S rozvojem tankové války, která se v meziválečném období stala klíčovým prvkem strategie, bylo stále důležitější udržet schopnost více a více odolné tanky nepřítele efektivně ničit. Ideálním prostředkem bylo letectvo. V Německu byla myšlenka podpořena zkušenostmi a úspěchy Legie Condor ve španělské občanské válce a dala vzniknout kromě dalšího také pozoruhodnému letounu Henschel Hs 129, který měl být dokonalým německým lovcem tanků.

Hs 129 byl zamýšlen jako letoun pro lov tanků a blízkou bojovou podporu. Přestože na něm létala protitanková esa, včetně Rudolfa-Heinze Ruffera, který zničil 80 tanků, Hs 129 nenaplnil svůj potenciál a během války se v celkovém součtu neprosadil. 

Foto: Henschel Hs 129B | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Příběh operace Biting – britští výsadkáři se při své první akci zmocnili německého radaru. Churchill byl nadšený

Spěšné uvedení Henschelu Hs 129 na bojiště bylo provázeno problematickými konstrukčními rozhodnutími a požadavky. Jeho vývoj byl pomalý, výroba byla plná komplikací a nikdy nebyl vyroben v dostatečném počtu, aby mohl rozhodujícím způsobem válku ovlivnit.

V rámci vůdcovy vize rychlého a rozhodného postupu Evropou vydalo Reichsluftfahrtministerium (RLM) v dubnu 1937 specifikaci na těžce pancéřovaný malý letoun vybavený několika kanóny. To vyžadovalo specializované motory a pancéřové sklo o tloušťce 75 mm pro kokpit, které mělo chránit pilota před palbou z ručních zbraní nepřítele. Toto rozhodnutí omezilo účinnost projektu. RLM trvalo na vybavení motory, které se nepoužívaly v žádném jiném letadle, aby se nenarušila výroba zavedených typů. Ze čtyř firem přicházely v úvahu pouze Focke-Wulf a Henschel, přičemž druhá jmenovaná nakonec zakázku získala.

První prototyp letounu Henschel Hs 129 se vznesl do vzduchu 26. května 1939. Navzdory několika úpravám a přežití nouzového přistání byl letoun neuspokojivý svým nízkým výkonem a špatným výhledem z kabiny, což byl u bitevního letounu velký nedostatek. Byl však výrazně levnější než konstrukce Focke-Wulf, což přimělo RLM v projektu pokračovat.

Výroba a nasazení Hs 129 byly poznamenány konstrukčními komplikacemi a neuváženými rozhodnutími vrchního velení Luftwaffe. Podcenilo potřebu mít letoun, který by byl schopen efektivně ničit nepřátelské tanky. Během operace Barbarossa německá rozvědka hrubě špatně odhadla počet sovětských tanků. Rudá armáda jich měla v pohotovosti více než dvojnásobek odhadovaných 10 tisíc.

Psali jsme:Stíhací eso sestřelovalo Němce, Italy, Japonce – ale na kontě má i americký letoun s vlastní budoucí manželkou

Přestože byl Hs 129 proti sovětským tankům účinný, byl jen zřídkakdy nasazen v dostatečném množství. Při plném zatížení mohl dosáhnout maximální rychlosti jen něco málo přes 400 km/h, což z něj činilo snadný cíl pro nepřátelská protiletadlová děla. Rovněž ukořistěné francouzské motory Gnome-Rhône 14M byly náchylné k poruchám způsobeným prachem a pískem, což snižovalo účinnost letounu v pouštních podmínkách. V červenci 1943, po pádu Tunisu a následném stažení německých sil ze severní Afriky, nasazení Henschelů Hs 129 v regionu skončilo. Omezení výroby také znamenalo, že letoun nebyl nikdy k dispozici v dostatečném počtu, aby mohl významně ovlivnit jakoukoli velkou kampaň.

Hs 129 byl převelen na východní frontu, kde se od něj očekávalo, že bude v ničení tanků úspěšný. Zde však čelil novým výzvám v podobě husté protiletadlové obrany Rudé armády, což představovalo pro nízko letící letoun vážnou hrozbu. Navzdory těmto překážkám ale plnil svou úlohu dobře.

Potenciál Hs 129 však byl brzděn jeho vrozenými nedostatky a okolnostmi nasazení. Přesto byl mnohými piloty obdivován. Letoun, přezdívaný později s odkazem na moderní A-10 "německý Warthog", byl oceňován pro svou téměř nezničitelnost díky silnému pancéřování a neprůstřelnému sklu. Tento bezpečnostní prvek se však ukázal být také překážkou ve výkonech. Hs 129 měl potíže se stoupáním po střemhlavém letu a pro vzlet vyžadoval prodlouženou dráhu.

Henschel Hs 129 prošel několika modernizacemi, z nichž každá přinášela jedinečné vlastnosti a problémy. B-1, vybavený kanónem MK 101 ráže 30 mm, poskytoval účinnou schopnost ničit tanky. Rozšířenější verzí byl B-2. I přes svá vylepšení se snažil překonat přirozené problémy letounu s výkonem a výhledem. Jediným rozdílem mezi oběma letouny byly úpravy palivového systému.

Nejambicióznější variantou byl B-3, který byl vybaven 7,5 cm protitankovým kanónem Panzerabwehrkanone 40 převzatým z Junkersu Ju 88P-1. To vedlo k vývoji BK 7,5, který byl lehčí než PaK 40 a měl nový hydraulický systém tlumení zpětného rázu a aerodynamičtější úsťovou brzdu. V zadní polovině kořenové části křídla byl namontován systém automatického nabíjení, přičemž zbraň a její zpětný mechanismus byly umístěny v rozměrné zbraňové kapsli pod trupem. Navzdory impozantní palebné síle přirozeně zvýšená hmotnost zhoršovala celkové výkony Hs 129 B-3.

Do konce druhé světové války zůstala v provozu jen hrstka letounů Henschel Hs 129. Většina z nich byla ztracena v důsledku nepřátelské palby, sestřelení stíhači, mechanických poruch nebo byla opuštěna kvůli nedostatku náhradních dílů a údržby.

Navzdory své pohnuté historii a promarněným příležitostem zůstává Hs 129 pozoruhodnou kapitolou v historii letectví druhé světové války. Symbolizuje zkoušky a útrapy německého válečného letectva a je ztělesněním pozoruhodné vynalézavosti, přizpůsobivosti a vytrvalosti pod tlakem války. I když určitě nebyl nejúspěšnějším letounem konfliktu, výkony, kterých piloti dosáhli, a jeho jedinečná role učinily z Hs 129 pozoruhodný stroj.

Zdroj: warhistoryonline