Poslední dobou mám na hledání stále méně a méně času. Abych se vůbec dostal ven, jezdím občas brázdit pole po večerech. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Po dobré večeři jsem vyrazil s detektorem kovů na nedaleké políčko. Detektor Deus jsem měl již nějaký pátek, ale jeho nastavení jsem zatím nijak zvlášť podrobně nestudoval, raději jsem čas věnoval rychlému hledání v nějakém přednastaveném programu. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že si některé funkce a možnosti tohoto detektoru vyzkouším přímo v terénu.

Na políčku, kde jsem se chystal své experimenty provádět, bylo vždycky signálů dost, i když i tady jejich počet poslední dobou rapidně slábne. Po vybalení detektoru a nástupu do tmy mi bylo jasné, proč je těch nálezů čím dál tím méně. Že by tu právě probíhal noční sraz hledačů?

Foto: Někdy stačí jednou kopnout, někdy kopete jámu jak na mamuta

Psali jsme:Bitva u Blenheimu v roce 1704 – a něco o Churchillech

Z obou stran na mne mrkaly čelovky kolegů, kteří si zjevně nechtěli nechat ujít čerstvou ornici. Na tomhle poli jsem kdysi začal jako první, takže mne nijak netrápí, že tu dnes hledači běhají téměř v rojnicích. První dva tři roky, co jsem na tenhle flek jezdil sám, zde bylo věcí tolik, že hodinku co hodinku jsem musel jít vyklepat mošničku do auta. Šlo o klasický polní „lager smetí" jako odznaky, id. známky, mince, knoflíky atd.

Už tenkrát se na většině nálezů důkladně podepsaly půdní kultivátory či radlice. Dnes to tu vypadá tak, že mám co dělat, abych do půlnoci naplnil kapsu alespoň něčím, co by vůbec jen stálo za zmínku. Ale co, dávno to není o sbírání, ale o relaxu.

Zapínám mašinu, dávám první cigárko a užívám si pohodu pod noční oblohou. Po chvilce jsem se dostal do centra dění, kde potkávám kámoše Zlatníka. Odhaduju, že nás tu po poli běhá tak osm magorů. Chvíli tlacháme, chvíli hledáme. Já si hraju s Deusem, „všechny páčky do zatáčky", a začínám se s ním pomalu sžívat. Co chvilku se mi hlásí nějaké zajímavé zvuky. Zlatník už našel dvě zmrzlá masa, takže dobrý! Já si tahám mincičky, knoflíky etc. Pomalu už pletu nohama, je asi 30 minut po půlnoci a pomalu to točím směrem k autu.

Hlava vyčištěná, relaxu bylo učiněno zadost. No a jak už to tak bývá, když se rozhodnete, že to balíte, něco vám do toho vleze. Najednou jsem totiž uslyšel zvuk, až mi zadrnčela makovice. Slyšel jsem v tom barvu i železo, prase aby se v tom vyznalo. Že bych si opět kopnul v hloubce jednoho metru uzemění po nějakém starém sloupu elektrického vedení? Začal jsem kopat na zkoušku dírku tak metr x metr, Fiskars je na tohle jak dělanej.

Psali jsme:Kdo s koho: Pz. V Panther vs. T-34/85

Foto: Tenhle kop slibuje něco velkého

Za chvilku to mám a asi v metrové hloubce vidím cihlu. Takže je to jasný, zase nějakej bordel. „Trošinku" jsem si zanadával, což mi docela jde. No co, díra je otevřená, takže stačí párkrát kopnout, ať vidím co je tam za kovovej bordel. Cihla tam není sama, bušim do toho jak magor a vážně si nepřipadám duševně zdráv. Otec od rodiny po půlnoci na poli kope z metrový jámy cihlu. Taky vám to přijde normální? Nedám se zastavit pochybovačnými myšlenkami, konečně leze ven cosi rezatého. Pořádně jsem do toho drbnul a vyskočila na mne olejnička z čištění na flintu.

Teď už je to jasný – mám SMEŤÁK, řvu na Zlatníka, kterej to taky nevzdal a motá se nedaleko. Sedím, čumím, srdce podřadilo a jede ve vyšších otáčkách, tak to snad zase přišlo. V takový díře může bejt kulový, anebo to může být „nařachlý" matrošem.

Projíždím pořádně okolí a snažím se přesně zaměřit ukrytý překvápko. Zvuk je asi 1,5 až 2 m širokej a asi 4-5m dlouhej. To mi stačí, teď je na řadě Fiskars (lopata). Asi v 01.00 máme dostatečně velkou díru, snažím se chytit nějakého kraje. Pod cihlama vylezlo celý čištění na kvér, konzervy, pozlátka z „kádéček", zbytky výstroje, butterdose, ešusy a nedefinovatelný kovový kusy. Je to ono!

Foto: Odpadní jáma vydává 1. přezku

Teď jde v první řadě o čas, jsme na poli, nedaleko od cesty, začínám tušit, že tohle do rána sami nedáme. Navíc mi umírá čelovka. Volám kámošovi Kůrovi, má velikou radost, už byl pod peřinou. Potřebuju prostě další ruce, jinak se můžu jít klouzat. Děsí mě představa, že ten vykopanej bazén ráno zahážu, abych si ho mohl druhý den večer zase vykopat. Kůra se nenechá dlouho přemlouvat a vyráží za námi na plac. Jak toto doma vysvětlil paní domácí, netuším.

Foto: V bývalé latríně se našly pěkné kousky jako např. odznaky za zranění nebo tankán

Čelovka už umřela, takže vyrážím do Tesca na nákup poživatin a elektrických zdrojů. Ve 02.00 jsme opět na místě. Díra je rozšířená, chytli jsme okraj, už se dá postupovat systematicky. Díra je cca 1 m široká, je to dlouhá nudle a vypadá to na latrínu. Práce jde pomalu od ruky, odpadní vrstva má tloušťku asi 0,5 m. Nacházíme várnici, konzervy a konečně první přezku. Je to hliníková přezka wehrmachtu, a ve slušným stavu.

Takže to nebude plonkový, věci tu jsou! Kdo v takové díře někdy seděl, zná ten pocit. Čas letí, únavu vůbec nepociťuji. Každou chvilku z toho „bordelu" vypadne něco zajímavého. Jsem na 100 % přesvědčen, že jde o latrínu. Nacházíme zbytky výložek, nárameníků, máme taky už tři id. známky. Co chvíli vypadne opasková přezka, bohužel většinou v železe. Což je docela k vzteku, je mezi nima už 5 SSmanů.

Foto: Přezky příslušníků Waffen-SS byly bohužel železné, takže jejich stav byl žalostný

Latrínka začala dávat i odznaky. Máme ISA, lisovaného PZA, několik černých za zranění a dvě stříbrný. Taky vypadlo i něco zajímavějšího v podobě mosazné přezky Postschutz, která ležela pohozená mezi konzervami. Zlatníka k ránu opouští síly a jede dom.

Foto: Mosazná přezka Postschutz v očištěném stavu

S Kůrou makáme v díře až do svítání. Stihli jsme to zaházet jen tak tak. Stejně jsme nenašli konec latríny. Čeká nás ještě druhé kolo. Domů jsem dorazil okolo 06.00 a stihnul si hodinku pospat, než jsem vyrazil do roboty.

Na pokračování noční akce jsem pozval starého známého kumpána UCeho. Krom foťáku dostal taky radu, aby si přibalil Fiskarse a rukavice.

Něco jsem ještě po práci pospal a po 20.00 jedu zpět na místo činu. Na poli se všichni potkáváme, Zlatník i UCe. Dáváme se do práce.

„Kopu, ryju, hledám v zemi ropu. Dřu se jako buran, zatím všude samej uran." Tak tohle mi běželo hlavou. Krom pár železnejch přezek v díře prostě dál už nic nebylo! Sedím v ďouře a pokuřuju, euforie z předešlého večera je v řiti. UCe to nevzdává a vrtá se v díře v několikacentimetrové šlupce bordelu. Není tam nic, jen jedna známka, kterou nakonec UCe opravdu vydoloval. Je po půlnoci a je jasný, že tady jsme skončili.

Foto: Celkový pohled na to, co jáma vydala za poklady

Tak takhle to taky může dopadnout, když si jdete - jen tak navečer zarelaxovat - na oblíbené políčko.