EXCALIBUR
CZUB - 4M
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Kubánský zbrojní průmysl

 04. 12. 2022      kategorie: Události      0 bez komentáře
Přidat na Seznam.cz

Sousloví kubánský zbrojní průmysl nám může znít poněkud absurdně. Vždyť Kubu máme většinou zafixovanou jako tropickou zemi, jejíž hospodářství je založeno především na zemědělství či na turistickém ruchu, a nikoliv jako zemi s vyspělým průmyslem. A faktem je, že Kuba má jen velmi omezený průmysl, a postrádá většinu kapacit příznačných pro průmysl vyspělých zemí, jako je výroba aut atd. Přesto si Kuba dokázala vybudovat až překvapivě efektivní zbrojní průmysl, který již představil celou řadu zajímavých produktů. Abychom mohli pochopit genezi tohoto zbrojního průmyslu, musíme se ale vrátit o několik desetiletí zpátky, až do dob studené války.

Studená válka, rozdělující svět na Západ představovaný primárně USA a východ prezentovaný Sovětským svazem, vývoj Kuby zásadně poznamenala. Po vítězství revoluce v r. 1959, vedené Fidelem Castrem, se totiž Kuba, do té doby se orientující na USA, rychle přeorientovala na Sovětský svaz. Převzala jeho politický model, ale i zahraniční politiku. Kuba dokonce málem přispěla k tomu, aby se studená válka přeměnila v horkou, kdy dovolila Sovětskému svazu, aby na jejím území umístil  balistické rakety, které představovaly pro USA přímé ohrožení, což vedlo k tzv. karibské krizi.

Po odeznění karibské krize Kuba částečně upustila od své politiky konfrontace s USA. O to víc se ale Kuba zaměřila na export své revoluce do různých zemí třetího světa, a to jak zemí Střední, resp. Jižní Ameriky, tak i Afriky. Zde se Kuba navíc aktivně, tisíci vojáků, zapojila do několika konfliktů, především do války v Angole a Mosambiku, ale také do dlouholeté válce v Etiopii. Nutno říci, že tuto ambiciózní politiku si Kuba mohla dovolit jen díky rozsáhlé ekonomické pomoci SSSR, ale i dalších zemí bývalého sovětského bloku včetně tehdejšího Československa.

Adekvátně této takřka velmocenské politice Kuba budovala i své ozbrojené síly. Ty byly mimořádně početné ( Kuba disponovala největší armádou v Latinské Americe), díky sovětské pomoci navíc disponovaly i obrovským množstvím výzbroje.

Pád sovětského bloku a následně i zánik Sovětského svazu ovšem tuto velkorysou pomoc včetně pomoci vojenské ukončil. Kuba upadla do ekonomické recese; nemohla si tedy dovolit udržovat tak mohutnou armádu, nemohla si také dovolit nějaké další nákupy výzbroje. Z předcházejících let jí ale zbylo obrovské množství výzbroje, byť většinou starších typů. Ty si začala Kuba vlastními silami modernizovat, ale také dosti zásadně upravovat. V některých případech tak vznikly svérázné zbraňové systémy, které mají s původními konstrukcemi jen málo společného.

Zde je třeba upozornit na jeden důležitý, někdy přehlížený fakt. Obdobné úpravy starší techniky realizují i další rozvojové země – typicky jde o země dříve se orientující na Sovětský svaz. Jenže v těchto zemích takové zbraňové systémy vznikají spíše jen coby improvizace, často realizovaná pouze v polních dílnách. Obvykle také takové zbraně vzniknou jen v jednom či několika exemplářích. Oproti tomu Kuba tyto systémy produkuje i v poměrně rozsáhlých sériích, kubánské systémy se pak vyznačují i vyšší kvalitou zpracování. Tyto zbraňové systémy navíc vyrábí podniky sice patřící armádě, ale přesto jde o skutečné firmy disponující i poměrně velkými výrobními kapacitami. Kuba se navíc snaží tyto podniky vybavovat i moderními technologiemi, a to s pomocí Ruska, ale i Číny a Severní Koreje.

Kubánské zbraňové systémy

První takové systémy se začaly rodit již v osmdesátých letech, tedy ještě v dobách masivní pomoci ze strany SSSR. Již tehdy se v konfliktech, kde se Kuba angažovala, čím dál více ukazovalo, že některé typy sovětské obrněné techniky nejsou zcela vyhovující pro moderní boj. I to byl důvod, proč Kubánci začali s takovýmito úpravami.

Zřejmě prvním typem obrněné techniky, který se stal předmětem těchto úprav se stal známý sovětský obrněný transportér BTR-60. Tedy zastaralý transportér s nedostatečným prostorem pro výsadek a nevhodně řešeným vstupem, ale i relativně slabou výzbrojí tvořenou jen kulometem KPVT 14,5 mm a PK ráže 7,62.

Na základně zkušeností z bojů v Angole proto Kubánci začali tyto obrněné transportéry vybavovat silnější výzbrojí. Pro nás pak může být zajímavé, že první zbraní, která byla na BTR-60 osazena, byl známý československý protiletadlový kanon vz.53 ráže 30 mm. Tato konstrukce byla ovšem jen jakousi první vlaštovkou; je také třeba zmínit, že vznikla pouze v polních dílnách. Právě na ni ale navázali kubánští konstruktéři později, když došlo k ukončení sovětské vojenské pomoci a Kuba se musela spoléhat jen na vlastní síly. Kubánci tak na obrněné transportéry BTR-60 osadili i další protiletadlové kanony, známé kanony Zu-23 ráže 23 mm, a následně i 37 mm dvojkanony Type 65 původem z Číny.

Lze podotknout, že obdobná vozidla s původně protiletadlovými kanony vznikají v mnoha rozvojových zemích, a slouží pak pro úkoly palebné podpory. Ale právě kubánský systém Duplex-BTR-37 37 dvojkanonem Type 65 nám ukazuje, jak se liší od takových improvizovaných konstrukcí. Kubánští technici obrněný transportér zásadně upravili. Z korby zbyla jen přední a zadní motorová část, a prostřední část pak zabírá zcela nová otočná věž, do které jsou umístěny kanony. Tento systém je navíc vyroben v poměrně velkém množství.

Pozoruhodné je, že Kubánci své BTR-60 vybavili i kanony větších ráží. Prvním takovým případem bylo osazení BTR-60 věží pocházející z BVP-1, disponující tedy kanonem 2A28 ráže 73 mm a spřaženým kulometem – vznikl tak systém BTR-60-73M. Kanon 2A28 je často kritizován a fakticky se neosvědčil, přesto disponuje vyšší palebnou silou než původní kulomet KPVT.

Kubánci ale šli ještě dál, a osadili část svých BTR-60 novou věží, osazenou kanonem D-10, pocházejícím z tanků T-55. Vznikl tak systém BTR-100, de facto zástupce populární kategorie kolových stíhačů tanků. Je pozoruhodné, že Kubánci zvolili jako výzbroj tak mohutný kanon ( jako lehčí se přitom nabízel kanon D-44 ráže 85 mm, případně podobný kanon pocházející z tanků T-34) – na vozidle proto musely být realizovány poměrně výrazné úpravy. Přesto se tento systém osvědčil, a byl produkován v rozsáhlé sérii. Ani to ovšem Kubáncům nestačilo, a zkonstruovali systém BTR-115, který kombinuje podvozek BTR-60 osadili s věží vybavenou 115 mm kanonem, pocházejícím z tanku T-62!

btr_01Foto: Kubánské systém BTR-100 | Kubánské ministerstvo obrany

Tyto modifikace BTR-60 nám tak ukazují jeden zajímavý faktor. 60 let starý BTR-60, koncepčně zastaralý, kritizovaný pro celou řadu neduhů, možná nevyhovuje pro svou původní roli, přesto se může stát základem pro celou řadu modifikací, a ve své pozměněné formě pak může najít své místo i na současném bojišti. Totéž nám naznačuje i použití dvojkanonů Type 55 (které konstrukčně vycházejí ze starého sovětského PLK vz. 37).

Dalším typem obrněného vozidla, které posloužilo jako základ různých zbraňových systémů, je známé sovětské BVP BMP-1. O vozidle BMP-1 se dá říci totéž co o BTR-60. I BMP-1 je zastaralé, BMP-1 má i celou řadu technických nedostatků, jako je nízký prostor pro výsadek, slabší pancéřování atd. Přesto tato vozidla dosud slouží v obrovských množstvích, a lze připomenout, že jak vozidla BMP-1, tak i obrněné transportéry BTR-60 jsou i  ve své původní podobě nasazovány i v dnešní válce na Ukrajině. Pro kubánské konstruktéry pak byla volba podvozků těchto vozidel logická, protože kubánská armáda disponovala stovkami těchto BVP. Jednou z prvních úprav vozidla BMP-1 se proto stalo jeho osazení  100 mm kanonem – sovětským protitankovým kanonem T-12. Na podvozku BMP-1 tak vyrostla pevná (!), poměrně robustní nástavba, do které byl umístěn známý sovětský protitankový kanon T-12.

Použití pevné nástavby působí anachronicky, je ale třeba zmínit, že výsledný systém CATAP-100 je kubánskou armádou dobře hodnocen, a byl vyroben ve větší sérii. Druhou konstrukcí je pak systém AAP-BMP-122, u kterého byla na podvozek BMP-1 osazena otočná věž s dělem D-30. Vznikla tak de facto obdoba sovětského samohybného děla 2S1 Gvozdika, či spíše rumunského SHD Model 89. Je otázkou, proč se Kubánci pustili do takové konstrukce, když disponují velkým množstvím samohybných děl 2S1 Gvozdika. Lze ale zmínit, že na různých přehlídkách bylo předvedeno větší množství těchto lehkých SHD.

Pro konstrukci „nových“ zbraňových systémů kubánští technici používají i podvozky tanků T-54 a T-55. Zde lze připomenout, že svého času kubánská armáda disponovala téměř 1000 kusy tanků T-54/55/62. Kuba provedla výraznou redukcí početních stavů svých tanků, přesto je její tankové vojsko stále nejpočetnější ze všech zemí Latinské Ameriky. Díky redukci početních stavů tanků pak má k dispozici velké množství tankových podvozků, které využila jako nosiče zbraňových systémů.

Podvozky tanků byly využity především jako nosiče protiletadlových systémů. Na tyto podvozky byly totiž umístěny protiletadlové systémy S-75 Volchov, ale i protiletadlové systémy S-125 Něva, a to jak odpalovací zařízení, tak i velící a detekční prvky. Jde o velmi pragmatické řešení, které dovolilo dosáhnout vyšší mobility těchto původně statických raketových systémů. Jako zajímavost lze zmínit, že Kubě se podařilo své zkušenosti z konstrukce těchto systémů zúročit, kdy její technici pomohli realizovat obdobné projekty pro armádu Etiopie ( s níž Kuba dodnes úzce spolupracuje).

Na bázi podvozku tanku T-54  vznikl také kanónový protiletadlový systém T-54-57-2, a to osazením nové věže s 57 mm kanony S-60. Jde tak o modernější obdobu letitého sovětského systému ZSU-57-2. Stejně tak ale byly jako nosiče zbraňových systémů využity i známé sovětské tanky T-34. I ty dosud v kubánské armádě dosud slouží v nemalém množství, a to i v původní verzi. Část těchto tanků ale byla přebudována na samohybná děla.

Na podvozky tanků T-34 tak bylo osazeno hned několik typů starších sovětských tažených děl. Nejčastěji se na snímcích objevuje samohybné dělo AAP-T-122, které jako dělostřelecký systém používá dělo D-30. Vznikla nejméně dvě provedení, z nichž jedno se vyznačuje otevřenou otočnou věží, využívající jako základ původní věž, v druhé verzi je kanon umístěn jednoduchým uložením. Obdobně je řešen systém AAP-T-130, který jako zbraň používá sovětský kanon M-46 ráže 130 mm. Další systém AAP-T-100 pak slouží coby nosič protitankového kanonu T-12. Podvozek tanku T-34 posloužil i coby nosič protiletadlového kanonu KS-19 ráže 100 mm. Vzniklé samohybné dělo AAPMP-100 ale nepůsobí jako protiletadlové, protože postrádá naváděcí systémy, a slouží tak coby prostředek palebné podpory pěchoty.

Hned celá série samohybných děl kubánské armády vznikla využitím podvozků nákladních automobilů. Jde tak o samohybná děla dnes tolik populární kategorie TMG. Kuba byla de facto jedním z průkopníků této kategorie, a to i díky výsledkům z nasazení v Angole, kde se ukázalo, že  klasická tažená děla mají nedostatečnou mobilitu, a pásová samohybná děla 2S1 Gvozdika a 2S3 Akacija jsou příliš těžká a pomalá.

Kubánská kolová samohybná děla představují ucelenou typovou řadu samohybných děl Jupiter, která jako základ používají starší sovětský nákladní automobil Kraz-255 B. První samohybná děla Jupiter I a Jupiter II vznikla prostým osazením kanonem M-46. Samohybné dělo Jupiter III jako zbraňový systém využívá dělo D-30. Ovšem nejsofistikovanější je samohybné dělo Jupiter IV, které sice stejně jako samohybná děla Jupiter I/II coby dělostřeleckou zbraň používá kanon M-46, ale pro osádku byla vytvořena zcela nová pancéřová kabina, lépe je vyřešeno umístění munice atd.

Obdobně se Kuba pustila do konstruování další populární kategorie zbraňových systémů – obrněných automobilů. Na Kubě vznikl např. těžký obrněný automobil Paqito, který jako podvozek využívá nákladní automobil Kraz-255 B. Ten je vybaven nejen pancéřováním, ale i kanonem Zu-23, výsledný automobil se tak podobá konstrukcím, které se objevily např. v Sýrii nebo Jemenu. Fotografie těchto automobilů jsou ale vzácné, a je proto pravděpodobné, že tento těžký obrněný automobil vznikl jen v několika exemplářích. Mnohem většího rozšíření dosáhl obrněný automobil Iguana, vzniklý na bázi lehkého nákladního automobilu GAZ-66.

Obrněný automobil Iguana stojí za hlubší pozornost. Iguana totiž představuje velmi levně a pragmaticky, a zároveň elegantně řešenou konstrukci. Je tak protikladem některým obrněným automobilům z vyspělých zemí, které jsou sice technicky vyspělejší, ale v důsledku toho jsou komplikovanější a tedy i dražší, a mnohdy proto ani nenajdou zákazníka. I z toho důvodu si kubánská armáda těchto obrněných automobilů vysoce cení, a Kubě se s těmito obrněnými automobily dokonce podařilo dosáhnout i exportních úspěchů, kdy byly vyvezeny do Angoly a podle některých zpráv také do Demokratické republiky Kongo. Na Kubě byly zkonstruovány i další, obdobné systémy, ty však většinou nepřesáhly stádium prototypů. Autor tak zachytil především ty typy, které jsou pro Kubu a její zbrojní průmysl nejsymptomatičtější.

Kubánská zkušenost – poučení i pro český zbrojní průmysl

Kuba a její zdánlivě jen improvizovaný zbrojní průmysl tak dokázal představit celou řadu zbraňových systémů. Ty se navíc osvědčily i v praxi, a pomohly tak kubánské armádě přečkat složité období, kdy neměla prostředky na nákup moderních zbraňových systémů ( což ovšem do značné míry trvá dosud). Představuje tak fenomén, který může být zajímavý i pro průmysl větších a vyspělejších států – a to včetně České republiky.

Také Česká republika má silný zbrojní průmysl. Ten je svým rozsahem a především objemem své produkce menší než zbrojní průmysl někdejšího Československa, přesto je velmi výrazný, a to především ve srovnání s dalšími státy naší velikosti. Český zbrojní průmysl je navíc technicky a technologicky mnohem vyspělejší než ten kubánský. To ale neznamená, že bychom měli onen kubánský zbrojní průmysl přehlížet, a v lecčem bychom si jej mohli vzít za příklad. 

Český zbrojní průmysl např. vůbec nevyužívá kategorie kolových systémů palebné podpory, tj. různých automobilů vybavených protiletadlových kanonů, uzpůsobených pro palbu proti pozemním cílům. V České republice je přitom vyráběno hned několik typů vhodných automobilových podvozků, které by bylo možné osadit různými protiletadlovými kanony (např. Zu-23, vyráběnými i mimo Rusko). O takové systémy je přitom zájem i v zemích, kde v nedávné době český zbrojní průmysl dosáhl výrazných exportních úspěchů – např. v Nigérii, Iráku atd.

Stejně tak v České republice nejsou plně využity kapacity spojené s tanky T-72. V nedávné době český zbrojní průmysl dokázal uspět s modernizovanými tanky T-72, které se podařilo vyvézt do Iráku, Nigérie či nejnověji na Ukrajinu. Lze však předpokládat, že právě současné boje na Ukrajině s trhem s tanky T-72 zahýbá – patrně o ně již nebude až takový zájem. Podvozky tanků T-72 přitom díky jejich vysoké nosnosti, ale i průchodnosti terénem lze využít jako nosiče různých systémů, a to i systémů zbraňových – přesně tak, jak to dokázal kubánský zbrojní průmysl. Kubánský zbrojní systém nám tak může být možná ani ne tak vzorem, jako spíše zdrojem poučení. I proto stojí za to i takovýto zdánlivě provizorní zbrojní průmysl a jeho produkty sledovat.

Zdroj: globalsecurity.org, reuters.com

 Autor: David Khol

Komentáře