O válce hovoří klasik válečnictví Clausewitz jako o souboji vůlí. Vůle je jedinečná lidská vlastnost, která odděluje hrdiny a vítěze od poražených. Za 2. světové války se objevila řada mužů, kteří byli a jsou nazýváni hrdiny s nezlomnou vůlí. Patří k nim bezpochyby i letec Ivan Grigorijevič Dračenko. Zpráva o přepadení Sovětského svazu německými vojsky 22. června 1941 znamenala pro posluchače tambovského pilotního učiliště, mezi kterými byl i Ivan Grigorijevič Dračenko, který se narodil 15. listopadu 1922 v ukrajinské vesničce Velikaja Sevastjanovka, zintenzivnění výcviku, zejména letů na bombardovacích letounech SB-2. Jen nedlouho poté ale také znamenala setkání s nemnohými frontovými piloty, kteří již prodělali svůj bojový křest, který přežili a mohli se podělit o své zkušenosti. Výcvik pokračoval, ovšem situace na frontě si vyžádala určitá opatření, která se dotkla i Dračenka. Školení na zmíněné bombardéry bylo ukončeno a namísto toho se Ivan a ostatní letci začali školit na letounu, jenž se měl stát Dračenkovým osudem – bitevní Iljušin IL-2.

Foto: Il-2m3 „Šturmovik“ v najrozšírenejšej verzii | Wikimedia Commons / Public domain

V dubnu 1943 byl výcvik na těchto strojích ukončen a Dračenko byl povýšen na podporučíka. Při čtení rozkazů o umístění na frontu nebyl Ivan a jeho přítel Nikolaj Kirtok jmenováni, namísto toho byli jako zkušební piloti zařazeni do výrobního závodu IL-2 v Kujbyševě. Je pochopitelné, že jejich rozhořčení neznalo hranic. To se naplno projevilo v okamžiku, kdy se ocitli před plukovníkem, jenž byl velitelem skupiny zalétávajících pilotů ve zmíněném závodě. Dračenko artikuloval velmi důrazně a hlasitě, že se mu zařazení nelíbí, apeloval dokonce na důstojníkovo svědomí a sdělil mu, že v roce 1942 padl jeho otec v bojích u Leningradu a jediným Dračenkovým cílem je teď pomsta. Na toto vášnivé prohlášení se mu dostalo stejně rozčilené odpovědi, že i zde je fronta. Tím celá debata skončila.

Psali jsme:Incident v Niši: přísně tajná vojenská konfrontace mezi USA a Sovětským svazem

Osvobození z nelehkého údělu obou přátel přišlo v červenci 1943, kdy přiletěli s nově vyrobenými stroji k 66. bitevnímu leteckému pluku a kdy jim bylo sděleno, že se zpět nevrátí. Dračenkova radost byla obrovská. Ivan se stihl zúčastnit již bitvy u Kurska. Se svým střelcem/radistou vykonával denně čtyři i pět bojových vzletů. Již třetí bojový let Ivana Dračenka ale málem skončil neslavně, když se po provedeném útoku rozpadla jeho skupina a on se vracel na základnu. K jeho stroji se přiblížily dva Messerschmitty Bf 109 a vzaly ho do kleští. Jeden „Messer“ zprava, druhý zleva. Tak letěly tři stroje bok po boku, přičemž německý pilot nalevo signalizoval Dračenkovi, aby se svým strojem přistál. Sovětský letec odsunul kryt kabiny a vyměnil si se stíhačem Luftwaffe nepěkná gesta. Krátce nato se oba Messerschmitty oddělily s tím, že Dračenka sestřelí. Naštěstí pro sovětský bitevník letouny nejenže právě přeletěly frontu na sovětskou stranu, ale hlavně na scéně se objevila dvojice stíhaček Jak-9, která Němce zahnala.

Při dalším vzletu předvedl Dračenko odvážný kousek, když svým strojem po vystřílení munice provedl taran nepřátelské stíhačky, která útočila na stroj velitele roje. Jak Dračenko, tak jeho střelec/radista přežili, i když Dračenko si po dopadu padákem na zlem zlomil nohu. Co však bylo důležitější, zachránil život jak svému veliteli, tak sobě.

Několik dní po odražení německé ofenzívy u Kurska a následném sovětském protiútoku letěla sestava Šturmoviků, ve které byl i Dračenko, na další bojový let Doprovod tvořily Jaky-9, které se krátce po přeletu fronty dostaly do boje s německými Messerscmitty Bf 109 a Focke-Wulfy Fw 190. Doprovod Šturmoviků byl zadržen a zaměstnán. Na Dračenka a jeho spolubojovníky bitevní letce pak číhala druhá skupina německých stíhaček, která provedla velmi úspěšný útok se sluncem v zádech. Než si stačili sovětští letci uvědomit, co se děje, byly jejich stroje zasaženy nepřátelskými střelami a několik z nich se v plamenech zřítilo.

Dračenko strhl svůj stroj a pronásledován německým stíhačem se snažil uniknout letem těsně nad zemí. Bohužel pro něj vletěl do náruče německé protivzdušné obrany. Jeho stroj byl zasažen, motor zachvátil požár a letoun se stal neovladatelným. Poslední, co stihl Ivan Dračenkoudělat, bylo křiknout na radistu, aby se pevně držel. Následoval prudký náraz a ztráta vědomí. Když se Dračenko probral, byl obstoupen nepřátelskými vojáky. Pohled na zničený letoun prozradil, že jeho radista tolik štěstí neměl.

Psali jsme:Objevil jsem Hitlerovu sbírku - jsem na stopě jeho archivu

Dračenko byl odvezen do zajateckého tábora u Poltavy. Zranění, která při přistání utrpěl, byla ošetřena jen provizorně a jeho zdravotní stav se začal zhoršovat. Němci však na tuto skutečnost nehleděli a nutili jej do těžké práce, jejímž následkem Ivan oslep na pravé oko. Krátce nato byl umístěn do čistého stanu a začali za ním docházet lékaři. Poté mu bylo oznámeno, proč ta náhlá změna chování jeho věznitelů. Dračenkovi jako Ukrajinci bylo nabídnuto, aby vstoupil do ruského letectva pod patronací Říše, kde dostane moderní stíhačku, bude placen v říšských markách a bude létat po boku s nejlepšími piloty Luftwaffe. Dračenko tuto nabídku rezolutně odmítl. Po dvou dnech přemlouvání došla jeho věznitelům trpělivost a byl umístěn zpět mezi ostatní zajatce. Několik dní nato se Dračenkovi s dalším zajatcem podařilo při transportu přemoci stráže a uprchnout. Po několika dnech, kdy neměli co jíst, na Dračenka a jeho druha narazili sovětští průzkumníci. Doprovodili je na polní letiště nedaleko Krasnodaru, odkud Ivana dopravili k jeho pluku. Tady byl přivítán s nelíčeným údivem, protože byl v té době již prohlášen za padlého. Na letišti ale dlouho nepobyl, neboť na lékařské prohlídce rozhodli o nutnosti jeho hospitalizace v nemocnici v Moskvě, kam byl zakrátko převezen.

Zde byla Dračenkovi poskytnuta všemožná péče, ovšem jeho pravé oko již nemohlo být zachráněno. Trápil se myšlenkami, zda se vůbec bude moci vrátit do armády a zda ho vezmou alespoň k pěchotě. Profesor Sverdlov, který ho operoval a který mu zhotovil také téměř dokonalou oční protézu, vydal závěrečný verdikt. Dračenkovi s okamžitou platností zakázal létání. Ivan se snažil profesora přesvědčit, že létání pro něj znamená vše a jeho vášnivá obhajoba přitáhla pozornost neznámého muže v lékařském plášti, jak se později ukázalo, ředitele institutu. Na toho letcův příběh zapůsobil a přesvědčil Sverdlova, aby vydal příznivou zprávu, což profesor po chvíli váhání učinil. Návrat k jednotce proběhl bez komplikací a aniž Dračenko dostal šanci zabývat se obavami z letu, byl okamžitě po příjezdu vyzván, aby si vyzkoušel svůj nový stroj. Nikdo z pilotů ani z personálu si na něm ničeho zvláštního nevšiml. Dračenko se však svěřil svému příteli, který se na něj jen chvíli nechápavě díval a pak mu řekl, že jestli se tohle někdo dozví, tak nenajde žádného střelce, který by s ním chtěl létat. Jak se později ukázalo, nestalo se tak samo sebou. Jistý Kirilec totiž vyslechl jejich rozhovor a sám měl také své tajemství. Před válkou onemocněl tuberkulózou, léčil se, ale nechtěli ho zařadit mezi střelce/radisty. Díky Dračenkovi, který jej pochopitelně přijal, se mu splnil sen. Oba dva nemocní muži tak začali létat spolu.

Na podzim 1943 prováděl Dračenko společně s dalším IL-2 průzkumný let, při němž se jejich stroje dostaly nad nádraží nedaleko Umaně. Úspěšně zaútočil na zde stojící vlakové soupravy, ale palba ze země a také německé stíhačky, které se objevily, je donutily obrátit se k domovu. Druhý ze Šturmoviků byl poškozen protiletadlovou palbou a třebaže se střelcům podařilo jednu stíhačku sestřelit, poškození sovětského letounu bylo již příliš velké a proto musela jeho osádka vyskočit. Když se poté objevily sovětské stíhačky, Dračenko se nerozmýšlel. Provedl přistání v terénu nedaleko sestřelených letců a zatímco pilot a střelec vyskočili z každé strany na jedno křídlo a chytili se kabiny letadla, ostřeloval Kirijec přibližující se Němce svým kulometem. Dračenko poté přitáhl plynovou páku na doraz a Šturmovik se po několika vteřinách konečně pohnul z rozbahněného terénu.

Na jaře 1944 se Dračenkův letecký pluk zúčastnil ševčenkovsko – korsuňské operace, během níž se protivník snažil dostat svá vojska z obklíčení. Cílem Šturmoviků se staly jednotky 5. tankové divize SS Wiking. Operace byla skončena v únoru 1944 a řada pilotů a střelců/radistů byla navržena na vyznamenání. Dračenko obdržel řád Rudého praporu a ke konci května byl vyznamenán i Řádem slávy III. stupně. Další úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Průzkumný let přes řeku Seret ukázal řadu německých shromaždišť a také dva obrněné čluny, na které Dračenko spolu se svým doprovodem zaútočil a potopil je. Tato akce mu vynesla Řád slávy II. stupně, protože se ukázalo, že na palubě člunů byli vysocí štábní důstojníci a mnoho z nich útok nepřežilo. Dračenko se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace, kdy za své hrdinství před nepřítelem a za úspěšné ničení protivníkovy obrněné techniky i živé síly byl nejprve vyznamenán Řádem slávy I. stupně a 26. října 1944 obdržel i nejvyšší vyznamenání, Zlatou hvězdu hrdiny SSSR spolu s Leninovým řádem.

Na jaře 1945 prováděl Dračenkův pluk letecké operace nad Horním Slezskem a dál nad Říší. Po průzkumném letu v okolí Chotěbuzi a berlínské autostrády se Dračenko vracel na základnu, ale vinou špatného počasí a nedostatečně upraveného terénu polního letiště se mu nepodařilo dobře přistát. Letoun nadskočil, nahnul se a došlo k poškození křídla. Ihned po přistání byl předvolán před velitele, aby celý incident vysvětlil. Dračenko nejprve zašel do baráku, kde bydel s ostatními piloty, aby se trochu upravil. Utřel si kapesníkem zpocenou tvář a otočil se do místnosti. V ten okamžik vytřeštil jeden z pilotů na Dračenka oči a začal se hlasitě dožadovat, aby se i ostatní podívali na muže, který jen nechápavě stál uprostřed místností. Při utírání obličeje se mu totiž podařilo otočit si oční protézu o 180°, takže teď bylo vidět jen bělmo. Ivan se snažil všechny přítomné uklidnit, ale naneštěstí pro něj vešel do domu také plukovní lékař. Ten se okamžitě dotazoval, jak je možné, že Dračenko létá, a jak to, že o jeho problému nikdo neví. O záležitosti byl informován také velitel pluku a následně i velitel sboru. Bylo rozhodnuto, že Dračenko bude přezkoušen před komisí, zda dokáže létat. Přítomen byl i velitel sboru generálporučík Rjazanov. Když Dračenko provedl veškeré předepsané figury a bezpečně se strojem přistál, Rjazanov jej objal a prohlásil, že kdyby všichni piloti létali jako Ivan Grigorijevič, byl by naprosto spokojen. Přítomní lékaři ale protestovali a chtěli, aby bylo Dračenkovi dovoleno létat pouze za dobrého počasí. Na to Rjazanov přistoupil, následně si vzal Ivana stranou a se šibalským mrknutím mu řekl, že bylo třeba medicíně udělat alespoň nějaký ústupek.

Dračenko se na jaře 1945 zúčastnil Berlínské operace, během níž piloti Šturmoviků prováděli rozličné úkoly, od útoků na zbytky obrněných jednotek nepřítele, přes cílené útoky na postavení pěchoty až po kladení kouřové clony v určených sektorech. Na jednom z přifrontových letišť je zastihla zpráva o bezpodmínečné kapitulaci Německa.

Ivan Grigorjevič Dračenko vykonal 178 bojových vzletů, je mu připisováno zničení několika desítek tanků a jiných obrněných vozidel, 37 děl, 17 protiletadlových stanovišť, 654 automobilů, 122 koňských povozů, 7 skladů munice, 6 vlakových souprav a 4 mosty. Spolu se svými střelci sestřelil 5 nepřátelských letounů a 9 letounů zničil na letištích. Byl vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny SSSR, Leninovým řádem a všemi třemi stupni Řádu slávy, což se podařilo jen dalším třem příslušníkům ozbrojených sil SSSR, dvěma protitankovým dělostřelcům a jednomu příslušníkovi námořní pěchoty. Krátce po skončení 2. světové války nastoupil do Vojenské letecké akademie v Moskvě, kde pobyl jeden rok, než byl ze zdravotních důvodů vyřazen. Poté se vrhl na studium práv na Kyjevské státní univerzitě, které dokončil v roce 1953. Ivan Grigorijevič Dračenko zemřel 16. listopadu 1994 v Kyjevě, pouhý jeden den po svých 74. narozeninách.

Zdroj: valka.cz