Během 2. světové války představovaly německé ponorky pro spojenecké lodě v Atlantiku i Středozemním moři největší hrozbu. Když však v listopadu 1942 spojenecké síly provedly námořní vylodění v severní Africe, německé ponorky nakonec proti Spojencům nehrály žádnou významnou roli. Jakou roli tedy hrály a proč nebyla tato významnější? 

Spojenečtí plánovači věděli, že ponorky budou pro jejich operace představovat významnou hrozbu pro desítky lodí, které převážely tisíce vojáků z USA a Británie. Torpédový útok na jednu z těchto lodí pak mohl stát tisíce životů a vážně ztížit jednu z nejdůležitějších operací války. Tuto hrozbu se podařilo minimalizovat díky velmi dobrému utajení celé akce. Pro úspěch spojeneckého vylodění bylo nezbytné, aby Němci nevěděli, kdy a kde se jednotky mají vylodit.

Foto: Operace Torch, listopad 1942 | National Museum of the U.S. Navy / Public Domain

Psali jsme:Mezi 3520 nositeli Medaile cti je jediný kameraman. Ve Vietnamu se obětoval pro své spolubojovníky

Když se pak tři spojenecké konvoje vydaly na cestu do severní Afriky, několikrát během své plavby změnily kurz, čímž odvrátily potenciální pronásledování ponorek. Jeden konvoj proplul 7. listopadu kolem své vyloďovací oblasti v Oranu, díky čemuž měl daný konvoj u Němců vzbudit přesvědčení, že se jedná o zásobovací konvoj směřující na Maltu.

Několik týdnů před invazí Spojenci zahájili intenzivní protiponorkovou válku, což mělo za následek, že v době, kdy se invazní flotily blížily k vyloďovacím oblastem, měli kapitáni ponorek dobrý důvod držet se pod vodou.

Němci navíc spoléhali na chybné zpravodajské informace. V důsledku toho se tak ani v oblasti nenacházelo tolik ponorek připravených zastavit spojenecké konvoje. Němcům sice pomalu docházelo, co se děje, avšak v době blížící se invaze se ve vodách u severní Afriky nacházelo pouze sedm ponorek. Jak se konvoje blížily k cílovým oblastem vylodění, bylo  ze základen ve Francii nebo z misí proti zásobovacím konvojům v severním Atlantiku vysláno dalších 25 ponorek.

Západně od Gibraltaru pak byla narychlo sestavena linie ponorek, která se měla postavit do cesty všem konvojům směřujícím do Středomoří. Dvě ze tří invazních sil však již v té době úžinou propluly a třetí nemířila do Středozemního moře, ale k atlantickému pobřeží francouzského Maroka.

Psali jsme:„Masožravý Velbloud“ aneb když skončila Velká válka, měl Sopwith Camel na kontě přes 3000 sestřelů

Foto: Německá ponorka U-534. | Paul Adams / Public domain

Ve Středozemním moři se nacházelo 18 ponorek, které jejich velitel sice proti invazním silám dokázal shromáždit, ale plány Američanů odhadl špatně. Vyslal své čluny, aby zastavily vylodění v zátoce Bougie, 160 km východně od nejvýchodnějšího místa invaze v Alžíru. I tak mohla být jedna loď z konvoje ponorkou zasažena. Jednalo se o jednu z nejlépe vybavených lodí USS Thomas Stone, která převážela 1400 vojáků a jejich vyloďovací plavidla. Ráno 7. listopadu, den před vyloděním, lodí otřásly dva výbuchy pod čarou ponoru. Tento útok Thomas Stone sice nepotopil, ale zanechal loď nepohyblivou na otevřeném moři, asi 230 km od cíle. Pokyny pro konvoj byly jasné. Za takových okolností mělo být poškozené plavidlo ponecháno na místě. Vylodění nesmělo nic zpozdit a další lodě nesměly být ohroženy záchrannou operací.

Velitel útočných jednotek věděl, že jeho muži mohou být při vylodění neocenitelní, a proto je nechal nastoupit na vyloďovací plavidla a zamířit k pobřeží. Malá plavidla však nebyla pro delší cestu vhodná. Nabrala vodu a začala se potápět. Vojáky tehdy musela zachránit britská korveta, která je dopravila na pobřeží, i když příliš pozdě na to, aby byli vojáci platní během úvodních akcí.

Dodnes není jisté, zda byl Thomas Stone zasažen ponorkou nebo letadlem nesoucím torpéda. Ať tak či onak, jasně se ukázalo, jak velké škody případný koordinovaný útok ponorek mohl způsobit. Kromě Thomase Stonea se ostatní lodě ve Středozemním moři vylodily bez potíží a bez kontaktu s U-Booty. Na pobřeží Atlantiku tomu však bylo jinak.

Večer 7. listopadu stál konvoj u pobřeží a čekal na vylodění. Lodě se při plavbě přes Atlantik pohybovaly rychlostí 14 uzlů, což útok ponorek ztěžovalo. Při čekání však byly lodě dokonalým cílem. Po chvíli spatřili pozorovatelé na palubě USS Ranger torpédovou vlnu na přídi, což bylo jisté znamení, že se v oblasti nacházejí ponorky. K žádnému zásahu nakonec nedošlo.

8. října se vojáci vylodili na břeh, avšak to ještě neznamenalo, že jsou spojenecké lodě v bezpečí. Zajišťovaly zásobování a leteckou podporu a musely tak zůstat na místě, přestože se k nim zřejmě blížily nepřátelské ponorky. Ráno 10. října pak ponorky zahájily tří a půlhodinový útok na skupinu letadlových lodí i okolní lodě, které ji chránily. Díky rychlému manévrování lodí však nebyly potopeny žádné.

Poté se ponorky přiblížily k transportním lodím, které převážely zásoby. U-173, které velel Hans-Adolph Schweichel, proklouzla linií torpédoborců a zaútočila. Potopila transportní loď Joseph Hewes a poškodila tanker Winooski i torpédoborec USS Hambleton.

O dva dny později se U-130 pod velením Ernsta Kalse podařil podobný kousek, když mělkou vodou ponorka proklouzla dovnitř spojeneckého minového pole a U-130 potopila celkem tři dopravní lodě. Tehdy zahynulo 115 mužů, zatímco vyloďovací plavidla spěchala zachránit dalších 1500 lidí na palubě. Obě německé ponorky po svých útocích unikly. U-173 na svůj úspěch pak ještě navázala 15. září vyřazením lodi USS Electra.

Zkáza způsobená pouhými dvěma ponorkami u Maroka jasně ukázala, proč bylo tak důležité vyhnout se ostatním německým plavidlům. Pečlivé plánování Spojenců a falešné zpravodajské informace však nakonec zajistily jejich konvojům bezpečné cesty do vyloďovacích oblastí, zatímco se německé ponorky nacházely na špatném místě.

Zdroj: warhistoryonline