Operaci Teardrop podniklo na sklonku druhé světové války, konkrétně pak v dubnu a květnu roku 1945, americké námořnictvo (US Navy). Jejím cílem bylo odhalit a zničit německé ponorky, o nichž se Američané domnívali, že je Němci vyzbrojili slavnými létajícími bombami V-1 a vyslali k východnímu pobřeží USA, aby zaútočily na americká města. Tyto ponorky však pravděpodobně nikdy neexistovaly, což se však Američané dozvěděli až po válce. Německá propaganda, neustále vyhrožující napadením amerických měst, a zpravodajské informace však až do konce války naznačovaly přesný opak.

Foto: Záchranný člun z U-546, v pozadí torpédoborce, které ponorku dostihly a potopily. | Wikimedia Commons

Operace byla naplánována už v roce 1944 právě na základě zpravodajských informací naznačujících, že Třetí Říše vyvíjí raketonosné ponorky. Ty pocházely jednak od několika zajatých německých špionů, kteří se nezávisle na sobě zmínili o vývoji raketonosných ponorek a jednak z leteckého snímkování německých ponorkových základen v Norsku, na kterých zpravodajci objevili neznámé konstrukce, montované na zakotvené ponorky. Ve skutečnosti se jednalo o pomocné konstrukce určené pro nakládání torpéd, to však zpravodajci nemohli vědět. Britská admiralita sice považovala za krajně nepravděpodobné, že by Němci byli v pozdním stadiu války schopní uvolnit dostatek zdrojů na takto náročný projekt, nicméně další a další zprávy, pocházející mj. ze Švédska, na tuto možnost upozorňovaly a americká vláda a ozbrojené složky se tak rozhodly jednat.

Psali jsme:Legendy z Bratrstva neohrožených: Joseph Liebgott

Americká Atlantická flotila tedy vypracovala plán, jehož cílem bylo zabránit Němcům v útoku na New York a další velká města na americkém východním pobřeží pomocí raket odpalovaných přímo z ponorek. Plán byl původně pojmenován Operace Bumblebee, později byl přejmenován právě na Teardrop. Dokončen byl v lednu roku 1944 a za účelem jeho provedení byly sestaveny dva veliké protiponorkové námořní svazy, složené především z eskortních letadlových lodí a torpédoborců. Počítalo se však mimo jiné i s podporou kanadského Královského letectva (RCAF). Hlavním úkolem bylo patrolování v severním Atlantiku a zabránění německým ponorkám (především pak nejmodernějším typům IX a XXI, u nichž se předpokládala schopnost nést rakety v průniku ke břehům Spojených Států.

Foto: Leigh Light, speciální pátrací světlomet pro protiponorková letadla, zavěšený pod křídlem B-24 Liberator | Wikimedia Commons

Strach Američanů z tohoto typu útoku proti jejich domácímu území výrazně posílil propagandistický projev Alberta Speera z ledna roku 1945, ve kterém se nechal slyšet, že nejpozději v únoru 1945 dopadnou rakety V-1 a V-2 na americká města. Němci přitom ve skutečnosti postrádali jakoukoli schopnost takový útok podniknout; veškeré pokusy s odpalováním raket z ponorek ukončili již v roce 1942 s nepříliš valnými výsledky. Sice se podařilo upravit ponorku U-511 tak, aby mohla odpalovat dělostřelecké rakety malé ráže a krátkého dosahu (a to dokonce i když byla ponořená), nicméně úpravy vedly k zásadnímu zhoršení jejích výkonů a ponorka prakticky nebyla schopná plout na volném moři. V listopadu roku 1944 byla sice myšlenka oživena a vznikl projekt vlečného kontejneru pro rakety V-2, který by bylo možné pomocí ponorky dotáhnout pod hladinou až na dostřel amerického pobřeží a následně z něj střelu odpálit, ten nicméně vzhledem k vývoji války a poměrně zásadním nedostatkům v konstrukci zůstal už jen na papíře.

Nicméně ani to Spojenci netušili a když v březnu roku 1945 zachytili a díky prolomení kódu Enigma i dešifrovali komunikaci, ze které jasně vyplývalo, že Němci vysílají devět ponorek třídy IX k pobřeží Kanady, byli si téměř jistí, že se jedná o raketonosné ponorky, jejich cílem jsou americká města. Operaci Teardrop tak okamžitě spustili. Německý ponorkový svaz, skládající se z ponorek U-518, U-530, U-546, U-548, U-805, U-858, U-880, U-881 a U-1235, označovaný jako "Gruppe Seewolf", ve skutečnosti samozřejmě žádné rakety nenesl. Jeho úkolem bylo standardní napadání obchodních a nákladních lodí v severním Atlantiku s cílem odlákat americké protiponorkové síly od evropských břehů. To však německým ponorkářům nebylo nic platné a postupně naráželi na americké protiponorkové svazy, označované First a Second Barrier Force, předpokládající, že bojují proti extrémně nebezpečným raketonosným ponorkám.

Psali jsme:Kavalerie vpřed! Pochod francouzských jezdců dlouhý 800 km pomohl ukončit první světovou válku

Foto: Odpalovací zařízení systému Hedgehog, který se stal zkázou většiny německých ponorek potopených při operaci Teardrop. | Wikimedia Commons

První německá ponorka, která padla za oběť operaci Teardrop, byla U-1235. Tu 15. dubna 1945 zachytily americké torpédoborce USS Stanton a USS Frost a po mnohahodinovém pronásledování ji i s celou posádkou potopily pomocí salvy ze systému Hedgehog, což byl protiponorkový "minomet", schopný zasypat předpokládanou pozici ponorky až 24 speciálními hlubinnými granáty s kontaktními rozbuškami. Krátce poté narazily tytéž torpédoborce i na vynořenou U-880, osvětlily ji pomocí světlic a zahájily palbu ze 40mm kanonů Bofors. Ponorce se sice podařilo palbě uniknout ponořením, nicméně krátce poté byla rovněž potopena i s celou posádkou, a to opět pomocí několika salv systému Hedgehog.

Foto: Zajatý Kapitänleutnant Just na palubě USS Bogue | Wikimedia Commons

Následujících několik dnů se americkým silám, a to jak torpédoborcům, tak protiponorkovým B-24 Liberator vybaveným speciálními pátracími světlomety "Leigh Light", sice občas podařilo některou z ponorek vystopovat a napadnout, nicméně bez úspěchu. U-546 se dokonce pokusila bránit a vypálila několik torpéd na jeden z amerických torpédoborců, nicméně minula. Další úspěch Američané zaznamenali až v noci z 21. na 22. dubna, kdy USS Carter detekoval ponořenou U-518 pomocí sonaru. K lovu se záhy přidal USS Neal A. Scott a krátce poté se i U-518 s celou posádkou poroučela ke dnu po zásahu granátů z Hedgehogu.

V noci z 22. na 23. dubna německé velení ponorkového loďstva rozpustilo Gruppe Seewolf a shodou okolností nařídilo zbylým ponorkám, aby zaujaly pozici ve vodách poblíž New Yorku. Tuto komunikaci američtí zpravodajci opět zachytili, rozšifrovali a samozřejmě interpretovali jako přípravu na raketový útok na New York. Všechny lodě účastnící se operace Teardrop tak napnuly veškeré síly, aby ponorky odhalily a zničily včas, nicméně neslavily velké úspěchy. Jednomu z hlídkových letounů Avenger se sice 23. dubna podařilo narazit na vynořenou U-881 a shodit na ní hlubinné nálože, ty však ponorku nijak zvlášť nepoškodily. O den později narazila U-546 na jednu z eskortních letadlových lodí svazu, USS Core, a rozhodla se na ni zaútočit. Byla však záhy detekována torpédoborcem USS Frederick C. Davis a kapitán ponorky, který si to uvědomoval, tak raději vypálil svoje akustické torpédo na útočící torpédoborec a pokusil se uniknout. Klamné cíle Fredericka C. Davise neúčinkovaly, torpédo jej zasáhlo v místě přední strojovny a torpédoborec se o několik minut později potopil, přičemž zahynulo 126 ze 192 členů osádky. Jednalo se o jedinou spojeneckou ztrátu během celé operace. V reakci na útok se osm dalších torpédoborců pustilo do pronásledování U-546, po více než deseti hodinách ji dostihly a pomocí palby systémů Hedgehog poškodily natolik, že se musela vynořit. Okamžitě po jejím vynoření spustilo několik z pronásledujících torpédoborců přesnou palbu ze svých kanónů, takže ponorka šla obratem zase pod hladinu, tentokrát už navždy. Kapitán ponorky Just a 32 dalších členů posádky však potopení U-546 přežili a byli zajati.

Foto: USS Croatan - jedna z eskortních letadlových lodí zakotvená poblíž New Yorku | Wikimedia Commons

Pak nastala nejkontroverznější část celé operace, kdy byli zajatci po několik týdnů velmi tvrdě vyslýcháni ve snaze získat informace o plánovaných raketových útocích. Kapitänleutnant Just a dalších několik specialistů z ponorky sice předali Američanům informace o Gruppe Seewolf a jejích úkolech, nicméně žádný z nich nemohl nebo nechtěl jasně říci, zda některé z ponorek nebyly vyzbrojeny raketami. Operace každopádně pokračovala, protiponorkové svazy propátrávaly Atlantik a ze všech sil se snažily najít zbylé ponorky. Do konce války však zaznamenaly už jen jediný úspěch; 5. května narazil toorpédoborec USS Farquhar na U-881, která se snažila proplout pátrací linií a uniknout a potopil ji i s kompletní posádkou pomocí hlubinných náloží. Jednalo se o poslední německou ponorku, potopenou za druhé světové války. O dva dny později se několik zbylých ponorek vzdalo lodím příslušejícím k pátracím svazům operace Teardrop a operace byla ukončena.

I po konci války se však američtí zpravodajci samozřejmě snažili zjistit, co bylo pravdy na informacích ohledně schopností německých ponorek nést a odpalovat rakety. Náhoda tomu chtěla, že jedním z ponorkářů, kteří se Američanům vzdali, byl Kapitänleutnant Fritz Steinhoff, který sloužil jako kapitán na ponorce U-511 v roce 1942, tedy v době, kdy byla využívána pro testování možnosti odpalu raket z ponorky. Kolik se toho od něj dozvěděli dodnes zůstává tajemstvím, nicméně postupně Spojenci tak či onak došli k závěru, že celá záležitost s raketonosnými ponorkami byla jedna velká fáma. Výsledkem celé masivní operace tak kromě šesti zničených standardních U-bootů bylo jen obrovské množství zkušeností s protiponorkovým bojem, které si američtí námořníci odnesli a ještě o mnoho let později na nich stavěli svoji taktiku při pozdějším lovu sovětských ponorek, které již byly vybaveny balistickými raketami.