Ráno 9. dubna 1945 byla na dvoře německého koncentračního tábora Flossenbürg, ležícího v bavorské Horní Falci, popravena za „velezradu“ skupina německých politických vězňů, převezených sem v únoru téhož roku. Patřili k ní admirál Wilhelm Canaris, v letech 1935–1944 šéf německé vojenské rozvědky (Abwehru), generálmajor Hans Oster, jeho dřívější pobočník v témže úřadě, dále protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer, vojenský soudce Karl Sack a kapitán Ludwig Gehre. Popravě předcházel výnos improvizovaného soudu SS; vězni byli donuceni svléknout se donaha a přivedeni k šibenicím, kde byli oběšeni na drátu.

Foto: Foto: Wilhelm Canaris v roce 1940 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Okno do historie - Asyrská armáda a její umění teroru

Ještě o něco dříve, a ve spojitosti s jejich případem, byl v jiném koncentračním táboře, v Sachsenhausenu severně od Oranienburgu (resp. Berlína), popraven právník Hans von Dohnanyi. Samozřejmě, stalo se tak již v době, kdy se sama nacistická Velkoněmecká říše nacházela ve smrtelné agonii. Flossenbürg byl dva týdny po zmíněné exekuci, 23. dubna 1945, osvobozen jednotkami americké armády.

Když byla v letech po druhé světové válce ve Spolkové republice Německo vedena soudní řízení proti představitelům tehdejšího „soudu“ ve Flossenbürgu – právníkům a tehdy důstojníkům SS Walteru Huppenkothenovi a Ottu Thorbeckovi – nakonec západoněmecký Nejvyšší soud v Karlsruhe v roce 1956 neshledal problém v tom, že dotyční byli popraveni jako „zrádci“, v souladu s právním pohledem tehdejšího nacistického režimu. A to přesto, že (snad vzhledem k nuceným doznáním a „tělesným poškozením“ později popravených v důsledku jejich předchozího bití či mučení) si dr. Huppenkothen za svůj podíl odpykal několik let ve vězení.

Určité tajemství stále obestírá skutečné postoje a aktivity, jaké vůči Hitlerově nacionálněsocialistické diktatuře choval či projevil asi nejvýznamnější, nebo alespoň nejznámější z onoho rána 9. dubna 1945 popravených – Wilhelm Canaris. Jistě i on byl přinejmenším napojen na utajenou protihitlerovskou opozici v německých vojenských kruzích, a to ještě dlouho před tzv. operací Valkýra, tedy neúspěšným atentátem na Adolfa Hitlera z 20. července 1944. Právě v rámci represí, které po tomto atentátu bezprostředně následovaly, byl Canaris zatčen – ačkoliv se samotného atentátu neúčastnil.

Foto: Snímek, vztahující se ke Canarisově kariéře ještě za první světové války. Německý lehký křižník SMS Dresden u břehů ostrova Más a Tierra (dnes Robinson Crusoe) v souostroví Juana Fernándeze v jihovýchodní části Tichého oceánu, v době své kapitulace před Brity a krátce před potopením vlastní posádkou, 14. března 1915. Vzhledem k příslušnosti souostroví k Chile se posádka ocitla v internaci tohoto jihoamerického státu, ve světové válce neutrálního. Canarisovi se podařilo z internace uniknout a vrátit se do Německa, aby mu pak ještě do konce války v roce 1918 posloužil jednak ve zpravodajské oblasti, jednak jako velitel ponorky ve Středozemním moři | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Čingischán a efekt „motýlích křídel“, který stál za smrtí asi 10 % světové populace

Už více než rok předtím, v dubnu 1943, v době, kdy agenti Himmlerovy SS pátrali po protihitlerovském spiknutí, byli zatčeni Bonhoeffer a jeho švagr Dohnanyi – členové skupiny, která pod záštitou Abwehru a především generála Ostera usilovala o kontakt s Brity a Američany a o získání záruk pro mírovou smlouvu s Německem po svržení Hitlera. Mimochodem, bylo to krátce poté, co selhal pokus o atentát na Hitlera z 13. března 1943 – pomocí časované bomby ukryté na palubě letadla, jež převáželo Führera z ruského Smolenska (kde navštívil hlavní stan polního maršála von Klugeho, velitele skupiny armád „Střed“ na sovětské frontě) zpět do jeho hlavního stanu ve Východním Prusku. Bomba nevybuchla, a tak byl adjutant hlavního ze spiklenců, plukovníka von Tresckowa, von Schlabendorff, vyslán do Východního Pruska, aby ji nepozorovaně odstranil.

Situace v té době – kdy se připravovaly další atentáty – již odrážela nálady ve Wehrmachtu po katastrofálním německém nezdaru u Stalingradu a pesimistické vyhlídky ohledně konečného německého vítězství. Padající podezření na Abwehr vedla v prosinci 1943 k tomu, že Oster musel opustit svou funkci, a v červenci 1944 byl rovněž zatčen.

Vyhlídky neslibující Německu vítězství v nové světové válce však zjevně formovaly i pohled samotného Canarise již před jejím vypuknutím. Ačkoli vítal nástup nacistů k moci v roce 1933, představa dalšího velmocenského konfliktu – pouhých dvacet let po skončení první světové války, jíž se aktivně účastnil v řadách Císařského námořnictva – jej přiváděla k obrazu „konce Německa“ jako konečného důsledku.

Wilhelm Canaris se narodil 1. ledna 1887 v Aplerbecku u Dortmundu v západoněmeckém Porúří do zámožnější rodiny inženýra zaměstnaného v ocelářském průmyslu. Uvádí se, že jeho rozhodnutí pro námořní kariéru ovlivnil vzor řeckého admirála Konstantina Kanarise (1790–1877), námořního velitele z protiturecké války za nezávislost ve 20. letech 19. století, jenž byl později i politicky činný ve vedení řeckého státu. Sám Canaris se ke svému řeckému jmenovci hrdě hlásil, přestože jeho příjmení zřejmě pocházelo od italských předků – rodiny Canarisi.

Foto: Canaris jako šéf Abwehru na návštěvě východní, sovětské fronty v roce 1941. Vedle něj stojí Franz Eccard von Bentivegni (1896-1958), jenž tehdy, v hodnosti plukovníka, řídil oddělení pro obranu před špionáží a kontrašpionáž | Wikimedia Commons / Public domain

V první polovině roku 1914, krátce před vypuknutím první světové války, se jako důstojník na palubě lehkého křižníku SMS Dresden podílel například na evakuaci německých občanů z mexického Veracruzu, v době revoluce a občanské války (a přibližně v době obsazení téhož přístavu americkými jednotkami). Dresden se o několik měsíců později připojil k německé eskadře admirála von Spee, s níž se podílel na vítězství nad Brity u Coronelu u břehů Jižní Ameriky. V prosinci 1914 přežil její zničení v bitvě u Falkland. V březnu 1915 dorazil k tichomořskému souostroví Juana Fernándeze, kde byla loď po napadení pronásledujícími britskými křižníky potopena vlastní posádkou. Ta byla následně internována chilskými úřady.

Canaris sám unikl z internačního tábora poblíž chilského Talcahuana a na koňském hřbetě se přes Andy dostal do sousední Argentiny. Z Buenos Aires poté odcestoval na palubě nizozemského obchodního parníku do Rotterdamu, aby se vrátil zpět do Německa. Důležitou roli v této anabázi – během níž získal falešné doklady totožnosti a upoutal pozornost německé námořní zpravodajské služby – sehrála podpora německého diplomatického zastoupení v Buenos Aires.

Na příkaz námořního velitelství byl vyslán ke špionážním úkolům do neutrálního Španělska. K bojové činnosti se však ještě vrátil, když se po výcviku v letech 1916–1917 stal velitelem ponorky operující ve Středozemním moři. Za své úspěchy obdržel Železný kříž 1. třídy.

Za revolučního neklidu v Německu po skončení první světové války se jeho politické postoje projevily podporou dobrovolnických oddílů Freikorpsu, které vystupovaly proti krajně levicovým silám. Připomíná se jeho účast v tribunálu, jenž s výraznou shovívavostí soudil pachatele vraždy komunistických vůdců Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové v Berlíně v lednu 1919 – a také jeho následná pomoc jednomu z odsouzených důstojníků při útěku z vězení.

Navzdory dosažené pozici adjutanta ministra obrany Gustava Noskeho (v letech 1919–1920) Canaris projevil své konzervativní názory i sympatiemi k tzv. Kappovu puči z března 1920, kdy část armády (Reichswehru) vystoupila proti vládě Výmarské republiky s cílem obnovit císařskou moc v Německu.

Následující léta spojil s pokračující službou u námořnictva, ale také s delším pobytem ve Španělsku, kde opět působil jako zpravodajský důstojník. Zajímavé je, že za jeho námořní služby byl načas jeho podřízeným jako kadet i pozdější šéf RSHA Reinhard Heydrich. Je známo, že blízkost bydliště Heydricha v Berlíně a jeho záliba v hudbě jej sblížily s Canarisovou rodinou, zejména s jeho ženou Erikou.

V roce 1932 stanul Canaris jako kapitán ve velení bitevní lodi Schlesien, a v roce 1934, již po převzetí moci nacisty, se stal nakrátko velitelem pomořanské pevnosti ve Swinemünde. Jeho jmenování do čela Abwehru, zpravodajské služby ozbrojených sil, na počátku roku 1935 s hodností kontradmirála, podpořil velkoadmirál Erich Raeder.

Z této pozice Canaris vybudoval rozsáhlou síť – pod zhruba 400 důstojníky Abwehru pracovalo asi 30 000 agentů a spolupracovníků s kontakty po celém světě. Je dobře známá jeho klíčová role v zajištění německé vojenské pomoci španělským nacionalistům v létě 1936 na počátku občanské války.

Počátky jeho odporu vůči Hitlerově politice – či spíše počátky jeho „dvojí hry“ – se kryjí s nárůstem opozičních nálad v německé armádě od roku 1938. Připomeňme případ říšského ministra války Blomberga a vrchního velitele armády Fritsche, kteří byli pro své výhrady k Hitlerovu kurzu odstraněni pomocí skandálů zinscenovaných nacistickým vedením. Následně byl Abwehr převeden pod přímé řízení Vrchního velitelství Wehrmachtu (OKW).

V srpnu 1938, během tzv. sudetské krize, rezignoval náčelník generálního štábu generál Ludwig Beck, který předvídal katastrofu pro Německo v případě války s Velkou Británií a Francií kvůli útoku na Československo. Významnou postavou v rámci opozičního působení Abwehru byl i jeho centrální šéf Hans Oster, který podporoval činnost jiných – například pastora Bonhoeffera či právníka Hansi von Dohnanyiho. Již před vypuknutím války se Canaris snažil Hitlera přesvědčit o změně kurzu – například i prostřednictvím Mussoliniho.

Je známo, že Oster varoval nizozemského vojenského atašé v Berlíně, majora Sase, před chystanou německou invazí do Nizozemska – což se potvrdilo 10. května 1940 při operaci „Fall Gelb“. Počáteční německé úspěchy ve válce však opozici z okruhu Abwehru dočasně utlumily. Od roku 1943 se ale Canaris opět aktivizoval – mj. se pokoušel přes MI6 zjistit podmínky pro mír, bude-li Hitler svržen.

V únoru 1944 byl Canaris – tehdy již podezřívaný z neloajality – odvolán z funkce, poté co jeden z jeho agentů přeběhl v Turecku k Britům. Následovalo domácí vězení pod dohledem Gestapa a začlenění Abwehru pod říšský bezpečnostní úřad (RSHA), nyní pod vedením Ernsta Kaltenbrunnera. Po atentátu plukovníka Stauffenberga 20. července 1944 byl Canaris zatčen (23. července), vyslýchán v sídle Gestapa v Berlíně (Prinz-Albrecht-Straße) a nakonec deportován do Flossenbürgu. V době popravy mu bylo 58 let.

Pokud za Canarisovým ambivalentním postojem k Hitlerovu režimu stála skepse vůči šanci Německa na vítězství a obava o osud říše, pak se poukazuje také na jeho morální výhrady. Těžce nesl odpovědnost Wehrmachtu za masové zločiny v Polsku a SSSR – a Abwehr pod jeho vedením vydal dokument protestující proti střílení sovětských válečných zajatců.

Foto: Koncentrační tábor Flossenbürg v bavorské Horní Falci ze závěrečné fáze dubna 1945, po jeho osvobození pěší divizí US Army (američtí vojáci také snímek pořídili). Vlastně nedlouho předtím, v první polovině téhož měsíce, zde byl popraven admirál Canaris se svými čtyřmi společníky | Wikimedia Commons / Public domain

Je také připomínána jeho role při záchraně mnoha Židů – např. na sklonku roku 1941, kdy stovky osob byly pod falešnou záminkou zaměstnání u Abwehru dopraveny do Španělska a Portugalska. Návrhy po roce 2000, aby Canaris obdržel titul „Spravedlivý mezi národy“ (který v roce 2003 získal Dohnanyi), odmítl izraelský památník Jad Vašem.

Wilhelm Canaris bývá popisován jako muž nevelké postavy, bez okázalých vojenských manýrů. Jeho jazykové schopnosti a znalost prostředí z něj však učinily ideálního kandidáta pro špionážní činnost. Udržoval vazby např. s generálem Frankem, vůdcem Španělska – a spekuluje se, že právě Canaris mohl ovlivnit Frankovo rozhodnutí nepřipojit se k Německu ve válce proti Velké Británii. Španělská vláda po válce vyplácela jeho vdově Erice penzi. Canarise osobně znal i maďarský regent Horthy, který jej zmiňoval při vzpomínkách na společné lovy v areálu zámku Gödöllö.

Adolf Hitler a nacistická Třetí říše nepřežily Canarise a jeho druhy ani o měsíc. Role admirála Canarise v té době – vedle činnosti jeho blízkého spolupracovníka Hansa Ostera – zůstává i po desetiletích nahlížena rozporuplně.  

Zdroj: Krausnick, H. (1957). „Canaris, Wilhelm“ in: Neue Deutsche Biographie 3; Arnold, K. (2004). Wilhelm Canaris (1887-1945). in: Zukunft braucht Erinnerung