Tato bitva byla základním kamenem ruského národa, který byl až do bolševické revoluce důležitou součástí západní civilizace a ochránce všeho křesťanstva. To, co je Rusko dnes, je věc druhá a netýká se to heroické ruské historie, která se byla kdysi psána křesťanskou krví.

Foto: Ruský velitel, kníže Dmitrij Donský v bitvě na Kulikovském poli | Wikimedia Commons / Public domain

Slavnou bitvu mezi armádou Zlaté hordy a armádou ruských knížat odstartoval tradiční souboj dvou bojovníků, kteří byli šampióni svých národů. Před zraky 100 000 Mongolů a 50 000 Rusů se hned zrána utkali dva mistři meče, kterým nebylo rovno. Za Rusy bojoval mnich z rostovského kláštera Alexandr Peresvet a za Mongoly šlechtic a nikdy neporažený válečník Temir-Mirza. Oba bojovníci se v tomto souboji probodnou kopím, ale Peresvet si na sobě nechal schválně jen klášterní oblečení s pláštěm, takže mongolské kopí rychle pronikne jeho měkkými částmi těla a nesrazí ho ze sedla. Zatím, co byl Mongol sražen mrtev k zemi, Peresvet i s kopím v těle odjel k ruskému vojsku, kde teprve pak zemřel. Spojené vojsko ruských knížat to považovalo za dobré znamení a pověrčiví Mongolové zase za nepřízeň nebes. Zatímco ruská armáda začala vítězně řvát a provolávat slávu Ježíši Kristu, Bohorodičce a Matičce Rusi a mongolskou pověrčivou hordu sevřela děsem temná předtucha. Mongolský chán Mamaj velel své armádě s vysokého kopce a zlostně sledoval, jak se Rusové radují ze smrti jeho šampiona. Temir - Mirza nebyl předtím nikdy poražen a chán si ho vydržoval jen pro tento účel. Považoval jeho porážku převelké ponížení a supěl vzteky. Vydal proto signál a horda se pohnula k útoku. Tím Mamaj ignoroval skutečnost, že ještě nedorazily posily z Litvy. Věděl, že má stejně přesilu, jeho vojsko se považovalo za neporazitelné, tak nač čekat.

Psali jsme:Válka o Falklandy a město Stanley na konci války

Jako první zaútočili na ruskou armádu janovští žoldnéři s kušemi. Špatně bojující janovské žoldnéře Rusové rychle odrazili, a tak Mamaj nasadil mongolskou jízdu. Úder Mongolů byl drtivý. Ruská linie odolávala jejich tlaku s největším vypětím všech sil a zemřela spousta statečných mužů. Sám ruský velitel kníže Dmitrij Donský si sundal svou knížecí zbroj a oblékl si zbroj prostého vojáka. Pak se postavil do čela svých mužů, aby všem šel příkladem a dodával jim odvahu. Kníže Dmitrij byl v boji několikrát raněn a zraněného ho našli až několik hodin po bitvě, když si už všichni mysleli, že je mrtev. Ztráty na obou stranách rostly a na bojišti se kupily těla zabitých Rusů a Mongolů. Smrt měla toho dne strašlivou žatvu a zdálo se, že se toho dne nemůže umírání nasytit.

Početní převaha Mongolů byla však velká, a když Rusové počali kolísat, nasadil Mamaj do bitvy zálohu. Mongolské válečné bubny začaly dunět píseň smrti a z mongolského tábora vyrazila černá masa čerstvých válečníků. Pod vlčími prapory jízdy se rozeznělo strašlivé kvílení synů stepi a nad hlavami Mongolů se zaleskly šavle.,, Ó Matičko Rusi a ó milostivý Kriste Pane, dejte nám sílu! " Mongolské rezervy objely bojující vojska a napadly ruské pravé křídlo. Rusové se bránili, jak mohli a rubali Mongoly svými meči a sekerami, ale bylo to marné. Mongolové byli jak dravá zvěř, jenž vyčenichá prýštící krev a vycítili svou šanci. Najížděli s kvílením na pravé křídlo, a to se pod tím tlakem začalo hroutit. Zdálo se, že nastává konec ruských vojsk.

,, Bojujte bratři, bojujte! Vydržte ještě chvíli, ještě malou chvíli. Bojujte za Boha, své rodiny, mnicha Peresveta a naši Matičku Rus! " A Rusové drželi. Stáli pevně na svých místech a také tam umírali. Ústup stejně nebyl možný a nebylo kam jít. Za nimi byly už jen jejich domovy, kde žily jejich rodiny, světlo jejich životů. A všichni věděli, že Mongol nezná slitování a všem bylo jasné, že pokud nevydrží, jejich blízké čeká smrt. Jenže Mongolů bylo, jak hvězd na nebi a silou vůle povodeň prostě nezastavíš.,, Ó Matičko Rusi, ještě jednou tě prosíme, pomoc nám. Ó Ježíši Kriste, vykonej prosím zázrak! "

A Matička Rus volání svých dětí vyslyšela a nebesa se pohnula. Ještě před bitvou opustil ruský tábor silný jízdní oddíl, který měl pracovat v okolí. Oddíl se však někde zatoulal a nestihl se zapojit do bitvy. Hluk bitvy přivolal naštěstí tento oddíl nazpět a jízda dorazila na poslední chvíli, když se už vše hroutilo. Odpočatí ruští jezdci udeřili hladově do zad vyčerpaných Mongolů a dramaticky změnili situaci na bojišti. Zdánlivě poražená ruská armáda přešla do protiútoku a Mongolové se ocitli v dvojím ohni.,, Bijte Mongoly, bijte ten vlčí národ, který pije křesťanskou krev! " Bitva trvala další čtyři hodiny a na jejím konci přestala armáda chána Mamaje existovat. Byla doslova vyhlazena, v bitvě zemřelo 8 / 9 Mongolů a Tatarů. Samotný chán se zachránil jen zběsilým útěkem a doma ho čekala smrt z rukou vraha.

Psali jsme:Obléhání Tobruku za druhé světové války – naděje umírá poslední

Ruské ztráty byly taky vysoké. Zemřelo 60 % procent Rusů a spousta významných mužů. Trvalo sedm dní, než je všechny se ctí pohřbili. Statečný mnich Presvet byl slavnostně pohřben v Moskvě a je dodnes považován za hrdinu. Pravoslavní křesťané ho dokonce uctívají jako světce. Závěrem nutno dodat, že tato bitva neznamenala konec mongolské poroby, a Rusové museli na úplnou svobodu ještě chvíli počkat. Ale byl to začátek konce poroby a zdánlivě neporazitelná armáda Mongolů byla poprvé poražena. Ruský historik Lev Gumiljov později napsal:,, Rusové šli na Kulikovo pole jako občané různých knížectvích a vrátili se jako jednotný ruský národ."

Zdroj: historie válek