V přístavu Mers-El-Kébir ve Středozemním moři zahájilo Královské námořnictvo palbu na kotvící francouzskou flotilu a zabilo 1297 francouzských námořníků, přičemž potopilo nebo poškodilo dvě bitevní lodě, jeden křižník, tři torpédoborce a řadu menších plavidel. Pouhých 10 dní před tímto incidentem byli Britové a Francouzi spojenci. Situace se však změnila.

Francie velmi rychle podlehla německé bleskové válce a 22. června 1940 bylo podepsáno příměří. Přestože v článku VIII uzavřené smlouvy Němci přísahali, že zajaté francouzské lodě nepoužijí ve válce, Britové tomu nevěřili. Zřejmě ani Marine Nationale (francouzské Národní námořnictvo), protože rozptýlilo svá plavidla do přístavů v Británii, Egyptě a na dalších místech. Hlavní koncentrace však byla v Mers-El-Kébir.

Foto: Poškozený francouzský torpédoborec Mogador | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Pilot německé Luftwaffe se po letech vrátil na místo činu, aby se omluvil

Od chvíle, kdy byla rezoluce vypracována, začaly mezi Británií a Francií konflikty. Především šlo o to, že podepsaly předchozí dohodu, že se Němcům nevzdají. Jazykové problémy, staré předsudky a všeobecný nedostatek informací přispěly k tomu, že někdejší i budoucí spojenci zaujali rozdílné postoje. Britové se obávali, že přidání francouzských lodí k německému a/nebo italskému loďstvu bude představovat nepřekonatelnou překážku jejich vítězství. Francouzi si naopak chtěli zachovat určitou tvář a nezávislost.

Přes námitky královského námořnictva se premiér Winston Churchill a britský válečný kabinet rozhodli poslat hlavním francouzským námořním silám ultimátum. Svým bývalým spojencům dali na výběr ze čtyř možností: připojit se k britské flotile, odplout do britského přístavu, odkud budou ti členové posádky, kteří si to budou přát, repatriováni, odplout do francouzských držav v Americe nebo do Spojených států, nebo lodě potopit. Pokud by Francouzi nepřijali žádnou z alternativ, Britové by lodě zničili sami. Pod velením admirála Jamese Somervilla vyplula z Gibraltaru Force H, kterou tvořily letadlová loď Ark Royal, křižník Hood a bitevní lodě Valiant a Resolution s několika dalšími menšími plavidly.

Sommerville předložil podmínky tak diplomaticky, jak jen mohl. Urazil však francouzského admirála Marcela-Bruna Gensoula tím, že zprávu nepředal sám, ale poslal místo sebe kapitána Ark Royal Cedrica Hollanda, který mluvil francouzsky. Gensoul reagoval tím, že poslal svého vlastního pobočníka Bernarda Dufaye. To jednání prodloužilo a zkomplikovalo. Gensoul se obával, že pokud předá své lodě, Němci se pomstí popravou velkého počtu francouzských občanů. Byl také znepokojen reakcí svého nadřízeného, rezolutně protibritsky naladěného admirála Françoise Darlana, francouzského ministra námořnictva.

Jeho obavy dále přispěly k protahování konfrontace a vedly ke katastrofě. Dvě z britských podmínek, odplutí do Spojených států nebo potopení lodí, sice vyhovovaly rozkazům, které mu Darlan dal, a byly možnými směry postupu. Proč si nevybrali jednu z těchto možností, není známo. Pro Somervilla byla představa, že by střílel na své dřívější spojence, natolik odporná, že odstoupil z funkce velitele Force H a předal vládu admirálu Andrew Cunninghamovi.

Psali jsme:Pearl Harbor v roce 1944: americké námořnictvo ztratilo další lodě, stovky lidí a japonskou miniponorku

Přestože bylo ultimátum doručeno, francouzské síly, kotvící v přístavu, palbu britských lodí ve skutečnosti neočekávaly. Byly překvapeny, když krátce ji před šestou hodinou večerní Hood, Resolution a Valiant zahájily. Dunkerque a Strasbourg mohly odpovědět pouze svými zadními děly, a palbu proti Svazu H zahájily také některé těžké baterie z pobřeží. Když se kouř z třetí britské salvy rozptýlil, francouzská bitevní loď Bretagne byla vážně poškozena a později se potopila. Letadla z Ark Royal zaútočila a poškodila Dunkerque a Strasbourg i torpédoborec Mogador. Rozbity byly také dva další torpédoborce, Lynx a Kersaint.

Louis Collinet, kapitán Strasburgu, vedl bitevním chaosem odvážný únik. Nejenže vyvedl torpédoborce Volta, Tigre a Le Terrible z přístavu, ale prošel i dalšími dvěma bitvami s britskými letadly, dokud 4. července bez úhony nedorazily do přístavu v Toulonu. Následky útoku na sebe nenechaly dlouho čekat. Německá propaganda toho hned využila a prezentovala Brity jako vrahy. Mnoho probritských Francouzů se rozhodlo postavit na stranu proněmecké vichystické vlády. Dodnes je toto střetnutí bolavým místem francouzského námořnictva.

V Anglii však měla jiný dopad. Útok ukázal, že Churchill to myslel vážně, když řekl, že Británie bude pokračovat v boji proti nacistům, i když tak činí sama. Když byl útok oznámen v Dolní sněmovně, poslanci obou stran jej oslavili.
Otázkou zůstává, zda byl útok nezbytný. Ve stejný den útoku na Mers-El-Kébir začala v egyptské Alexandrii jednání o kapitulaci menších francouzských sil a 7. července se Francouzi vzdali. O dva roky později, když Němci obsadili Toulon, byly všechny vojenské lodě, včetně Strasbourgu a opraveného Dunkerque, potopeny.

Zdroj: warhistoryonline