Jak je známo, občanská válka a rwandská genocida vypukly sestřelením prezidentského letadla s prezidentem Habyarimanem 6. dubna 1994. Hlavní město Rwandy, Kigali, následně zachvátí vraždění tutsijských elit prezidentskou gardou, avšak zatím se jedná jen o dříve naplánovanou akci hutujských extrémistů, kteří ještě nemají zcela vyhráno. Hromadné zabíjení, které se rozšíří do celé země, vypukne až později.

V zemi jsou pořád umírnění politici, kteří s násilím nesouhlasí a je zde také přítomný poměrně silný kontingent vojsk OSN. V něm dominují především skvěle vycvičení Belgičané. Násilí se dá ještě zastavit. Toho si je vědom velitel vojáků OSN, generál Dallaire, ale bohužel také vůdce extrémistů, plukovník Bagasora. Dallaire se spoléhá především na ministerskou předsedkyni madam Agathe. Hned po sestřelení letadla k ní posílá jednotku 15 mužů a plánuje, že Agathe příští den promluví k národu prostřednictvím lokálního rádia. Vyslaná jednotka OSN se skládá z 15 Belgičanů a 5 Ghaňanů. Když přijedou k domu madam Agathe, čeká již s celou svou rodinou před domem.

Z rádia, kde měla madam Agathe, vysílat, však přichází zpráva, že budovu rádia již obsadili extrémisté a cesta na základnu vojsk OSN je také zablokována milicí. Vojáci mají zaujmout obranné pozice a čekat na další instrukce. Asi za hodinu přijede k domu silně ozbrojená jednotka prezidentské gardy a její muži nekompromisně míří na Belgičany svými samopaly. Vykřikují, aby zahodili své zbraně a vzdali se. Velitel Belgičanů volá rádiem o instrukce a z velitelství přichází odpověď, aby jim vyhověli a pokusili se s nimi nějak domluvit. Postupují tak v souladu z hloupými instrukcemi z OSN, aby se jejich vojáci nevměšovali za žádnou cenu do konfliktu. Velitel Belgičanů Lotin zprvu s rozkazem nesouhlasí, nechce se vzdát bez boje, ale nakonec rozkaz uposlechne. Odevzdá samopal, avšak za neprůstřelnou vestu si schová pistoli. Madam Agathe se pokusí utéct přes sousedovu zahradu, ale je odhalena a i s manželem zastřelena. Rwanďané potom odzbrojené Belgičany a Ghaňany spoutají a odvezou do vojenského tábora v Kigali.

Psali jsme:Alej MiGů byla arénou prvních soubojů proudových stíhaček. Američané vyhráli na celé čáře

Foto: Plaketa se jmény zavražděných belgických vojáků | Wikimedia Commons

Belgický velitel žádá okamžitou akci a chce své muže osvobodit. Je mu jedno, že mají zakázáno střílet, myslí jen na své muže. Generál Dallaire nesouhlasí, protože si myslí, že přímý útok na opevněný tábor by byla sebevražda. Místo toho se vydá za Bagasorou a chce s ním o svých vojácích vyjednávat. Cestou kolem kasáren si Dallaire všimne těl dvou Belgičanů. Bagasora se však vykrucuje, že nemá vojáky pod svou kontrolou a dává generálovi mlhavý příslib, že vojáky pustí. Lže. Nikdy je neměl v plánu pustit, naopak jejich vražda byla pečlivě připravená. Jejich zabitím chtěl donutit nejsilnější jednotku OSN v zemi, aby Rwandu opustila. Když se Bagasora baví s generálem, Belgičané jsou již pravděpodobně po smrti. Co se přesně v kasárnách stalo, je nejasné a vychází se především z výpovědí Ghaňanů a rwandských vojáků, které pak vypovídali u soudu.

Celý příběh se odehrával asi takto. Když byli Belgičané přivezeni do prostoru kasáren, nechali je věznitelé nejdříve sedět na rozpáleném asfaltu. Kolem bezbranných vojáků se začali okamžitě sbíhat vojáci z kasáren. Mezitím hutujští extrémisté hlásí do rádia, že prezidentovo letadlo sestřelili právě Belgičané a tak je rozzuření rwandští vojáci začnou okamžitě mlátit. Ghaňané schytají také pár ran, avšak vztek míří především na Belgičany. Vojáci je mlátí francouzskými berlemi, hráběmi a bodají bajonety. Čtyři Belgičané jsou na místě zabiti. Právě jejich těla posléze uvidí Dallaire během své jízdy za Bagasorou. Další lynčování zastaví rwandští důstojníci, kteří zbylé zajaté vojáky odvedou do betonového domku, který primárně sloužil jako požární skladiště.

Důstojníci nejspíše hodlají zajaté Belgičany a Ghaňany udržet naživu, jak jim velí profesionální čest. Postaví před dům stráž, která má zabránit tomu, aby se lynč opakoval. Zajatci tam musí ležet na zemi a čekat, co bude dál. Potom však dostane velitel základny od Bagasory telefonem přímý rozkaz, ať Ghaňany odvedou pryč a všechny Belgičany okamžitě popraví. Odvedou tedy Ghaňany do bezpečí a Belgičany vyvedou před domek, rozvážou jim ruce a nařídí, aby se svlékli. Zřejmě je tímto chtěli okrást o jejich výstroj a boty, které tak nechtěli zničit během popravy.

Psali jsme:Dva poslední německé U-Booty kapitulovaly až po válce v Argentině a přiživily fámy o Hitlerově úniku

Nastává chvíle pro poručíka Lotina, který vytáhne svou pistoli a začně střílet. Zastřelí tak tři nebo čtyři rwandské vojáky. Ostatní Belgičané popadnou jejich kalašnikovy a utečou se schovat do domku. Rwanďané zahájí na domek střelbu a na pomoc přitáhnou i kulomet. Belgičané odpovídají střelbou z kalašnikovů, avšak mají málo munice na delší odpor. Na střechu domu navíc vyleze jeden z rwandských vojáků a dírou ve střeše  vhodí do domku několik slzných granátů. Podle následného svědectví Ghaňanů střelba belgických vojáků umlkla ve dvě hodiny ráno.

Foto: Stopy střelby jsou na posledním místě odporu belgických vojáků dodnes jasně patrné | Wikimedia Commons

Následně se začalo dít opravdové zvěrstvo. Major Ntuyahaga později vypověděl u soudu, že přeživším belgickým vojákům nejdříve nařízli Achillovy šlachy, aby vojáky znehybněli, následně jim uřízli přirození, které jim nacpali do úst a udusili je jimi. Poté sekali do mrtvých těl mačetami tak dlouho, že z vojáků zbyly jen krvavé cáry. Když následně Dallaire poprvé spatřil ostatky belgických vojáků v kigalské márnici, nemohl ani spočítat, kolik tam vojáků přesně je. Bagasorův záměr se vydařil. Belgická veřejnost šokovaná ztrátou svých vojáků donutila vládu, aby své vojáky z Rwandy stáhla. Ostatně mělo se jednat o největší ztrátu belgické armády od 2. světové války. Po rwandské válce pak nová rwandská vláda postavila na místě masakru památník a zahájila soudní řízení s několika vojáky. Tresty přesně neznám, avšak hlavní viník masakru, Bagasora, dostal po válce doživotí a trest si odpykává v Tanzánii.

Foto: Portréty zavražděných belgických vojáků | Wikimedia Commons

Závěrem bych chtěl připomenout ještě jeden masakr, který je také poměrně známý a souvisí s vraždou belgických vojáků. Jedná se o povraždění 2000 tutsijských uprchlíků, které hlídalo 97 belgických vojáků v budově Státní průmyslové školy na předměstí Kigali. Jak je známo, po zabití belgických vojáků na základně rwandské armády nařídila belgická vláda, aby se její vojáci okamžitě ze země stáhli. Belgičané to tedy udělali a nechali tak uprchlíky bez ochrany. Odmítají s sebou někoho vzít a vyděšení Tutsiové je prosí, ať je aspoň postřílí. Chtějí být raději zabity milosrdnou kulkou, než být rozsekáni na kusy mačetami. To vojáci samozřejmě odmítnou a odjedou.  Před odjezdem belgického konvoje vyskočila na střechy nákladních vozů asi dvacítka tutsijských mužů, kteří se tam zuby nehty drželi a odjeli tak s vojáky směrem k letišti. Belgičané o nich věděli, nechali je být a schválně jeli pomalu. Jejich přítomnost však neunikla milicionářům, kteří je chtěli dostat. Zastavit vojenskou kolonu se neodvážili, a tak na ní číhali po celé trase kolony. Rádiem RTLM se navzájem varovali a vytvářeli různé pasti. Vždy když konvoj projížděl kolem vysokých stromů, snažili se nešťastníky srazit dolů svými mačetami. To se dělo celou cestu a z tohoto důvodu nepřežila asi polovina mužů. Zbylí muži byli sice všichni poraněni od mačet, ale přežili a dostali se na letiště, kde měla OSN uprchlický tábor.

Osud ostatních Tutsiů z tábora na Státní průmyslové škole byl daleko horší. Milice na ně nezaútočila hned, zřejmě neměla o rychlém odjezdu belgických vojáků tušení, a tak vraždila jinde. Uprchlíci se proto v dlouhém zástupu vydali na cestu k letišti, kde doufali v záchranu. Čekaly je však desítky vojenský zátarasů a nikdy tak neměli šanci tam dorazit. Po pár kilometrech narazil na průvod tisíců lidí vojenský konvoj rwandské armády. Vojáci Tutsie zastavili a odvedli je do městečka Sonatube, kde je hodlali povraždit. Ale místní vojenský velitel tuto popravu zakázal, protože Sonatube leží na silnici k letišti a nechtěl, aby vražda tolika lidí vzbuzovala pozornost.

Genodica teprve začínala a Hutuové ještě netušili, jak bude svět reagovat. Vojáci proto uprchlíky odvedli do dalšího města jménem Nyanza, kde byl vápencový lom. Tam je 11. dubna 1994 postříleli z kulometů. Mezi těla pak naházeli vojáci granáty. Aby byla poprava úplná, přivolali si na pomoc milici z Nyanzy. Milicionáři pak procházeli mezi těly a "doráželi" umírající lidi palicemi a sekerami. Přesto nezemřeli všichni. Další den dorazili na místo masakru povstalečtí vojáci z RPF, kteří nalezli několik těžce zraněných lidí a zachránili je.

Na úplný závěr něco k Belgičanům. I když je jejich vláda odvolala a oni tak museli přerušit své působení ve Rwandě, svou čest si zachovali. Letiště v Kigali bylo stále v jejich držení. Kdyby odlétli podle plánu, zůstalo by nechráněné a opuštěné. Letiště bylo jediné spojení vojska OSN se světem, a kdyby ho obsadila rwandská armáda, byl by mise konec. Velitel vojsk OSN měl zbylé vojáky jinde a dostat na letiště je mohl až za tři dny. Belgický velitel proto ignoroval naléhání své vlády a letiště držel do té doby, než tam dorazili Ghaňané a vystřídali je. Teprve pak belgický kontingent odletěl domů.