěšném útoku vynořila a námořníci z palubního kulometu zlikvidovali zbytek nepřátelské posádky. Tentokrát měl ale Hašimoto obavy, že by někde v blízkosti mohla být nepřátelská doprovodná plavidla a tak raději vydal pokyn k okamžitému ponoření a vyplutí do Východočínského moře.

Foto: Ilustrace potápějícího se křižníku USS Indianapolis | printscreen z YouTube

Psali jsme:Jules Brunet: skutečný příběh „posledního samuraje“

Na hladině byl náhle klid a měsíc osvětloval tváře 900 ubohých námořníků. Zbytek posádky zahynul při explozích torpéd nebo zůstal uvězněn v podpalubí potápějícího se křižníku. Námořníci byli relativně klidní, protože byli přesvědčeni, že během několika hodin je vytáhnou z vody záchranné týmy. Indianapolis totiž stačil vyslat signál SOS a kapitán McVay se domníval, že záchranné operace začnou nejpozději 1. srpna. Většina trosečníků byla v záchranných vestách, ti šťastnější byli navíc v gumových člunech. Všude kolem byla nafta a olej a několik desítek námořníků mělo těžké popáleniny. Potravin se nedostávalo a pitná voda nebyla téměř žádná. Konečně začalo svítat. 900 párů očí sledovalo oblohu a zoufale hledalo hlídkové letadlo. Obloha ale zůstávala čistá. Zato hladinu moře čeřily zlověstné žraločí ploutve. Během rána sem bylo přilákáno několik desítek hladových žraloků, kteří podnikli svůj první nelítostný útok. Voda se začala barvit krví, zoufalí trosečníci v panice lezli do přeplněných gumových člunů, které se pod neúměrnou tíhou převrhávaly a ranění námořníci tak byli odsouzeni k smrti ve žraločích čelistech. Jen pár námořníků, kteří si zachovali chladnou hlavu, si vzpomnělo na armádní příručku, kde jim radili, jak čelit útokům žraloka. Začali kolem sebe vířit vodu a kopat žraloky do hlavy. Většina se však snažila mořským predátorům uplavat. Marnost této snahy byla po chvíli patrná. Někteří naopak radili, aby všichni zůstali klidní.

Hodiny ve studeném moři líně utíkaly a vyčerpaným námořníkům při západu slunce pomalu docházelo, že dnes už je nikdo z vody nevytáhne a budou muset přečkat další noc. Americké námořnictvo v této chvíli nemělo ani ponětí, že křižník Indianapolis šel po útoku japonské ponorky ke dnu. Neomluvitelná chyba v komunikaci způsobila, že si dvě vzdálená centra sledující polohu lodi myslela, že s křižníkem Indianapolis komunikuje to druhé. Nikoho tedy nenapadlo se s ním spojit, natož vyslat hlídkové letadlo nebo záchrannou loď. Na filipínské základně na ostrově Leyte, kam měl křižník Indianapolis namířeno, sice zaznamenali, že loď nedorazila, místo vyslání záchrany však učinili jen zápis do seznamu lodí, které by měly připlout následující den.

Foto: Velitel amerického křižníku USS Indianapolis kapitán McVay

Mezitím dny ubíhaly a stav mužů ve vodě se stále zhoršoval. Strach ze žraločích útoků byl pouze jedním z problémů, které museli překonávat. Slaná voda jim rozřezávala rány, avšak největším problémem byla pitná voda. Někteří nedbali zákazu a pili vodu mořskou. Po chvíli vša začali zvracet a s mazutem vykašlávali kusy plic. Ti rozumnější pili vlastní moč a malé doušky mořské vody. Mezitím si námořníky v pravidelných intervalech doslova vyzobávaly hejna žraloků, proti kterým nebylo obrany. Po čase šílenství propuklo naplno. Začala se šířit zpráva , že v potopeném vraku křižníku Indianapolis jsou prý sudy studeného piva a tuny zmrzliny. Zoufalí námořníci se tak pokoušeli potopit na dno, aby se už nikdy nevynořili.

Dalším nelítostným protivníkem bylo tropické slunce, jehož paprsky dopadaly na nechráněné hlavy námořníků. Není divu, že většina trosečníků se stala obětí smrtelného úžehu či popálenin. Tento stav zcela vytěsnil myšlenky na jídlo. Do toho všeho čelili námořníci permanentním útokům nenasytných žraloků. Cca každých 10 minut skončil jeden z námořníků jako jejich svačina. Konečně se po čtyřech dnech, 2. srpna 1945 v 11 hodin dopoledne, objevil na obloze americký letoun Lockheed Ventura PV – 1, který byl na své pravidelné hlídkové misi. Desítky námořníků skákali na vratkých člunech, mávali košilemi a křičeli radostí. Přítomnost letadla pro ně znamenala, že skončí peklo, jimž museli projít. Pilot Wilbur C. Gwinn několikrát přeletěl v kruhu nad jejich hlavami, aby jim dal najevo, že je vidí a okamžitě žádal vysílačkou o vyslání záchranných lodí. Na svou základnu v Peleliu zahlásil: „Mnoho mužů ve vodě“.

Zprávu zachytil torpédoborec USS Cecil Doyle a pilot hydroplánu PBY Catalina Adrian Marks. Ten byl u trosečníků jako první a přistál na mořské hladině. Přestože byl hydroplán absolutně nedostatečný pro záchranu všech přeživších, i tak byl morální vzpruhou a velmi vítanou pomocí pro vyčerpané a nemocné. Marksovi se podařilo zachránit 56 námořníků, kteří byli v hlavní skupině. Obrovské přetížení zoufalými trosečníky však způsobilo, že byl hydroplán silně poškozen a nebyl schopen vzlétnout. V noci konečně připlul i torpédoborec Cecil Doyle. Kapitán William Graham Clayton Jr. vydal rozkaz k rozsvícení největšího reflektoru na palubě lodi a otočení proti nebi. Tento reflektor pak sloužil jako maják pro další záchranné lodi. Prvních 56 šťastlivců bylo vyloveno z moře a dostalo se na palubu torpédoborce. Druhý den na místo dorazily torpédoborce USS Helm, USS Madison a USS Ralp Talbot ze základny Ulithi, které spolu s transportními loděmi USS Dufilho, USS Bassett a USS Ringness pročesával oblast až do 8. srpna 1945. Z celkového počtu 1 196 námořníků bylo zachráněno 316 mužů. Tragédie, která stála 880 lidských životů, byla největší ztrátou amerického námořnictva za 2. světové války a zároveň šlo o největší útok žraloků na člověka, při němž zahynulo nejvíce obětí v dějinách.

Foto: Přeživší námořníci z USS Indianapolis | Wikimedia Commons

Pro americká média byla ztráta 880 mužů na konci války tučným soustem. Americká admiralita potřebovala stůj co stůj najít viníka této katastrofy. Stal se jím kapitán křižníku McVay, nositel Stříbrné hvězdy, která se uděluje za odvahu pod palbou. Na křižník Indianapolis byl převelen v listopadu 1944 a účastnil se vylodění na Iwo Jimě. Na jaře 1945 byl součástí operace bombardovacích náletů na Okinawu, kde jeho posádka sestřelila sedm japonských letounů, než byla 31. března zasažena sebevražedným kamikadze. McVay ztratil 13 mužů a loď byla vážně poškozena. Přesto se jí podařilo bezpečně doplout do kalifornských doků na Mare Islandu, aby mohla být opravena. Válečný soud vznesl proti McVayovi vážná obvinění. Žaloba ho vinila ze ztráty lodi amerického námořnictva, protože prý nevydal rozkaz ke kličkování. To znamená náhlé měnit kurs, aby torpéda japonské ponorky měla ztíženou šanci zasáhnout svůj cíl. Přeživší členové posádky se za svého kapitána postavili. Snažili se poukázat na to, že za tragédii mohlo velení námořnictva, které nezajímalo, že loď nedorazila včas do místa svého určení. Jenže tato obvinění proti vítězným admirálům byla v poválečné euforii nepřípustná. Soud uznal McVaye vinným a na palubu válečné lodi se už nikdy nepodíval. McVay odešel v roce 1949 do výslužby a o 19 let později, 6. listopadu 1968, se zastřelil svým služebním revolverem.

V roce 1997 dvanáctiletý školák Hunter Scoot, jemuž třídní učitel zadal práci Národní den v americké historii, si vybral ke zpracování právě tragédii křižníku Indianapolis. Toto téma ho lákalo, protože byl nadšen vyprávěním lovce žraloků ve světově proslulém filmu Stevena Spielberga Čelisti. Marně ale sháněl ve školní knihovně nějaké informace a proto se rozhodl do své práce zahrnout výpovědi bývalých členů posádky USS Indianapolis. Závěr jeho práce zněl, že kapitán McVay je nevinen. S pomocí svého otce, zástupce ředitele základní školy, kterou navštěvoval, poslal tento spis do amerického Kongresu. Události si všimli novináři a obhajoba kapitána dvanáctiletým školákem se dostala do médií. Nakonec v roce 2000 přijal Kongres Spojených států usnesení, z kterého vyplynulo, že kapitán McVay byl zproštěn všech obvinění. Tento dokument podepsal i prezident Bill Clinton.