Letadlové lodě velmi záhy po vypuknutí druhé světové války potvrdily zásadní proměnu námořních bojů – palubní letectvo se stalo klíčovou a rozhodující silou. Výcvik posádek palubních letounů však představoval náročný úkol. Americké námořnictvo přišlo s konceptem, který uvolnil operační kapacity a zároveň se ukázal jako velmi efektivní. Do služby zařadilo dvě improvizované letadlové lodě umístěné na Velkých jezerech: USS Wolverine (IX-64) a USS Sable (IX-81).

Foto: Jezerní kolesová letadlová loď USS Wolverine v dubnu 1943 | US Navy / Public domain

Psali jsme:Slovensko za 2. světové války

Myšlenka získat civilní plavidla a přestavět je pro výcvikové účely vzešla od velitele Richarda F. Whiteheada, leteckého poradce ve výcvikovém středisku Great Lakes Training Center na námořní základně Glenview v Chicagu. Domníval se, že by to mohl být účinný způsob přípravy pilotů pro boj, neboť Velká jezera nabízela bezpečné prostředí, daleko od rizika střetu s protivníkem. Cvičné plavby u západního a zejména východního pobřeží USA totiž vystavovaly lodě nebezpečí útoků nepřátelských ponorek – což na jezerech nehrozilo.

Zatímco vojenské úřady původně nápad odmítaly, japonský útok na Pearl Harbor jejich postoj rychle změnil. Americké námořnictvo mělo jen omezený počet letadlových lodí, z nichž všechny byly nezbytné v kritických oblastech. Admirál Ernest J. King proto nařídil, aby byl Whiteheadův návrh neprodleně realizován. Ukázalo se to jako prozíravé rozhodnutí – rok 1942 přinesl ztráty lodí Lexington, Yorktown, Wasp a Hornet, těžké poškození Saratogy a americké námořnictvo se na podzim potýkalo s akutním nedostatkem letadlových lodí. Nebýt Whiteheadova nápadu, utrpěla by tím intenzita výcviku – a nově stavěné letadlové lodě třídy Essex by se následně potýkaly s nedostatkem leteckého personálu, což by zásadně ovlivnilo jejich efektivitu.

USS Wolverine, spuštěná na vodu v listopadu 1912 pod jménem Seeandbee, byla kolesový parník pro přepravu cestujících v oblasti Velkých jezer. Pojala až 6 000 osob a 1 500 tun nákladu a její typická trasa vedla mezi Clevelandem v Ohiu a Buffalem v New Yorku. V roce 1942 byla Seeandbee zakoupena americkým námořnictvem s cílem přestavět ji na letadlovou loď. Zaujala zejména svými bočními kolesy, která poskytovala lepší stabilitu a manévrovatelnost. Po přestavbě byla loď vybavena 167 metrů dlouhou dřevěnou letovou palubou, nástavbou a záchytnými lany.

Přejmenovaná Wolverine vypadala po přestavbě jako zmenšená verze klasické letadlové lodě (její výtlak činil jen 7 300 tun – i menší eskortní letadlové lodě měly o téměř 1 000 tun více). Chybělo jí však několik klíčových prvků, které by ji učinily srovnatelnou s plnohodnotnými loděmi určenými pro službu na moři – neměla výzbroj, pancéřování, výtahy ani hangárovou palubu. Navíc se její letová paluba nacházela níže nad hladinou.

Psali jsme:Lovci ponorek a létající čluny – hydroplány v první světové válce

Druhá loď, USS Sable, byla spuštěna na vodu v říjnu 1924 jako luxusní výletní parník Greater Buffalo. Díky svému renesančnímu interiéru získala přezdívku „Veličenstvo Velkých jezer“. Během provozu mohla pojmout přes 1 500 cestujících, 103 vozidel a asi 1 000 tun nákladu. Po převzetí americkým námořnictvem byly z Greater Buffaloodstraněny kajuty a nástavba, přibyly ocelové podpěry. Původně měla být vybavena dřevěnou palubou, ale nakonec bylo rozhodnuto o použití oceli, aby mohla být testována nová protiskluzová úprava. Loď byla přejmenována na USS Sable a stejně jako Wolverine nebyla vyzbrojena, neobsahovala pancéřování, výtahy ani hangárovou palubu. Velkou část její posádky tvořili přeživší z potopené letadlové lodě Lexington (CV-2), která byla ztracena během bitvy v Korálovém moři.

V roce 1943 byly Wolverine a Sable, přezdívané „Corn Belt Fleet“ (Loďstvo kukuřičného pásu), dislokovány v Navy Pier v Chicagu. Byly přiděleny k 9. námořní kvalifikační výcvikové jednotce (CQTU) a operovaly na Michiganském jezeře. Žáci se učili vzlétat a přistávat na zkrácených palubách s tím, že kdo zvládne přistání zde, nebude mít problém na větších lodích. Piloti během výcviku létali s otevřenými kokpity kvůli případné havárii a pro úspěšné absolvování kurzu bylo třeba zvládnout 10 (později 8) vzletů a přistání.

Výcvik probíhal sedm dní v týdnu, ale často byl omezován slabým větrem. Letadla potřebují při startu určitou rychlost větru – a pokud ho nad Michiganským jezerem nebylo dost, těžší stroje jako Grumman F6F Hellcat, Vought F4U Corsair, Douglas SBD Dauntless nebo Grumman TBF Avenger nemohly bezpečně vzlétnout. Wolverine dokázala vyvinout rychlost 19 uzlů, Sable jen 18, zatímco standardní letadlové lodě dosahovaly až 30 uzlů.

Po skončení války byly obě lodě vyřazeny z provozu a vyškrtnuty z registru námořních plavidel – čím dál těžší a nakonec i proudové letouny už z jejich palub nemohly operovat. Wolverine byla nabídnuta k prodeji, ale neúspěšně, a v prosinci 1947 byla sešrotována. Historická společnost Great Lakes Historical Society se snažila zachránit Sable jako muzeum, ale ani to se nezdařilo – i tato loď byla nakonec rozebrána a sešrotována.

Během druhé světové války vycvičily Wolverine a Sable celkem 17 820 pilotů. Mezi nimi byl i budoucí prezident George H. W. Bush, který létal na torpédových bombardérech Avenger. V letech 1942–1945 se na jejich palubách uskutečnilo 116 000 vzletů a přistání a při haváriích bylo ztraceno téměř 300 letadel. Kromě výcviku letců sloužila Sable také k testování dřevěného dálkově ovládaného dronu TDR-1. Ač nenápadný, projekt výrazně přispěl k válečnému úsilí Spojenců a celkovému vítězství.

Zdroj: warhistoryonline.com