V prosinci 1942 se díky brilantní strategii podařilo generálu Hermannu Balckovi zničit desetkrát silnějšího nepřítele. Bezpochyby se jedná o jednu z nejlepších, ne-li nejlepší vybojovanou bitvu na divizní úrovni v moderních dějinách.

Prosinec 1942 byl pro německou armádu na Východní frontě časem krize. 6. armáda byla uvězněna ve Stalingradu a německý postup se zastavil. Generál Erich von Manstein, velitel skupiny armád Don, dostal za úkol obklíčení prolomit. Operace za osvobození obklíčené 6. armády dostala názem operace Zimní bouře (Unternehmen Wintergewitter). Mansteinův plán počítal s tím, že se jednotky ze západu probijí co nejblíže k městu a Paulus se svými muži jim ve vhodnou chvíli vyrazí naproti, až se oba směry setkají a společně se vrátí do bezpečí za linií řeky Čir. V té době již ovšem stalingradské jednotky Němců trpěly nedostatkem pohonných hmot a byly schopné postoupit maximálně o třicet kilometrů. Vše tedy záleželo na tom, jak blízko se k nim dokáží probojovat hlavní síly postupující ze západu. Mansteinův postup se však tehdy zastavil zhruba 50 kilometrů od Stalingradu. Paulus, na kterého Manstein naléhal s útokem, tento nakonec neuskutečnil, což bylo pravděpodobně ze strachu Hitlerovy reakce, jelikož ten stažení z města neposvětil a také v důsledku špatné kondice své armády. Tanky neměly dostatečnou zásobu paliva k probojování se k vlastním liniím a Paulus měl také obavy, že vyhladověli a zesláblí muži následný postup mrazivou zimou nezvládnou.

Foto: Hermann Balck, 1943 | Bundesarchiv, Bild 101I-732-0118-03 / Bauer / CC-BY-SA 3.0

Po původním Mansteinově postupu navíc podnikli Sověti protiútok a sovětská 5. tanková armáda pod velením gen. Prokofije Logvinoviče Romaněnka překročila řeku Čir, přítok Donu, a probojovala se hluboko do německých linií.

Německému XXXXVIII. tankovému sboru tak hrozilo bezprostřední zničení. Jeho v podstatě jedinou významnou bojovou silou byla 11. tanková divize, která se ještě před pár dny nacházela v Bělorusku, zhruba 640 kilometrů na západ od Stalingradu. 11. divize měla před sebou tehdy naprosto nemožný úkol - jediná divize nemohla přeci zastavit celou sovětskou armádu. Velitel tankové divize, generálmajor Hermann Balck se však hodlal tomuto nesplnitelnému úkolu podívat do očí a předvedl naprosto mistrovský výkon, jeden z nejlepších výkonů, jaký kdy generál na bojišti v moderní vojenské historii provedl.

I přes jeho neskutečné činy je Balck, který ukončil válku jako General der Panzertruppe (ekvivalent tříhvězdičkového generála v americké armádě), dnes prakticky neznámý i mezi mnohými válečnými nadšenci. Přesto tenkrát během tří týdnů jeho osamocená tanková divize prakticky zničila celou sovětskou pátou tankovou armádu, kdy se splnění úkolu zdálo prakticky nemožné. Sověti měli masivní převahu v naprosto všech ohledech. Měli 7x více tanků, 11x více pěchoty a 20x více děl. Šance Němců na úspěch byla tedy prakticky nulová. Generál Balck, který rád velel z první linie však pokaždé dokázal najít na sovětský útok adekvátní odpověď, odrážel, překvapoval a ničil útočící sovětské jednotky, mnohdy výrazně silnější. Během několika příštích měsíců jeho divize nasbírala úctyhodných tisíc zničených nepřátelských tanků. Pro tyto a další úspěchy byl Balck jedním z pouhých sedmadvaceti důstojníků v celé válce, kteří obdrželi Rytířský kříž s dubovými listy, meči a diamanty, což je ekvivalent toho, jako by Američan dostal dvě Medaile cti (Medal of Honor – nejvyšší americké vyznamenání).

Balck měl tu schopnost, že dokázal téměř okamžitě odhadnout a vyhodnotit vzniklou situaci. Dokázal se také velice rychle rozhodovat. Přílišné otálení a nerozhodnost totiž byly často tím klíčovým, co dokázalo rozhodnout bitvu v neprospěch. Jen v málo situacích byl Balck zaskočen, po většinu své kariéry byl vždy o krok před nepřítelem a i ve vřavě první linie nikdy neztratil nervy. Právě díky výše uvedenému ho generálmajor Friedrich-Wilhelm von Mellenthin později označil jako „našeho nejlepšího polního velitele“.

Stejně jako většina německých vyšších důstojníků té doby i Balck pocházel z vojenské rodiny, i když v tomto případě z poměrně netradiční. Jeho pradědeček sloužil pod vévodou z Wellingtonu v Královské německé legii (King's German Legion), jeho dědeček sloužil u Argyll and Sutherland Highlanders, skotské jednotky britské armády. Jeho otec, William Balck, byl v letech před první světovou válkou jedním z předních autorů taktiky německé armády. Jeho úvahy o taktice byly přeloženy do angličtiny a velice si je oblíbil  např. Leonard Wood, vrchní velitel armády Spojených států, který na Williamových spisech postavil taktiku americké armády a tyto spisy následně hrály významnou roli v důstojnických učebnicích. William Balck sloužil během první světové války jako generálporučík a vysloužil si pověstného Modrého Maxe, čili Pour le Mérite, nejvyšší pruské vyznamenání.

Hermann Balck měl válečnictví v krvi. V první světové válce sloužil jako důstojník horských jednotek, prošel všemi evropskými frontami - západní, východní, italskou a balkánskou. Během války byl celkem sedmkrát raněn a stejně jako jeho otec měl obdržet Modrého Maxe, válka však skončila dříve, než mu stihl být udělen.

Na začátku druhé světové války sloužil Hermann Balck jako velitel pěšího pluku, který v květnu 1940 převedl Guderianovy tanky přes řeku Mázu (Meuse). Když se jeho vyčerpaní vojáci po překročení řeky zhroutili k zemi, přešel do první linie, zvedl ze země pušku, prstem ukázal na nedalekou kótu a oznámil: „Ten kopec dobudu s vámi, nebo bez vás!“ Vojáci inspirováni touto krátkou větou pak Hermana následovali a kopec obsadili. Následně Balck figuroval jako velitel tankového pluku 2. tankové divize během invaze do Řecka, a to až do jara 1941, kdy přešel k dispozici hlavnímu velitelství.

Počátkem roku 1942 byl Balck ustanoven inspektorem mobilních jednotek u vrchního velitelství německé armády, stejnou funkci zastával v roce 1938 jeho mentor Guderian. Ale Balck se snažil dostat zpět do bojové jednotky. Později ve svých pamětech napsal: „Ve své pozici inspektora mobilních jednotek jsem si svou autoritu mohl udržet pouze díky čerstvým zkušenostem z fronty. To byl oficiální důvod, který jsem uvedl, když jsem žádal o přesun na frontu jako velitel divize. Skutečným důvodem bylo, že jsem měl vrchního velení dost. Vždyť jsem byl voják, ne úředník a v žádném případě jsem jím nechtěl být v době války.“

Jeho žádosti bylo vyhověno, a přestože byl stále pouze plukovníkem, byl Balck přidělen k velení 11. tankové divizi. Po příjezdu do Sovětského svazu se ocitl v neutěšené situaci. Morálka vojáků byla na dně. Téměř všichni velitelé pluků a praporů divize byli raněni, nebo na nemocenské. Po měsících neustálých bojů zůstaly z 11. tankové divize pouze roztroušené zbytky této jednotky. Balck tak musel svou jednotku přestavět od nuly – a to v boji. Během měsíce postavil divizi zpět na nohy, i když jí stále chybělo zhruba 40 % tanků.

Během jedné z prvních bitev prokázal Balck doslova nervy z ocele, kdy zúročil své zkušenostmi z bojů první světové války, ve které se setkal se všemi typy bojišť na všech frontách. Balck byl zvyklý velet zepředu, odtud měl totiž nejlepší výhled na bojiště. Během onoho střetnutí byly jeho jednotky pod silnou dělostřeleckou palbou, ve které zemřel i jeho pobočník, major von Webski, který padl, když se mu do levého spánku zarazila střepina sovětského dělostřeleckého granátu. O několik dní později byl jeho štáb napaden sovětským stíhačem, který na ně zaútočil svými kulomety. Zatímco všichni utíkali do bezpečí, Balck stál na místě s mapou v ruce, do které tehdy sovětský stíhač svými kulomety udělal několik děr.

Foto: 1. pancéřová divize překračuje přes pontonový most řeku Mázu (Meuse) poblíž francouzského města Sedan, 1940. | Bundesarchiv, Bild 146-1978-062-24 / CC-BY-SA 3.0

Balck upřednostňoval přímé ústní rozkazy, díky kterým bylo rozhodování mnohem rychlejší, nemuselo se totiž čekat na písemné rozkazy, které Balck nakonec ve své divizi zcela zakázal, což bylo jedno z jeho prvních rozhodnutí ve funkci velitele divize. Rozhodnutí popisuje následovně: „Zakázal jsem písemné rozkazy. Naučil jsem své důstojníky se samostatně rozhodovat pomocí podrobné válečné hry a dlouhých procházek po bojišti. Velkou výhodou bylo odstranění prodlev, kdy důstojník musel čekat na písemný rozkaz v velení a případným nedorozuměním, kdy velení špatně pochopí situaci. Se svými důstojníky jsem brzy pracoval v perfektní harmonii a nepředložil jsem jim jediný písemný rozkaz.“

Do konce listopadu 1942 se německá situace v jižním Rusku výrazně zhoršila. Italští, maďarští a rumunští spojenci se ukázali jeho nespolehliví, zvláště když teploty klesly pod nulu. 19. listopadu Sověti zahájili operaci Uran a dokončili tak obklíčení Stalingradu.

V noci na 1. prosince byla 11. tanková divize upozorněna, aby se přesunula na jih od Roslavle, aby podepřela hroutící se sektor 3. rumunské armády. Než se divize naložila na železnici, Balck a náčelník jeho štábu major von Kienitz vyjeli napřed zhodnotit situaci u Stalingradu. To, co viděli, bylo ještě horší, než čekali. Celý sektor rumunských jednotek, který byl dlouhý 59 kilometrů na řece Čir, která se vlévala do řeky Don, byl řídce osídlen a na celém sektoru byla pouze jediná 50mm houfnice! V ještě horší pozici byl XXXXVIII. tankový sbor pod velením generála Otta von Knobelsdorfa, který se snažil držet vtok Čiru do Donu a i jeho mohutný meandr. Pravou stranu německé linie držela vyčerpaná 336. pěší divize. Levou stranu držela zase nezkušená 7. polní divize Luftwaffe, jednotka relativně dobře vybavených, ale nevycvičených letců sloužících jako pěchota.

První jednotky Balckovy divize na místo dorazili 6. prosince. Počátečním úkolem 11. tankové divize bylo vytvořit zálohu postupu XLVIII. tankového sboru na Stalingrad. Následujícího dne však prvky sovětské 5. tankové armády překročily slabě bráněnou řeku Čir na několika místech a pronikaly hluboko za levým křídlem 336. pěší divize. Když přišel sovětský útok, Balck a jeho klíčoví velitelé právě prováděli pozemní průzkum terénu v rámci přípravy na plánovaný postup. Na místě se nacházel pouze Balckův 15. tankový pluk. Jeho 110. a 111. pluk tankových granátníků se stále pohybovaly po železnici a zasekly se ve stanici Millerovo nedaleko Luhansku. Jejich příjezd se tak do konce dne nedal očekávat. 7. prosince cca v 9 hodin vyslal XXXXVIII. tankový sbor na velitelské stanoviště Balckovy divize varovný rozkaz, aby se 15. tankový pluk připravil na protiútok. V nepřítomnosti svého velitele, který byl stále na obhlídce terénu, přešel štáb divize do bojové pohotovosti. 15. tankový pluk se dal do pohybu o půl hodiny později.

Když se Balck o situaci v poli dozvěděl, okamžitě se přesunul na velitelské stanoviště 336. pěší divize poblíž Verchnesolonovski. Umístění dvou divizních velitelských stanovišť na jedno místo bylo podle německé doktríny zakázáno, protože pro nepřítele tento stav představoval lukrativní cíl. Balck si však uvědomoval, že v nadcházejícím boji bude okamžitá koordinace mezi oběma divizemi životně důležitá a s tehdejšími nespolehlivými komunikačními systémy to byl jediný způsob, jak toho dosáhnout. Němci nikdy nepovažovali svou taktickou doktrínu za nedotknutelnou a němečtí velitelé byli oprávněni a dokonce se od nich očekávalo, že se od ní odchýlí, pokud si to situace vyžádá. Balck nikdy neváhal tuto výsadu uplatnit.

Balck dostal rozkaz zatlačit sovětské tanky zpět za řeku Čir, což však vyhodnotil jako riskantní a rozkaz si upravil ve zničení sovětských tanků na této straně řeky a donutit sověty stáhnout. Vzhledem k tomu, že Balck stále neměl k dispozici své dva pluky pěchoty, jeho tanky nedokázaly zabránit sovětskému postupu 16 kilometrů za řeku Čir a do soumraku 7. prosince dosáhly Sověti hospodářského družstva č.79, kde jejich postup zastavily obrněné vlaky 336. pěší divize. Sověti se na noc zakopali a připravovali na další postup následujícího dne. Balckovi bylo jasné, že sovětským cílem je obklíčení a zničení celé 336. divize a tak její levé křídlo podpořil svými protitankovými, ženijními a protileteckými jednotkami a zbylé jednotky připravil na útok.

Ráno před úsvitem 8. prosince 1942 vyrazili Sověti znovu vpřed, Balck však k jejich překvapení zaútočil. Sověti, kteří očekávali jen slabý odpor (a už vůbec nepředpokládali protiútok), byli zcela zaskočeni a v nastalém chaosu tak německému útoku rychle podlehli. Do konce dne se Balckovým jednotkám podařilo zničit 53 sovětských tanků, čímž prakticky zničili sovětský I. tankový sbor.

Foto: Valck ve velitelském voze v Řecku, duben 1941 | Bundesarchiv, Bild 146-1994-009-17 / CC-BY-SA 3.0

Následující tři dny sváděl Balck řadu překvapivých útoků, které Sověti nepředpokládali až se nakonec probojoval zpět k řece Čir. Zatímco vojáci 336. pěší divize figurovali jako štít, Balckovy tanky fungovaly jako kopí. Balck vždy zaútočil nečekaně a agresivně, v noci pak dobyté území obsadili vojáci 336. pěší divize a Balck ještě téže noci všechny své jednotky zas přesunul na jiný úsek. Sověti, kteří očekávali že následující den Němci využijí a budou ze stejného směru postupovat dál, sektor posílili a tak oslabili své ostatní sektory, o kterých se domnívali že nebudou napadeny, a právě této sovětské taktiky Balck využil a pokaždé zaútočil nečekaně někde jinde -  tam, odkud Sověti odveleli své jednotky. Svůj styl Balck popisoval jako „Noční pochod šetří krev“. Svou taktiku zaznamenal i ve svých pamětech: „Můj brilantní náčelník štábu, major Kienitz, zůstal ve stálé pozici v týlu a udržoval spojení s Bohem, mnou a celým světem pomocí rádia. Byl jsem neustále v pohybu, vždy v ohnisku akce. Vždy jsem každý pluk navštěvoval několikrát denně. Zatímco jsem byl v pohybu, plánoval jsem akce pro další den. Telefonicky jsem plán projednal s Kienitzem, pak jsem jel ke každému pluku a osobně informoval velitele o plánu na další den. Pak jsem jel zpět na své velitelské stanoviště a zatelefonoval plukovníku Mellenthinovi, náčelníkovi štábu XXXXVIII. tankového sboru. Pokud souhlasil, dal jsem to vědět osobně plukům. Žádná změna plánů. Pokud byly nutné nějaké změny, vyjel jsem v noci a znovu navštívil každý pluk. Nikdy nedošlo k žádným nedorozuměním. Za úsvitu jsem znovu vyjel do přední linie.“

15. prosince byla 11. tanková divize ve zdánlivě nikdy nekončícím cyklu (ve dne bojovala a v noci se přesouvala) již osm nepřetržitých dní. Toto období popsal Balck ve svých pamětech následovně: „Každý den byl jako další. Útok na nejslabší sovětskou pozici, do večera vše hotovo. Přesun o 20 kilometrů východně k oslabené sovětské linii. Tanky, pěchota a dělostřelectvo pochodují zimní nocí jen za svitu měsíce. Za úsvitu jsme připraveni na pozici. Překvapivý útok, naprosté rozdrcení překvapených sovětů. To samé každý další den o nějakých 10 nebo 20 kilometrů dále na západ nebo na východ.“

Mezitím, 10. prosince, zahájila německá čtvrtá tanková armáda svůj útok směrem ke Stalingradu; XXXXVIII. tankový sbor měl stále za úkol překročit řeku Don a spojit se s tímto postupem. Ale když se Balck 17. prosince konečně připravoval převést své jednotky přes řeku Čir, Sověti udeřili jinde.

Nový sovětský nápor během operace Saturn měl za cíl obsadit Rostov na Donu a odříznout skupinu armád A polního maršála Ewalda von Kleista na Kavkaze. Manstein neměl jinou možnost, než odklonit většinu 4. tankové armády k obraně Rostova. To natrvalo zpečetilo osud německé 6. armády ve Stalingradu – která nakonec kapitulovala 2. února 1943.

Nový sovětský útok byl podpořen dalšími údery 5. tankové armády proti XXXXVIII. tankovému sboru. Balck vedl další noční pochod a před úsvitem 19. prosince opět zcela zaskočil sovětské síly. Balckův 15. tankový pluk měl dvacet pět provozuschopných tanků, když narazil na zadní část kolony čtyřiceti dvou tanků sovětského mechanizovaného sboru v Nižnokalinovsku. Balckovy tanky v noci nepozorovaně vklouzly do týlu sovětské kolony „jako na přehlídce“, napsal později  Balck ve svých pamětech. Sověti považovali německé tanky za své. Než si Sověti uvědomili, co se děje, německé tanky zahájily palbu a zničili celou kolonu se všemi tanky bez ztráty jediného německého stroje. Balckovy tanky se poté otočily, aby se střetly s kolonou třiadvaceti sovětských tanků blížící se ve druhém sledu. V nížině měli Němci perfektní pozici, sovětské tanky musely přejet vysoký pás zeminy, aby vůbec dokázaly německé tanky spatřit. Když pak sovětské tanky vjížděly do kopce, odkryly tak spodní část vany a staly se tak snadnou kořistí německých tankových děl. Do konce dne zničil 15. tankový pluk celý sovětský mechanizovaný sbor a jeho 65 tanků, aniž by utrpěl jedinou ztrátu.

Balckovy jednotky se nacházely v nočních obranných pozicích, když ho major Kienitz 21. prosince ve 2:00 probudil „Sám čert nám musel náš úspěch oplatit . 110. pluk téměř poražen, 111. pluk obklíčen. Za jasné měsíční noci zaútočili Rusové na spoj mezi oběma pluky Panzergrenadierů. Když jsem nad ránem dorazil na místo, situace už byla poněkud lepší. Abych zacelil klín mezi pluky, zorganizoval jsem protiútok s motocyklovou rotou a několika tanky. V 9:00 byla situace docela dobře zvládnutá. V našich pozicích a kolem nich ležely stovky mrtvých Rusů.“

Série obranných bojů podél řeky Čir skončily. Sovětská pátá tanková armáda byla prakticky zničena. Ale taktické vítězství se neproměnilo v operační úspěch, Němci byli zatlačováni stále dále a dále od Donu. 22. prosince přišel rozkaz přesunout se 140 kilometrů na západ a zaujmout obranné pozice v Morozovsku a udržet je za každou cenu. Když Balck do Morozovsku dorazil, Sověti obsadili vesnici Tacinská nalevo od Morozovsku, v oblasti se nacházely jen roztroušené a vyčerpané jednotky německé armády. Balck si poznamenal: „Situace byla zoufalá. Jediná naše naděje spočívala v jediné unavené a vyčerpané divizi, která přicházela v kapičkách. Podle mého názoru byla situace tak bezútěšná, že ji bylo možné zvrátit pouze nehoráznou drzostí – jinými slovy útokem. Jakékoli pokusy o obranu by znamenaly naši zkázu. Potřebovali jsme nejprve rozdrtit sovětskou kolonu na západě, abychom získali trochu operačního prostoru. Mohli jsme jen doufat, že naše jednotky bránící Morozovsk alespoň jeden den udrží."

S pouhými 20 tanky a jedním pěchotním praporem se tak vydal do útoku a po krátkém, ale intenzivním boji obsadil vesnici Skosyrská, čímž se dostal do sovětského týlu. Svým jednotkám v Morozovsku pak vydal rozkaz vydat se do Tacinské a obklíčit ji. Když se velitel sovětského XXIV. tankového sboru dozvěděl, že německé tanky jsou v jeho týlu, nařídil všem svým jednotkám, aby se shromáždily kolem jeho pozice na kopci 175. Rozkaz byl vyslán rádiem a nešifrován, takže ho Balckovi radisté hravě zachytili a ten věděl, že má nepřítele v pasti.

Balck sovětský tankový sbor následně obklíčil, ale neměl již k dispozici dostatečné síly k jeho likvidaci. K dispozici měl již pouze 8 funkčních tanků. 24. prosince se Sověti snažili z obklíčení probojovat, ovšem bez úspěchu. Ke konci dne však Balck získal operační kontrolu nad jedním z pluků pancéřových granátníků a praporem útočných děl z nově příchozí německé 6. tankové divize.

Během následujících tří dnů Balck postupně utahoval smyčku okolo uvězněného sovětského tankového sboru. Ten se 28. prosince rozhodl pro zoufalý protiútok a průlom obklíčení. To se z části povedlo, ale podařilo se uniknout pouze 12 tankům a zhruba 30 nákladním automobilům. Balckovy jednotky zničily zbývající sovětský odpor v kapse a pak se vrhl pronásledovat uniknuvší sovětskou techniku, kterou po krátkém boji zničil také.

Balckovým vojákům se tak podařilo v krátké době zničit další sovětský sbor. Samotnému Hermannu Balckovi se začalo přezdívat Hannibal a jeho působení u Stalingradu bylo přirovnáváno ke starověké bitvě u Kann, kde Hannibal rozdrtil mnohem silnější římské vojsko. Je možné, že právě bitvou u Kann se Balck ve své taktice inspiroval. Stejně jako Hannibalovi se i Balckovi povedly brilantní obkličovací akce i akce v týlu nepřítele.

Balck pak bojoval v dalších bitvách až do svého převelení v březnu 1943. Právě v březnu se podařilo 11. tankové divizi zničit svůj jubilejní 1 000. nepřátelský tank.

Během období od 7. prosince 1942 do 31. ledna 1943, kdy divize bojovala u Stalingradu, se 11. tankové divizi podařilo zničit celkem 225 tanků, 347 protitankových děl, 35 houfnic a zneškodnit zhruba 30 700 sovětských vojáků (mrtví, ranění a zajatí). Balckovy ztráty za stejné období čítaly 16 tanků, 12 protitankových děl, 215 vojáků zabitých v akci, 1 019 zraněných a 155 nezvěstných.

Zatímco velel 11. tankové divizi, byl Balck povýšen na generálmajora a později na generálplukovníka. 3. dubna 1943 převzal velení nad elitní divizí Großdeutschland, kterou vedl až do 30. června. Po krátkém vedení XIV. takového sboru v Itálii se 15. listopadu vrátil na Východní frontu, kde převzal velení nad XXXXVIII. tankovým sborem.

Když pak Balck v srpnu 1944 velel 4. tankové armádě, jeho protiútok zastavil sovětskou ofenzívu ve velkém ohybu řeky Visly. Na podzim téhož roku byl převelen na Západní frontu, kde po generálu Johannesu Blaskowitzovi převzal velení Skupiny armád G, která bojovala převážně proti generálporučíkovi George S. Pattonovi Jr. v Lotrinsku.

Následně se Balck dostal do osobního konfliktu se šéfem německého gestapa a velitelem SS Heinrichem Himmlerem kvůli nelegitimním zatýkání a popravám vojáků a zajatých odbojářů, načež byl Hitlerem bez udání důvodu vyhozen z armády. Němci však tehdy zoufale potřebovali zkušené a kvalitní velitele, načež Heinz Guderian, v té době náčelník štábu německé armády, se za Balcka přimluvil a ustanovvil ho velitelem nově vytvořené šesté armády působící v Maďarsku. Tu pak Balck vedl až do konce 2. světové války, než se vzdal generálmajorovi Horaci McBrideovi, veliteli XX. sboru armády Spojených států.

Po válce Balck pracoval jako dělník v zásobovacím skladu. V roce 1948 byl zatčen a postaven před soud za to, že v roce 1944 nařídil popravu zastřelením velitele německého dělostřeleckého praporu, který byl ve službě opilý a tím zmařil dělostřelecké krytí německých vojáků, kteří kvůli tomu byli v boji zabiti. Balck byl odsouzen ke třem letům vězení, ale po roce a půl byl propuštěn.

Balck patřil mezi několik německých vyšších důstojníků, kteří odmítali spolupracovat s americkými historiky. To, spolu s faktem, že většinu války strávil na východní frontě, má za následek jeho dnešní relativní neznámost. Svůj příběh začal odkrývat až v 70. letech, kdy podnikl několik přednášek o vojenské taktice na U.S. Army War College v Pennsylvánii.

Stejně jako Rommel ani Balck nikdy nebyl německým důstojníkem generálního štábu. I když měl několik nabídek od Kriegsakademie stát se lektorem válečné taktiky, vždy odmítl se slovy, že chce zůstat frontovým důstojníkem. Na rozdíl od Rommela však Balck nikdy nepropadl obdobím deprese a sebelítosti. Byl známý především pro svůj suchý, britský humor, který jistě podědil po předcích z britské armády a trvale veselé vystupování. Když Balck v roce 1943 opouštěl 11. tankovou divizi, dostal několik týdnů zaslouženého volna domů a bonus 1 500 říšských marek (v dnešních penězích cca 172 000Kč). Peníze si ponechal až do podzimu 1944, kdy se 11. tanková divize stala součástí Skupiny armád G, které velel. Tehdy všechny své ušetřené peníze utratil za příjemný večer se zábavou pro všechny vojáky, kteří s ním sloužili na Východní frontě.

Myslím, že nemusím ani dodávat, že byl v kolektivu velice oblíbený. Jeho neohrožená chrabrost, pohyb v přední linii, časté návštěvy svých vojáků i rozhodné uvažování a taktické myšlení mu u spolubojovníků vysloužilo obdiv a respekt. Nikdy se nedopustil žádného zločinu na civilním obyvatelstvu a za svou kariéru vykonal pouze jednu popravu již zmíněného dělostřelce.

Americký major David T. Zabecki Balcka hodnotil jako jednoho z nejnadanějších velitelů mechanizovaných vojsk, generál William E. DePuy ho zase označil za nejschopnějšího německého divizního generála.

Balck své memoáry sepsal v knize Ordnung im Chaos / Erinnerungen 1893 - 1948 (Pořádek v chaosu / vzpomínky 1893-1948), která má 578 stran. Jeho příběh je také popsán v knize Panzer Commander historika Stephena Robinsona.

Zdroj: historynet.com, military-history.org