LOADING TOP…

Let jen jedním směrem. Šokující příběh pilotů, kteří věděli, že zemřou

 30. 04. 2025      kategorie: Vojenská historie    

V japonské kultuře znamená slovo „kamikaze“ božský vítr – odkaz na tajfun, který ve 13. století zničil mongolskou invazní flotilu. V roce 1945 ale nesl toto jméno smrtelný vítr z nebe, který dopadal na americké lodě u Okinawy. Sebevražední piloti Císařského Japonska zde provedli největší a nejintenzivnější útoky v dějinách válečného letectva.

2Foto: USS Bunker Hill po zásahu kamikaze | Wikimedia Commons / Public domain

Bitva o Okinawu, zahájená 1. dubna 1945, byla poslední velkou bitvou války v Tichomoří – a zřejmě tou nejkrvavější. Spojenci chtěli ostrov využít jako základnu pro invazi na japonské hlavní ostrovy. Tokijské velení vědělo, že jeho ztráta by znamenala konec. Proto se japonská strategie opřela nejen o pozemní obranu, ale i o nový druh zoufalého odporu – masové nasazení jednotek tokkótai, neboli „speciálních útočných sil“ známých jako kamikaze.

Zatímco první kamikaze útoky se objevily už koncem roku 1944 během bojů na Filipínách, teprve u Okinawy dosáhly svého ničivého vrcholu. Mezi dubnem a červnem 1945 provedlo více než 1 500 pilotů sebevražedné nálety na americké námořnictvo. Útoky přicházely ve vlnách – většinou ve chvílích, kdy byly lodě nejvíce zranitelné při vyloďování nebo zásobování.

3Foto: Odlet kamikaze na misi provázely dívky s třešňovými ratolestmi | Wikimedia Commons / Public domain

Kamikaze piloti používali převážně stíhačky Mitsubishi Zero, naložené výbušninami a palivem na cestu jen jedním směrem. Jiné typy, jako Ki-43 Hayabusa nebo Ki-84 Hayate, byly rovněž přizpůsobeny sebevražedným misím. Postupně byly vyvíjeny i specializované stroje – jako řízené střely Óka, pilotované rakety vypouštěné z bombardérů, které se řítily na cíl rychlostí přes 900 km/h.

Mezi nejhůře zasažené patřila letadlová loď USS Bunker Hill (CV-17), která byla 11. května zasažena dvěma kamikaze v rychlém sledu – přišlo o život přes 390 mužů. Torpédoborec USS Laffey (DD-724) byl během jediného dne (16. dubna) napaden 22 letouny, z nichž několik loď zasáhlo – přesto se udržela na hladině. Loď si vysloužila přezdívku The Ship That Would Not Die. Tragická byla i ztráta torpédoborce USS Bush (DD-529), který 6. dubna po opakovaných zásazích explodoval a klesl ke dnu. Celkem bylo kamikaze poškozeno nebo potopeno přes 350 plavidel.

4Foto: Kamikaze před útokem | Wikimedia Commons / Public domain

V čele obrany spojenecké flotily stála protivzdušná palba a stíhací letectvo operující z letadlových lodí. Americká radarová síť dokázala útoky včas detekovat, ale ne vždy odrazit. Účastníci bitvy o Okinawu – příslušníci tzv. radarových stanovišť na obvodě námořní formace – nesli těžké ztráty právě při odražení kamikaze útoků.

Motivace pilotů kamikaze, proč se obětovat, byla různá. Oficiálně šlo o hrdiny, kteří obětovali život za císaře. Mnozí ale byli velmi mladí – sotva dvacetiletí – a jejich výpovědi, pokud se zachovaly, odhalují i velmi manipulativní techniky náboru i nátlaku. Muži byli záměrně napřed dotázáni, zda jsou ochotni zemřít za císaře. Těžko se někdo odvážil říct, že ne, a následně pak již bylo těžké odmítnout zařazení do sebevražedné jednotky. Mnozí se také styděli odmítnout před kamarády či důstojníky. Trénink pilotů byl často zběžný – v podstatě zahrnoval jen vzlet a základní pilotáž, víc nebylo třeba. Let byl jednosměrný a cesta zpět nikdy neexistovala.

Kamikaze byli projevem japonského zoufalství – a zároveň ochoty obětovat vše v duchu bušidó a oddanosti císaři. Z vojenského hlediska nemohli zvrátit výsledek války. Ale jejich nasazení mělo silný dopad na americké velení. Obavy, že podobné útoky budou následovat při invazi na hlavní ostrovy, sehrály nepřímou roli v rozhodnutí použít atomové bomby.

Bitva o Okinawu, kde byli kamikaze masově nasazeni, skončila až v červnu 1945. Spojenci zvítězili, ale za cenu více než 12 000 padlých a desetitisíců raněných. A v očích mnoha přeživších zůstala nejtragičtější vzpomínkou právě nečekaná, neviditelná smrt přicházející shůry – kamikaze.

Zdroj: smithsonianmag.com 

 Autor: Tomáš Chalupa